Kliknutím zvětšíte„V pátek ale rozhodlo představenstvo zoo, že s projektem nesouhlasí a v budoucnu se jím už nehodlá zabývat.“ Definitivu rozhodnutí potvrdil deníku prezident provozujícího spolku Christopher Böck s tím, že tento závěr byl přijat jednomyslně. Horlivý zastánce mostu, místostarosta Markus Hein, se obává, že tím myšlenka končí. „Jsem nadále přesvědčen, že by zahrada z mostu profitovala,“ říká. Kromě této komunikace chtěl privátní investor Hannes Dejaco zoo modernizovat. Jeho vedení je sice jenom nájemcem areálu, který patří městu, ale jeho souhlas s projektem je nutný. Vizualizace: Deník/OÖN/Stadt Linz
Dohady kolem pandémie
Zástupkyně hornorakouského hejtmana Christine Haberlanderová je pro zkrácení karantény na pět dnů. Mluví pro to podle ní vědecké a virologické poznatky.
V Linci se ozývají hlasy proti povinné registraci hostů v restauracích kvůli následnému vyhledávání kontaktů při eventuálním nakažení, kterou vláda nařídila. „Není to rozumné, protože ke mnoha přenosům infekce dochází v privátní oblasti,“ řekl starosta Klaus Luger. Kolem 80 procent nemocných v Linci se nakazilo v rodině nebo v úzkém kruhu přátel a při registrační povinnosti v gastronomii lze očekávat další přechod k zábavám v domácnostech…
Od konce září do 15. října stoupl počet osob v karanténě v Horních Rakousích ze 2894 na 6505. V pátek večer už jich bylo 7270. Průměrný věk nakažených je 40,5 roku. V polovině srpna byl 28,8 roku, na začátku pandémie 60 let.
Děti mimo rodinu
Loni žilo 1690 z celkových 270 904 dětí a mladistvých do 18 let v Horních Rakousích v cizím prostředí: 919 v sociálně pedagogických zařízeních, 679 v pečovatelských rodinách a 92 v jiných formách (krizová péče apod.).
„Svého Žida“ Steyr nechtěl?
V seriálu „Hodina nula“ o konci války napsaly OÖN tentokrát o situaci vracejících se židovských rodin. „Do Steyru se vrátil Fritz Uprimny – a byl tu vetřelcem,“ uvádějí. „Na fasádě domu, kde žily celé generace jeho rodiny, stálo pořád velkými černými písmeny ,Maler u. Anstreicher Uprimny´, ale s ním tady zacházeli jako s cizím, jako s přivandrovalcem. I v jeho domě už bydleli jiní.“
„Dávali nám po válce najevo, že my tady, v nové společnosti, už nemáme místo," říká Umberto Uprimny, Fritzův syn. „Jako Židé jsme sem už zkrátka ,nepasovali´. Propaganda nacistů pořád ještě účinkovala…“
Fritz a jeho dvě sestry ještě dokázali v roce 1938 utéct, rodiče Eduarda a Margarethe i dvě nejmladší sestry nacisté odvlekli a zavraždili. Dům rodiny ve Steyru arizovali. Fritzovi bylo sedmnáct, když se na palubě parníku s uhlím dostal po Dunaji a Černém moři do Palestiny. Tam se přidal k britské armádě. „Byl u její židovské brigády. Poslali ho do severní Itálie,“ popisuje Umberto.
Ve Friaulu se seznámil s Elenou, svou pozdější ženou. Bez souhlasu rodin ale nebylo na sňatek pomyšlení, už vůbec ne mezi cizím Židem a katoličkou. Elenina matka poprosila místního faráře, aby napsal dopis svému steyrskému kolegovi, co jsou Uprimní zač. A ten páru požehnal, uvádějí OÖN.
Pár měsíců po konci války se Fritz vrátil domů v naději, že ve staré vlasti s manželkou začnou nový život. „Nosil britskou uniformu. Lidé ho poznali a přecházeli na druhou stranu ulice. V jeho rodném domě teď bydleli bývalí přívrženci NS,“ vypráví z jeho vzpomínek syn. Americká okupační správa mu nabídla, že nechá nemovitost vyklidit, ale on se v ní spokojil se třemi cimričkami o celkové ploše 40 metrů čtverečních. Tam jich postupně bydlelo pět – Fritz, žena Elena a jejich děti Friedrich, Margherita a Umberto.
Jako pro Žida a bývalého britského vojáka bylo hledání práce pro Fritze utrpením. Aby vůbec dostal nějaké peníze, prodal městu malou zahrádku u domu. „My děti jsme si často hráli u naší sousedky. Byla to milá paní, ale její muž byl zlý, ,blokoval´ tatínka, kde jen mohl,“ pokračuje Umberto. Také ve škole byli s antisemitismem konfrontováni. „Dnes bychom řekli, že nás mobbovali. Když naši učitelé jako vysloužilí vojáci nadšeně vyprávěli o polském polním tažení, bylo mi vždycky všelijak. Ale byl jsem nejspíš na něco takového citlivější než spolužáci…“
Dům jim město vrátilo až v roce 1963 a předepsalo jim náklady řízení – 32 000 šilinků. Dnes jméno rodiny nese označení schodů v městské části Steyrdorf, končí tato „Hodina nula“ v OÖN.
Na snímcích jsou Umberto Uprimny a dům jejich rodiny. Foto: Deník/OÖN/privat
Vzdělávací centrum za humny?
