Podle něj mají být oprávněným osobám vydány nemovitosti, které náležely do původního majetku registrovaných církví, přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v rozhodném období (25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) a v důsledku přechodu došlo k majetkové křivdě. Takovou křivdou je odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě.
Státnímu hřebčinci tyto pozemky přiléhající k jeho budovám převedl Pozemkový fond 2. února 2004. Žalobce zdůraznil, že tedy dávno po přijetí zákona č. 229/1991 Sb. o půdě, který v § 29 říkal, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Podle Pozemkového fondu se ale tento blokační paragraf na tento případ nevztahuje. (Jak zaznělo v závěru jednání, snad proto, že nemělo jít o převod vlastnického práva, ale o práva užívání.)
Církev v roce 2013 hřebčinec vyzvala, aby jí pozemky vrátil. Pozemkový úřad jako správní orgán restituci zamítl s odůvodněním absence funkční souvislosti požadovaných pozemků s jinou nemovitostí, kterou žadatel vlastní, a tím, že není prokázáno, že nedošlo k vyplacení kupní ceny za ně. (Podle zákona č. 46/1948 Sb., mělo jít o vykoupení této půdy.)

Výtěžek kryl potřeby

Farnost namítá, že požadavek funkční souvislosti úřad vykládá příliš úzce jako souvislost s jinou nemovitou věcí, snad nějakou stavbou, kterou církev vlastní. Z komentáře k zákonu podle ní vyplývá, že funkční souvislost nezakládá jen bezprostřední sousedství, ale i ekonomický význam nemovitosti. Předmětné pozemky patřily k tzv. děkanskému beneficiu. „Ani v minulosti na takových pozemcích farář neoral, ale z výtěžku z nich, třeba i z pachtu či pronájmu, byly kryty potřeby církve, a v tomto účelovém ekonomickém vázání na potřeby děkanství je třeba spatřovat onu funkční souvislost," řekl právní zástupce žalobce JUDr. Václav Kaska. Ani nyní církev nechce tento svůj historický majetek zemědělsky obhospodařovat, ale dlouhodobě jej hodlá pronajmout - potřebuje jej jako zdroj příjmů, z něhož by mohla financovat provoz, údržbu svých budov, plnit pastorační a humanitární funkce.
Žalovaný je jiného názoru. Zákonem požadovaná souvislost věci s jiným majetkem oprávněného musí být podle něho například i podle důvodové zprávy k příslušnému zákonu bezprostřední funkční se stavbou, kterou oprávněný vlastní, ne obecně ekonomická, jak míní žalobce. Prohlásil, že odnětím požadovaného pozemku by prý naopak byla vážně narušena souvislost jeho majetkové podstaty, takové okleštění by podle něho mohlo vážně poznamenat národní kulturní památku, kterou hřebčinec je.
Zástupce farnosti namítl, že i kostel je kulturní památkou, a církev potřebuje peníze na opravu mnoha takových objektů.
Setrval na tom, že za převod pozemku na stát podle zákona č. 46/1948 Sb. církev v rozporu s dikcí této normy o vykoupení nedostala žádné peníze, šlo podle něho o akt násilí. Poukazoval na další paragraf o tom, že nebude-li uzavřena dohoda o výkupu do patnácti dnů od doručení výzvy, rozhodne místní rolnická komise bez další účasti druhé strany. I pak mělo jít o „výkup", ale přestože Biskupství českobudějovické obeslalo všechny dostupné archivní složky, nikde nebyl dohledán doklad o zaplacení takto „odňatého" majetku. V každém případě k převedení pozemků z vlastnictví beneficia došlo výměrem „na základě dohody mezi děkanem a Místní rolnickou komisí v Písku", přičemž „o náhradě bude rozhodnuto samostatně". To se však podle dr. Kasky nikdy nestalo.

