„Knížka je pro citlivé dospělé, i když tam jsou stránky, které by děti bavily. A jiné, kterým by nerozuměly. Psal jsem ji tři roky, protože píšu pomalu. Není tlustá - někteří čtenáři říkají, že se dá přečíst ve frontě na podpis,“ žertuje autor. „Chtěl bych, aby knížka všem přinesla to, co mám rád – abyste se při ní zasmáli i dojali.“ Pomáhal mu s ní syn, režisér Jan Svěrák, ale film podle ní zřejmě nevznikne. „Některé knihy vypravují strhující děj a některé jsou citlivě napsané. Z mé by děje bylo moc málo a jazyk by se z toho ztratil,“ míní Zdeněk Svěrák. Již řadu let tvoří prózu a filmové scénáře s pomocí počítače. „Ručně píšu jen písňové texty, na ty mám sešit, a až když je to hotové, tak to přepíšu do počítače. Ostatní dělám rovnou do počítače, protože umožňuje přesouvat celé odstavce, schovat si něco na jindy, mazat a tak. Je to daleko praktičtější.“

ČTU POMALU

A co Zdeněk Svěrák čte sám? „Čtu málo a pomalu. Kolikrát se vracím a procházím odstavec znovu a pak mu teprve porozumím. V poslední době jsem četl dvě lékařské knihy – od předního fyzioterapeuta Jiřího Koláře a druhou od psychiatra Radkina Honzáka. Takže v první jsem se dověděl, proč mě bolí v zádech, a ve druhé kdo je normální a kdo je blázen.“ Dvaaosmdesátiletý umělec tvrdí, že na stáří si člověk musí zvyknout a skamarádit se s bolestmi. „Nejlepší lék je divadlo. Já jsem dokonce hrál po pohřbu tatínka, i když jsem si myslel, že to není možné. Divadlo vás natolik zaměstná, že jste schopen zase fungovat. Jeviště je léčebna,“ tvrdí a dodává, že se těší z každého představení, neboť Divadlo Járy Cimrmana má prý na kahánku: „Protože my už nepočítáme na desetiletí, ale na roky. Pořád si uvědomuji, jak je to krásné, že si rozumíme a že si v naší pánské společnosti, které je kolem 70, 80 let, říkáme dál kluci a že nás ta legrace pořád baví.“

Kdyby to bylo možné, mnohé by změnil… „Nejvíc mě mrzí, že já si s naším národem velice často nerozumím – on má jiný vkus než já, pokud jde o politiky. Já skoro všecky volby prohrávám, tak bych si přál, abych taky někdy vyhrál.“

Za sebou má hodně divácky oblíbených filmů. Dívá se na ně někdy? „Nikdy je nesleduji na DVD. Dívám se, když mi manželka oznámí, že v televizi dávají třeba Vratné lahve - protože to podívání je jiný, když víte, že se s vámi kouká milion lidí. V tom případě se připojím. Jindy žena poví, že dávají Vesničku střediskovou, a já řeknu, tak mě zavolej, až bude Šafránková u rybníka,“ přibližuje s humorem Zdeněk Svěrák.

VÁNOCE PRAVÉ A NEPRAVÉ

Díky své ženě se těší na Vánoce: „Za mě všechno dělá manželka a já jsem šťastnej. Mám rád Vánoce, když napadne sníh. To jsou pro mě pravé Vánoce. A když jsou na blátě, jsou to nepravé Vánoce. Teď je v Budějovicích nasněženo a doufám, že meteorologové nebudou mít pravdu!“ K těmto svátkům patří pohádky. „Lidé je mají rádi proto, že jim splňují to, co jim realita nedává. Život vždycky končí špatně, pohádky vždycky dobře. Tuhle jsem si říkal, že možná proto mají lidé v oblibě i detektivky – v každé je vrah odhalen a spravedlnost zvítězí. Ale v opravdovém životě se toho málokdy dočkáme,“ povzdechl si Zdeněk Svěrák. O Vánocích prý bude mít docela volno, i když „Uhlíř zase chce, abych mu napsal nějaké texty.“

Devítileté Emě Podroužkové, která s 11letým bráškou přinesla k podpisu tři knihy, Zdeněk Svěrák pověděl, že na Vánocích má rád děti, které se radují z dárků. Sourozenci už některé dostali v sobotu – podepsanou novou knihu, setkání s oblíbeným autorem a pánská část rodiny večerní představení Posel z Liptákova.