V Kollerschlagu v Mühlviertlu při české hranici položili v pátek základní kámen pro "Loxone Campus" společnosti specializované na „inteligentní domov“, tzv. smarthome. Na ploše asi osmi hektarů vznikne do roku 2023 školicí centrum, skladové a logistické středisko, přibude plocha kanceláří firmy a „nejlepší seminární hotel Evropy“, jak řekli majitelé Thomas Moser a Martin Öller s ředitelem Rüdigerem Keinbergerem.
Öller připomněl, že v době korony spustili také virtuální školicí program pro partnery a přední pracovníky. Kromě toho v sídlech společnosti vzdělávali 4700 účastníků z Německa, Rakouska a Švýcarska, jen v Kollerschlagu jich měli 2500, o 200 víc než loni. A jsou přesvědčeni, že je čeká další rozvoj: Ročně je v Rakousku stavěno kolem 16 000 domů a v každém čtvrtém je Loxone zastoupeno svým „miniserverem“. Chystají se také vstoupit do trhu s byty.
Loxone byl založen teprve před jedenácti lety. Má 350 zaměstnanců na 20 místech po světě, v Kollerschlagu sto. V novém kampusu má vzniknout dalších 250 pracovních „kancelářských“ míst. Loni měla firma obrat 91 milionů eur, letos má překonat stomilionovou hranici.
Jak jejich „Inteligentní dům“ funguje, popisuje v OÖN stručně Thomas Moser: Vkročím do dveří a světlo se automaticky rozsvítí. V koupelně hraje oblíbená muzika – nic nemusím mačkat ani říkat, všechno je naprogramováno v miniserveru. Když jdu do sauny, začne se dobíjet baterie eletroauta, protože najednou to není možné. Všechno je dirigováno zpovzdálí, automaticky…
K otázce „navíc“, jak u nich práce narušila korona, říká Öller: „Přestrojení na homeoffice trvalo jednu hodinu. Nemuseli jsme sáhnout k žádnému ,kurzarbeitu´ - až na kuchaře a uklízečky…“ Vizualizace: Deník/OÖN/Loxone
Slovák vyhrál eurojackpot
Také pasovský deník PNP zaznamenal, že výherce ze Slovenska, konkrétně z Košického kraje, vyhrál na náhodná čísla eurojackpot. Výhra narůstala po pět týdnů až na 58 807 427,70 eura. „Padla“ s čísly 5, 11, 35, 44 a 50, a „powerballovými“ 4 a 10.
„Dozorci“ s křídly andělů
O chystaném vánočním trhu u vídeňské radnice jsme psali včera. Z nových informací doplňme, že začne 13. listopadu, bude mít z důvodů protikoronových opatření o 35 stánků méně než jindy, celkem „jen“ 120, a na dodržení rozestupů bude bdít vlastní pořádková služba – s křídly andělů, prý když jsou ty Vánoce… Stánkaři budou pravidelně testováni.
Nezničitelná
Světoběžnice a dobrodružka Stefanie Hasbauerová (30) z Traunsteinu, rozená v Pasově, fotografka a učitelka windsurfingu na Chiemsee, si letos zapsala další světový rekord – s elektroběžkou.
Pod jakými dalšími už je podepsaná? - Tak před třemi roky splula za čtyři týdny řeku Pád od pramenů až k jejímu ústí na Jadranu, tedy 600 kilometrů, na paddleboardu SKINFOX SUP, se 40kilogramovým zavazadlem. Jinak učila jezdit na koni turisty na Islandu, pracovala jako au pair na Novém Zélandu, v outdoorkempu v Číně postavila s dětmi vor, při treninku vystoupala se 17kilogramovým batohem až do základního tábora na Mt. Everestu ve výšce 5300 m. Na motorce projela Izrael a Vietnam, pěšky nachodila přes tisíc kilometrů přes 88 buddhistických klášterů v Japonsku a v nepálském klášteře dva týdny meditovala. „Procourala“ na 40 zemí, dostala se jako 16letá až na Mys Dobré Naděje. Psychologii a sociologii v Halle studovala prý proto, aby se dozvěděla, „jak lidé tikají“, říká. Kromě toho se naučila španělsky a rusky. Našla dobrou práci v psychologické odborné službě, ale prý ji zatěžovalo chodit každý den do kanceláře a udělala si povolání ze svých vášní. Aktuálně je volnou fotografkou.
K elektrické koloběžce, e-longboardu, „přičichla“ v začátku tohoto roku. Po dlouhé přípravě odstartovala 6. ledna v Portu ke čtyřtýdenní jízdě. Zamířila do Sevilly vzdálené 1210 kilometrů. Denně byla osm až deset hodin na vozítku rychlém až 40 km/h, které v Německu nesmí k silničnímu provozu. V sedmikilogramovém batohu vezla jen to opravdu nejnutnější. Že vytvořila světový rekord, to Giunnessova společnost uznala až po sedmi měsících korespondence s hledáním svědků, filmových a fotografických důkazů. Proto byla do listiny zapsána až teď. Ona sama vypráví o neustálých opravách, mrznoucích rukou a ojetých pneumatikách, které nakonec nahrazovala obutím koleček z vozíčků pro postižené… Nejhorším momentem pro ni bylo odcizení koloběžky. „Po hodině hledání jsem ji znovu našla v křoví, nejspíš byla pro zloděje moc těžká,“ uvádí.
33
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
