Sportovnímu klubu, který má na to, aby vydal za reklamu dva miliony, lze jen závidět.

Občanské sdružení SK v jednom okresním městě se tvářilo, že takovým po odprodeji nemovitostí  je. Jeho předseda K. (40) alespoň nechal do daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2005 zaúčtovat výdajový doklad z 31. prosince toho roku na dva miliony korun ve prospěch fyzické osoby stejného jména  jako výdaje na reklamu. Trval na tom, že tyto služby jim poskytnuty byly, což on sám finančně pokryl do doby následného vyúčtování, a podložil to zmíněným dokladem. Ten prý ani neměl být zaúčtován. Podle soudu se ale ukázalo, že obchodní případy ani platby za ně se neuskutečnily. Předseda tedy snížením základu zkrátil daň a způsobil státu škodu 520 000 Kč.

Okresní soud mu za tento trestný čin a za sbíhající se odsouzení za maření výkonu úředního rozhodnutí z loňska letos v dubnu uložil dva a půl roku podmíněně na čtyři a půl roku s dohledem a zákaz řízení na 18 měsíců. Krajský soud  odvolání obžalovaného zamítl a ten podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS).

Popisoval činnost reklamní agentury jako shánění sponzorů, pořádání reklamních akcí i zařizování faktické reklamy. Celá nehmotná část takové agendy, tedy P.R. činnost, je pro fotbalový klub mnohem důležitější než faktické vyrobení či objednání konkrétních reklamních poutačů. Soud se prý nijak nezamýšlel nad možností, že některé či dokonce všechny sponzory mohla pro klub sehnat právě dotyčná P.R. agentura. V trestním řízení se přitom nepodařilo ztotožnit společnost, která s klubem opravdu spolupracovala, když jednatelka a likvidátorka obchodní společnosti shodného či podobného jména uvedla, že její společnost vydávala pouze umělecký časopis.
Nadále tvrdí, že společnost, která měla pro klub zajišťovat reklamu, neoznačil nepravdivě. Sice přesně neznal název tohoto smluvního partnera, ale identifikoval jej takovým způsobem, že jej orgány činné v trestním řízení mohly zjistit. Není prý jasné, proč policie ani soud nevyslechly například statutární zástupce jiných společností podobného jména apod.

Nakonec sám předložil odvolacímu soudu výpis z obchodního rejstříku reklamní agentury podobného jména. Odvolací soud jeho obhajobu označil za nepravdivou, jelikož jím uvedená obchodní společnost měla vykazovat činnost pouze do 10. února 2004. Nezabýval se prý tím, že společnost či její představitelé mohli uvést v omyl i jeho samotného a služby reklamního charakteru pro něho za úplatu stejně obstarávat.

V další části dovolání uvedl, že po svých předchůdcích zdědil zadlužený fotbalový klub a přes minimální znalosti v oboru se mu přesto podařilo jej vcelku úspěšně řídit. Vedení účetnictví svěřil odborníkům. Pokud odvolací soud naznačil, že jeho činnost byla „vcelku naivní", když poslední den roku nechal zaúčtovat podezřelý výdajový doklad, namítl, že je naopak zcela běžné, že podobné doklady jsou datovány koncem roku, protože je třeba je zohlednit v daném účetním roce. Jeho obhajoba, že klub inkriminovanou finanční částku skutečně agentuře uhradil,  nebyla vyvrácena.

Závěrem připomněl, že se již dříve v řízení před finančními orgány zavázal jakýkoli potenciální  nedoplatek uhradit z vlastních  zdrojů, pokud by k němu skutečně došlo. Trestní řízení tak bylo v jeho případě zcela nadbytečné.
Nejvyšší soud označil za právně relevantní jen poslední námitku, ale neshledal ji oprávněnou. Zmiňovanou zásadu, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, jako krajní prostředek především tam, kde jiné právní prostředky nejsou efektivní, nelze vykládat tak, že pokud státní moc disponuje i jinými mechanismy k zajištění splnění zákonné povinnosti, zbavuje to dotčený subjekt trestní odpovědnosti.

To by totiž znamenalo, že poplatník, který úmyslně zkrátí daň, podstupuje de facto jenom riziko, že pokud jeho podvodné jednání správce daně odhalí, bude nucen uhradit daň v plné výši tak, jak měl sám učinit dobrovolně při respektování své zákonem stanovené povinnosti, jíž se chtěl ovšem záměrně vyhnout.

Jednání dovolatele se zřetelně vymykalo ze sféry správního (finančního) práva a přesahovalo již do roviny práva trestního. Jeho použití je v posuzovaném případě zcela namístě, uzavřel NS a dovolání pana K. odmítl.