Opět jedno lékařské pochybení se závažnými následky mělo dohru u soudů.

Při porodu v jedné okresní nemocnici utrpěl chlapeček těžkou újmu na zdraví. V důsledku je zcela nesoběstačný, trvale odkázaný na péči jiných. Není schopen běžných úkonů, neumí se sám najíst, obléci, trpí častými epileptickými záchvaty. Matka o něho celodenně pečuje.

Jeho rodiče zažalovali nemocnici o náhradu nákladů  hodnoty celodenní osobní péče žalobkyně o něho a nákladů rodiny na jeho dopravu do speciální základní školy.

Okresní soud uložil nemocnici zaplatit matce 386 200 korun s příslušenstvím a oběma rodičům 30 917 korun. Nárok posoudil podle  § 449 občanského zákoníku. Konstatoval, že soudní praxe zahrnuje pod účelně vynaložené náklady spojené s léčením i výdaje na pomoc třetí osoby. Přiznal matce právo na náhradu 23 000, resp. 24 000 korun měsíčně. Při ocenění jí poskytované péče vycházel z předpisů upravujících cenu sociálních služeb a zohlednil výši přiznaného příspěvku na péči. Opodstatněným má rovněž požadavek na úhradu nákladů spojených s dopravou syna.

Krajský soud v Táboře loni v červnu rozsudek změnil a žalobu zamítl. Okolnost, že žalobkyně osobně poskytuje svému synovi péči, podle něj nepředstavuje vynaložení nákladů ve smyslu zmíněného zákona. Za podstatné má, že nutnost poskytování péče nesouvisí s léčením, ale s již ustáleným zdravotním stavem poškozeného.

Stejně tak docházku do speciální základní školy, ač je nepochybně ku prospěchu vývoje nezletilého, nelze považovat za léčení, nýbrž za určitou formu vzdělávání, uvedl dále krajský soud. Výdaje rodičů na dopravu syna do školy proto rovněž nelze odškodnit podle občanského zákoníku.

Odvolací soud dále uvedl, že – stejně jako žalobci – považuje péči o zdravotně postižené osoby v rodinném prostředí za nejvhodnější řešení. Podotkl však, že k zajištění takové péče jsou žalobcům vypláceny dávky státní sociální podpory a skutečnost, že se poškozený neobejde bez trvalé péče třetích osob, byla zohledněna také při  rozhodování soudu o výši náhrady za ztížení společenského uplatnění, která byla poškozenému přiznána v jiném soudním řízení.

Matka poškozeného podala dovolání k Nejvyšší soudu ČR (NS). Domnívá se, že u těžce zdravotně postižených osob je léčením třeba rozumět všechny úkony směřující i jen k udržení jejich zdravotního stavu. Úmyslem zákonodárce jistě nebylo omezit možnost odškodnění  výdajů  spojených s léčbou jen na skupiny mající naději na úplné nebo částečné vyléčení.

Právě těžce zdravotně postižení jsou zpravidla doživotně závislí na péči třetích osob, lécích a zdravotnických pomůckách, jejichž užívání nevede ke zlepšení jejich zdravotního stavu, pouze k udržení stavu stávajícího. Za účelně vynaložené  náklady   spojené s léčením je tedy třeba považovat i nezbytnou ošetřovatelskou péči potřebnou k udržení zdravotního stavu poškozeného.

Za nesprávný a nespravedlivě formalistický považuje názor, že náklady na péči o poškozeného lze odškodnit jen, byly-li skutečně vynaloženy. Připomněla dřívější ustálenou soudní praxi, že osobám poskytujícím ošetřovatelskou péči se má dostat peněžního ekvivalentu jimi vykonávané činnosti. I v praxi mimosoudního odškodňování ze strany pojišťoven se lze setkat s úhradou za péči poskytovanou rodinnými příslušníky poškozeného, kdy k vynaložení nákladů fakticky nedochází.

NS připomněl, že § 449 obč. zák. zakládá nárok na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu poškozeného po úrazu. Patří sem například náklady spojené s rehabilitační léčbou, náklady na ošetřovatele, náklady spojené s přilepšením na stravě, náklady na dietní stravování nebo náklady nejbližších příbuzných poškozeného spojené s návštěvami nemocného v nemocnici;  musí  jít  o náklady účelné a prokazatelně vynaložené.  Je možné je přiznat tomu, kdo je skutečně vynaložil.

U úkonů vykonávaných pro poškozeného jinou osobou musí jít o náklady spojené s jeho léčením.  Odškodnění jiných nákladů spojených s péčí o poškozeného a jeho domácnost platná občanskoprávní úprava neumožňuje.
Obdobnou věcí se zabýval    i Ústavní soud ČR, když stížnost muže poskytujícího pomoc své postižené družce odmítl letos v únoru usnesením II. ÚS 2523/11.

NS proto shledal dovolání matky postiženého chlapce neopodstatněným a zamítl je.