Co říkají listiny

Soud opatřil řadu listinných důkazů, počínaje kupní smlouvou, kterou v roce 1901 majitelka prodala dotčenou louku městu Písek, přes výpisy z pozemkových knih s částečně nečitelnými záznamy ke směnné smlouvě, jíž děkanství v roce 1943 tento pozemek získalo výměnou za jiné, na nichž byla stavěna nemocnice.
Další doklady odrážejí osud louky po válce – rozhodnutí ministerstva zemědělství z roku 1948 o předání církevních nemovitostí do vlastnictví města Písku, výměr národního výboru v Písku o vykoupení pozemku v roce 1949 a navazující stvrzující rozhodnutí, zpravidla bez specifikace dotčených pozemků. Nikde v nich není doloženo, že by za ně byla poskytnuta náhrada. Výměr KNV z roku 1950 ukládá, aby označené nespecifikované nemovitosti byly „vykoupeny podle zákona", přičemž podmínky „budou stanoveny později".
Soud po důkazu o poskytnutí náhrady pátral v řadě institucí. Ministerstvo zemědělství sdělilo, že takové doklady nemá k dispozici. Národní archiv uvedl, že ve fondech ministerstev a dalších složek, které ukládá, není žádný dokument k vyplácení náhrad za pozemky, a doporučil soudu obrátit se na územní archivy. Státní oblastní archiv v Třeboni rovněž žádný doklad o takových platbách nemá, soud prý má zkusit Českou národní banku. Ta odpověděla, že nic takového také nenašla.
Hřebčinec opatřil jako důkaz vyjádření Národního památkového ústavu pro ministerstvo zemědělství, že by vydání louky hřebčinec jako národní kulturní památku „nenávratně narušilo". Jeho držení je pro památku důležité urbanisticky, obklopení lukami a poli ji chrání a tvoří urbanistický celek. Žádost biskupství o ni prý památkáře „znepokojuje".
Právní zástupce biskupství Václav Kaska nad těmito důkazy uzavíral, že prokazují „odnětí" děkanského beneficia, zástupce hřebčince zase, že prokazují to zásadní – že pozemky byly vykoupeny. Že chybí doklad o zaplacení, podle něho nemůže jít k tíži žalovaného –nezaplacení prý musí prokázat žalující strana. Soudkyně ho však poučila, že když předtím v řízení tvrdil, že louka zaplacena byla, tak to má taky prokázat. Doktor Kaska vyslovil názor, že zaplacení „vykupovaného" pozemku se dá prokázat jen dokladem, stvrzenkou, a tu v tomto případě žádná z relevantních institucí nenašla. Připomněl vyjádření Národního archivu o shodě odborníků na tom, že se majetek v těchto případech odnímal bez náhrady, proto o „výkupu" nejsou žádné doklady. Výjimky pak jen potvrzují pravidlo.

Co má souvislost?

