Poškozeným ji musí nahradit v plné výši. Pět let nesmí zastávat funkce statutárních orgánů obchodních společností zabývajících se nákupem, prodejem a zprostředkováním prodeje.
Podle zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích z dubna 2014 Lubomír R. (60) a Martin P. (43) jako jednatelé společnosti S., spol. s r. o., v úmyslu sebe a tuto společnost neoprávněně obohatit odebírali zboží a služby, přestože nejpozději od 1. července 2014 věděli, že vzhledem k ekonomické situaci společnosti nebudou schopni dostát všem smluvním závazkům, a byli s tím srozuměni. Nejméně od počátku října 2004 pak odebírali zboží a služby již se záměrem za ně nezaplatit. Při jednání s dodavateli však vystupovali jako zástupci prosperující firmy, zamlčeli jim, že společnost S. je předlužená a své závazky není schopna plnit.
Rozsudek popsal sedmdesát takových skutků.
Vrchní soud loni v srpnu odvolání obviněných zamítl a ti podali doivolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS)..

Dělali, co mohli?

Jejich jednání prý má soukromoprávní povahu a není trestným činem. Soudy podle nich nepřezkoumaly všechny podstatné okolnosti případu. Především si nevyžádaly nový znalecký posudek z oboru ekonomika, když první znalec nezodpověděl například otázku, proč do hodnocení ekonomické situace společnosti nezahrnul její očekávané budoucí zisky.
Napadají, že první znalec neměl při zpracování posudku k dispozici účetnictví S., v písemné podobě, ačkoliv podle nich bylo uloženo u prvního správce konkurzní podstaty. Pokud se je následně nepodařilo nalézt, nelze jim to přičítat k tíži. Jestliže znalec vycházel z dat na CD, které bylo uloženo u druhého konkurzního správce, zdůraznili, že šlo o opakovaně přepisované CD RW a pouze o pracovní verzi. Vyvrácena nebyla ani obhajoba, že s CD manipuloval původní správce.
Z dokazování podle jejich názoru jednoznačně vyplynulo, že ekonomický stav společnosti nemohli vyhodnotit dříve než v září 2004. Právě na tento měsíc ovšem měli připraveny ke zprovoznění nové projekty, na něž se spoléhali. Teprve poté zjistili, že kvůli postupu banky, který byl ovlivněn konáním jejich odběratele, nejsou schopni v podnikatelské činnosti pokračovat, a proto sami podali návrh na konkurz. (Prohlášen byl 13. prosince 2004 a zrušen loni 29. července s tím, že majetek v podstatě nepostačuje k úhradě nákladů konkurzu – pozn. red.)
Soud se podle obžalovaných nevypořádal se skutečností, že dovolatelé činili řadu kroků k získání úvěru a obviněný Martin P. ji dokonce dotoval vlastními finančními prostředky. Prakticky definitivní konec jejich snah pak přineslo až ukončení kontokorentu bankou v důsledku jednání společnosti, která jim dlužila. Soud podle jejich výtky rovněž ignoroval skutečnost, že společnost v posuzovaném období dostála všem závazkům vůči orgánům státu, svým zaměstnancům i leasingovým společnostem. Žádné ze získaných prostředků dovolatelé neužili jinak. Podvodný úmysl jim prokázán nebyl.

Běžný podvod…

NS k nevyhovění návrhu obviněných na doplnění dokazování o další znalecký posudek připomněl, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence nalézacího soudu. Důvody, pro které návrhu nevyhověly, ve svých rozhodnutích rozvedly přesvědčivě a v potřebné míře. Způsobu, jakým se krajský soud po doplnění dokazování v rámci svého druhého rozhodnutí vypořádal s jejich obhajobou, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. Na ucelený soubor jeho úvah NS také v plném rozsahu odkázal. Obviněnými prezentovanou verzi, podle níž mohli reálně počítat s budoucím zlepšením ekonomické kondice jimi řízené firmy, soud označil zcela nepřesvědčivou a odporující obsahu dalších důkazů. Pokud vůči zjištěním a právním závěrům soudu prvního stupně neměla odvolací instance žádných výhrad, své stanovisko vysvětlila důsledně v souladu s požadavky zákona..Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v řízení skutkový stav věci zjišťován povrchně a rozhodnutí soudů obou stupňů byla projevem nepřípustné libovůle.

Zvolenému dovolacímu důvodu odpovídala pouze námitka, že soudy upřednostnily „kriminalizaci statutárních zástupců společnosti", namísto aby jejich jednání hodnotily z pozice obchodního práva. Jednání dovolatelů však ani podle názoru NS nebylo charakterizováno takovými výjimečnými skutkovými okolnostmi, které by je vyčleňovaly z běžného rámce trestných činů podvodu. Jednání dovolatelů trvalo po několik měsíců a směřovalo vůči vysokému počtu poškozených subjektů. Způsobili jim škodu výrazně přesahující spodní hranici škody velkého rozsahu. Svou snahu o vybudování prosperující společnosti a tím i získání vlastního majetkového prospěchu vyvíjeli na úkor poškozených dodavatelů, od nichž navíc od počátku října odebírali zboží a služby již s plným vědomím, že za ně v budoucnu nezaplatí. Ani předtím však nemohli bez pochybností reálně předpokládat, že v blízké budoucnosti nastanou takové pozitivní změny v jejich podnikání, aby svým závazkům mohli dostát. Přesto vůči dodavatelům vystupovali z pozice zástupců ekonomicky zdravé firmy, která s řádným a včasným plněním smluvních povinností nemá a nebude mít žádné problémy. Takové úmyslné jednání plně odůvodnilo užití trestního práva jako prostředku ultima ratio, řekl NS a dovolání obžalovaných odmítl jako zjevně neopodstatněné.