Před soudem doznal, že střílel úmyslně. Po konfliktu s poškozeným odešel domů a vrátil se s legálně drženou pistolí ČZ vz. 50, ze které třikrát vystřelil na hrudník oběti.

Senát si promítl video z rekonstrukce činu. Obžalovaný k ní rozmístil figuranty na místa, kde tehdy seděla a stála skupinka kolem oběti. Vůbec při tom nezmínil dívku ve společnosti poškozeného, kterou se podle svědků snažil kontaktovat a vyvolal tím u ní a u jejího průvodce nevoli. Do kamery demonstroval, jak na něho muž od baru kývl, on k němu šel a ihned nečekaně dostal facku… Skutečnost, kterou nikdo nepotvrdil. A pokračování rekonstrukce po jeho návratu do baru: "Chtěl jsem se ho zeptat, proč mě udeřil, postrašit ho pistolí, a najednou vyšla rána," popisoval K. okamžik, kdy přistoupil k muži.

Zcela nečekané

Svědek, který stál vedle poškozeného, se po první ráně přikrčil, protože myslel, že někdo hodil třaskavku. Při pootočení viděl záblesk druhého výstřelu, se třetím vstal, chytil střílejícího za zápěstí a páčil zbraň vzhůru; přitom střelec upadl. Vladimír R. pořád stál, opřený o bar. Někdo křičel, že pistole je plynová, svědek tedy vytáhl zásobník a viděl ostré náboje. Poškozený se zatím sesunul.

Podle dalšího svědka lidé kolem poškozeného při střelbě "zachovali klid a nic nedělali", a že i proto si rozhodně nemyslel, že šlo o ostrou střelbu. Podle něho se střelec sesul na zem sám. Vydedukoval, že střelba byla pro něho jakýmsi finále psychické zátěže, po němž z vypětí omdlel. Pak budil dojem, že je mu už všechno jedno. Zůstal ležet na zádech do příjezdu policie a když ho otočila na břicho, sám dal ruce za záda, aby mohl být spoután.

I z dalších výpovědí bylo zřejmé, že situace byla zcela nečekaná a nepředcházel jí žádný konflikt, který by upoutal pozornost. Státní zástupce zdůraznil, že banální epizoda, kdy poškozený snad sundal ruku obžalovaného z paže ženy v jeho společnosti, zcela zapadla a nikdo nemohl tušit, jak neblahé pokračování bude mít. Obžalovaného s neurotickými rysy, sklony ke kumulaci napětí a s povolením držení střelné zbraně nazval časovanou bombou. Jeho reakce v kritickou noc nebyla zkratkovitá, v náhlém afektu. "Nedokázal zkrotit touhu po odvetě, s rozmyslem vzal doma zbraň, při každé ráně mířil," řekl.

Obhájce ex offo přitakal tomu, že předchozí konflikt kolem dívky byl malicherností, ale ze subjektivního pohledu obžalovaného byl významným spouštěcím mechanismem. Došlo k slovnímu, možná fyzickému kontaktu s Vladimírem R., který K. vnímal jako pohanu. Cestou domů se rozhodl k činu; jeho povahová úchylka se sklony mj. k hromadění napětí vyvrcholila v agresi, která pro něho nebyla typická - žil spíše nenápadně, v ústraní. Bylo pak ironií osudu, že jemu osobně neznámým objektem útoku byl právě ředitel policie, která neurotické osobnosti vydala povolení nosit zbraň… Oktavián K. řekl závěrem: "Všem, kterým jsem způsobil bolest, které jsem potrápil a ublížil jim, se upřímně omlouvám, moc lituji, co jsem provedl. Vím, že se lidský život nedá nahradit…"

Soud mu za vraždu uložil dvanáct a půl roku. Při rozhodování o trestu vážil značnou razantnost útoku a rozhodnost pachatele, jehož čin označil předseda senátu za téměř zákeřný - poškozený neměl skoro žádnou šanci se bránit. Obžalovanému naopak polehčila dosavadní bezúhonnost a doznání, které soud chápe jako výraz sebezpytování a lítosti. Oktavián K. i za své děti a státní zástupce se vzdali práva odvolání.