Kromě první klíčové otázky po (ne)zaplacení „zabavovaného" pozemku strany opakovaně šermovaly s pojmem funkční souvislosti, kterou podle zákona restituovaná nemovitost musí mít s jiným majetkem oprávněného. V tomto případě tomu podle žalovaného tak není, „a zákon neříká, že musí být vydáváno vše", mínil právní zástupce hřebčince. Zástupce biskupství zopakoval názor žalobce, že funkční souvislost sporných pozemků je u církevních restitucí dána jejich „hospodářskou využitelností". „Církev neprovádí činnost hospodářskou, ale duchovní. K tomu samozřejmě potřebuje hospodářské zajištění, beneficium, jehož výtěžek jde na duchovní péči, slouží k jeho ekonomickému zabezpečení. Z jeho výnosů církev své poslání zabezpečuje. Je třeba vidět tuto širší funkční souvislost. Do budoucna církev nebude dostávat žádnou podporu od státu, musí být tedy z něčeho živa," řekl a připomněl, že církevní pole nikdy neležela u kostelů. K tomu ředitel hřebčince ing. Karel Kratochvíle poznamenal, že jde o necelý hektar. Za takový pozemek se platí nájem 2000 korun. „Pochybuji, že by takový výnos mohl udržet farnost při životě," uvedl.
Na opakované dotazy dr. Kaska řekl, že louku, kterou chtějí vydat, dávají do funkční souvislosti s děkanským kostelem a v širším okruhu s dalšími církevními stavbami v Písku. Zástupce hřebčince pak mínil, že k výkladu pojmu funkční souvislost by měl soud vyžádat znalecký posudek. Chtěl také důkaz, že nemovitosti, k jejichž údržbě má sloužit výnos z restituované nemovitosti, vůbec patří církvi, a právní zástupce žalobce se zeptal protistrany, zda snad zpochybňuje, že v Písku stojí tři kostely. K odročenému jednání nicméně předložil doklady o vlastnictví.
Strany pak shrnuly svá stanoviska. K problému tvrzeného odnětí bez náhrady dr. Kaska připomněl, že negativní skutečnost většinou prokázat nelze. „Že zaplatil pohledávku, musí prokazovat dlužník," upozornil. Podpůrně znovu argumentoval vyjádřením Národního archivu, že v případech těchto odnětí náhrady nebyly poskytovány. K podmínce funkční souvislosti zmiňoval judikaturu Nejvyššího soudu, že ji lze spatřovat i v oblasti podnikatelské, ekonomické, v tomto případě ve vytváření podmínek trvale udržitelného sebefinancování církve. Tomu ostatně sloužilo i beneficium, jehož součástí požadované nemovitosti v minulosti byly – darované či odkázané pozemky byly roztroušeny po celé farnosti. Na okraj poznamenal, že v rámci majetkového vyrovnání s církvemi už farnost, kterou zastupuje, získala zpět asi 32,2 ze 32,5 hektaru, které jí byly po roce 1948 odňaty. Žádný z těchto pozemků neleží v blízkosti církevních nemovitostí, poznamenal.
Zástupce hřebčince JUDr. Vladimír Papež znovu připomněl dikci zákona („Je, jaký je"), že k restituci je funkční souvislost s jinou nemovitostí, kterou žadatel vlastní, nutná. Ilustroval ji příkladem vydání potoka, který napájí již vrácený mlýn… A poznamenal, že pokud se církvi vrací „98,5 procenta" majetku, za co jí vlastně stát vyplácí ještě miliardové finanční náhrady

Nevydává se

Soudkyně poté žalobu Římskokatolické farnosti v Písku proti rozhodnutí Pozemkového úřadu ve věci vydání označených pozemků zamítla.
Vysvětlila, že soud převzal závěry správního orgánu a doplnil je dalším dokazováním. Má za zjištěné, že sporná nemovitost byla církevním majetkem. K jejímu odnětí po roce 1948 soud mimo jiné po výše zmíněném obsáhlém pátrání po dokladech o zaplacení uzavřel, že podle něho bylo majetkovou křivdou.
K další podmínce restituce citovala § 7 zákona č. 428/2012 Sb., podle něhož se vydává věc, která funkčně souvisela nebo souvisí s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní. „K teorii žalobce o beneficiu v této souvislosti, tedy plnění hospodářské funkce získávání výnosu k zajištění potřeb poskytování duchovní služby a údržby majetku například z pronájmu takové nemovitosti, se soudu nepodařilo najít žádné soudní rozhodnutí v takovémto duchu," řekla. „Judikatura k těmto restitucím se teprve vytváří a v jednotlivých případech rozhodnutí závisí na výkladu soudů." Ty ovšem pojem funkční souvislost znají ze sporů jiných charakterů, kolem spojování celků, věcí v jednom areálu, pozemků sloužících k provozování stavby nebo zásobování, ale vždy jde víceméně o technicko-funkční vazby.
K vyjasnění pojmů citovala i z důvodové zprávy zmíněného zákona, který mimo jiné počítá s tím, že napravit majetkovou křivdu ve všech případech fyzickým, naturálním vydáním odňatého majetku nebude možné. Připomněla, že § 15 předpokládá vyplácení paušální finanční náhrady jako vypořádání veškerých nároků církve za původní majetek, jenž se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy, který se podle tohoto zákona nevydává. (Formou třiceti bezprostředně po sobě následujících ročních splátek tak Církev římskokatolická obdrží celkem 47 miliard korun – pozn. red.). Podle důvodové zprávy i tak bude církvím dáno hospodářské zázemí k sebefinancování.
Proti rozhodnutí soudu se strany mohou odvolat.