Jak jsme připomněli naposledy 6. listopadu, Mařinec v červenci 2003 dopoledne zastřelil na parkovišti na Sídlišti nad Lužnicí snad v žárlivosti 45letého muže. Dlouho na něho  na místě čekal a pak na něho z bezprostřední blízkosti dvakrát vystřelil. Zraněný mu ještě v zápase sebral pistoli a při útěku ho postřelil na noze, ale pak nedaleko odtud zemřel. Mařinec sedl do auta poškozeného a odjel. Pistoli někde zahodil.

Z vězení Mařinec u civilního soudu zažaloval  svědka oné vraždy o omluvu a o dva miliony korun  satisfakce za to, že mu přitížil šířením údajně nepravdivých tvrzení o tom, že vlastnil krátkou střelnou zbraň. Krajský soud v Táboře v září 2009 žalobu zamítl, Vrchní soud v Praze rozsudek potvrdil a Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání s konstatováním, že plnění povinnosti svědka není zásahem do osobnostních práv obžalovaného. Mařinec si proti tomu stěžoval u Ústavního soudu, ale ten jeho stížnost odmítl.

Odsouzený  dále  zažaloval o ochranu osobnosti také bývalou manželku, která mu prý v trestním řízení rovněž ublížila šířením nepravdivých zpráv o tom, že vlastnil střelnou zbraň, „kterou ji nutil, aby se k němu vrátila". Za to mu měla zaplatit pět milionů. Krajský soud žalobu v březnu 2010 zamítl, Vrchní soud rozhodnutí potvrdil a Ústavní soud Mařincovu stížnost odmítl.

Proti obhájci

Posléze odsouzený zažaloval jemu ustanoveného advokáta, který ho v trestním řízení hájil, o zaplacení tří milionů na náhradě újmy údajně způsobené žalobci porušením povinností žalovaného při jeho obhajobě. 

Okresní soud v Táboře žalobu zamítl.  Má za prokázané, že žalovaný advokát se vždy účastnil všech úkonů potřebných k řádnému zastupování Josefa Mařince, podával včas  řádně odůvodněná podání a všechny  opravné prostředky ve prospěch žalobce, obhajobou dosáhl snížení délky trestu odnětí svobody z původních sedmnácti na čtrnáct let. Tvrzení žalobce, že ho žalovaný zastupoval špatně a nečinil úkony, které měl, nebylo prokázáno.

Krajský soud se s jeho závěrem, že se žalovaný při obhajobě žalobce nedopustil porušení povinností advokáta, ztotožnil. Pochybení se podle něj žalovaný nedopustil ani tím, že před podáním dovolání v jeho trestní věci nekontaktoval žalobce a obsah dovolání s ním neprojednal, neboť pro podání dovolání je stěžejní obsah rozsudku.

Mařinec podal opět dovolání. Právní otázku zásadního významu spatřuje v posouzení, zda je advokát povinen řídit se pokyny klienta i tam, kdy advokát považuje pokyn klienta za neúčelný a nedůvodný, není-li pokyn v rozporu s právním či stavovským předpisem. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že při posuzování odpovědnosti advokáta hodnotil pouze hledisko, zda byla obhajoba poskytnutá žalovaným účinná a dostačující, avšak nezabýval se tím, že žalovaný uplatnil pouze některé aspekty, které měly vliv na rozhodnutí, a v rozporu s pokyny žalobce zcela pominul aspekty jiné.  Jedná se prý například o zásadní námitky týkající se toho, že ze strany žalobce mohlo jít o jednání v rámci nutné obrany nebo krajní nouze. Dále namítá, že odvolací soud nezajistil jeho přítomnost při jednání 26. 2. 2010.

Žalovaný ve vyjádření uvedl, že v řízení nic nezanedbal, počínaje častými a dlouhými poradami se žalobcem ve věznici a konče aktivním vystupováním před soudy, včetně podání odvolání, v jehož důsledku byl původní trest zkrácen o tři roky.

Žalobce se v trestním řízení doznal, následně to popřel, trval na své nevině a na tom, že vraždu spáchala jiná neznámá osoba, a tímto postupem byla fakticky vyloučena možnost uplatnit jakýkoliv dovolací důvod a podané dovolání bylo odmítnuto. Poukazuje na to, že advokát neodpovídá za výsledek sporu, a navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání Josefa Mařince není přípustné, a podání odmítl.
(25 Cdo 1549/2011) (ns, vm)