Kolomanu Mižigárovi (51) uložil devět let vězení, Jozefu Bledému i za vydírání osm let, Věře Mižigárové sedm a půl roku a peněžitý trest 100 000 korun, Pavlu Horvátovi (26) také za znásilnění a sbíhající se loupež devět let (po vynesení rozsudku požádal o co nejrychlejší návrat do rakouského vězení), atd.

Podrobnosti přinesl Deník 13. srpna 2010. Mižigárovi od března 1996 do května 2006 na různých místech v ČR, ale také Dánsku a  v Norsku, nutili k prostituci řadu žen.

Vrchní soud v Praze Mižigárovi ubral jeden rok, Bledému dal sedm let, Mižigárové šest a půl roku, a rozhodl rovněž o trestech sedmi dalších. Odvolání Pavla Horváta zamítl.

Šest odsouzených podalo dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS). Pavel Horvát kromě jiného namítl, že veřejného zasedání o odvolání se zúčastnil za situace, kdy se nacházel ve výkonu trestu v Rakousku a do ČR byl prozatímně předán za účelem odvolacího řízení.

Upozornil, že doposud nebylo rozhodnuto o jeho prvotní stížnosti proti rozhodnutí Zemského soudu ve Vídni o jeho předání do ČR, takže rozhodnutí o prodloužení předání nemělo zákonný podklad – zasedání odvolacího soudu neměl být vůbec přítomen, což by jednání zabránilo. Pokud tam přesto byl, neměl být omezen na osobní svobodě. Vrchní  soud neměl za této situace o jeho odvolání rozhodovat.
K této námitce Pavla Horváta NS uzavřel, že neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů, a odmítl ji. Obdobně naložil 23. října minulého roku s ostatními podáními (6 Tdo 367/2013). Pavel Horvát poté z výkonu trestu v Mírově podal ústavní stížnost.

Odmítnuto
Opakuje výhrady k vydání do ČR, jímž prý bylo porušeno jeho právo na spravedlivý a zákonný proces. Ústavní soud (ÚS) ale jeho návrh označil za zjevně neopodstatněný.

„Z odůvodnění stížnosti není příliš zřejmé, jak mohla být stěžovatelovou přítomností u veřejného zasedání reálně negativně zasažena, tedy porušena, ústavní práva obviněného," řekl. Co se procesních práv týče, pak ty byly postupem soudu naopak naplněny, rozsudek byl vydán za dodržení všech principů spravedlivého procesu.

Skutečnost, že byl donucen zúčastnit se veřejného zasedání, rovněž nepředstavuje ústavně nepřijatelné omezení jeho základních práv, neboť taková praxe je u osob odsouzených k nepodmíněnému trestu odnětí svobody zcela standardní. Dochází k ní právě za účelem ochrany ústavních procesních práv obviněných, pokračoval ÚS. Uzavřel, že od okamžiku předání do pravomoci orgánů ČR neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv a svobod, přičemž ÚS nemá v tomto případě pravomoc posoudit, zda k takovému porušení došlo před stěžovatelovým předáním do ČR. Proto stížnost odmítl. (III.ÚS 108/14)            (ús, vn)