Jan Cipín z Větřní jakoby s bicyklem už srostl. Když na něm neurazí každý den alespoň několik desítek kilometrů, je celý nesvůj. Jeho letošním cílem je ujet během roku 15 000 kilometrů.

Jak se to stalo, že jste propadl kolu?
Jako školák jsem se každý rok moc těšil na květen, kdy se konal cyklistický Závod míru. Sledoval jsem každou etapu, cyklisty a jejich výkony jsem moc obdivoval. Tehdy bylo pro mne nemyslitelné udělat na kole za den kolem 200 kilometrů. Po padesátce jsem si přál něco podobného vyzkoušet, samozřejmě jako amatér – samotář. Pořídil jsem si kolo, takzvanou silničku, a to, co dělám, bylo na světě. Nejprve jsem začal jezdit rekreačně a na kole dojíždět do práce, ročně jsem najezdil 1000 kilometrů. Pak jsem to zvyšoval, až jsem tomu doslova propadl. Teď je pro mě kolo vším. A je z toho 
i trochu závislost, je to taková droga.

Na jakém typu kola nyní jezdíte?
Mám tři kola. Jednomu říkám pracovní kolo, to je staré dvacetileté kolo s blatníky, které si beru, když je škaredě a prší. S ním pak jedu jenom do práce. Pak mám kolo silničku – tedy silniční kolo, závodku, a dále fitness kolo. Když jedu jenom v dresu bez batohu, beru si silničku, 
a když se vydávám na delší turistickou trasu, třeba na Kvildu, a vím, že se občas zastavím, beru si s sebou batoh a fitness kolo. Jsou to podobná kola, ale fitness kolo má rovná řidítka a je pohodlnější na delší cestování. Horské kolo nemám, v terénu mě to zatím nechytlo. Pro mě je jízda na celý den, co nejdál, našlapat co nejvíc kilometrů, co nejvíc vidět a u toho fotit. Já si dám raději než kratší trasu třeba sto kilometrů, abych poznal nová místa. A na pěkná místa se vracím.

Jaké trasy patří mezi vaše nejoblíbenější?
Třeba trasa na Kvildu a do jejího okolí. Nebo na Třístoličník. Ty jsou moje nejoblíbenější.
.
Zmínil jste se, že jezdíte po ose. To znamená co?
To znamená, že vyjedu 
z domova, dojedu do cíle 
a odtud zase zpátky domů. Zkrátka nepřevážím kolo kus cesty autem, na přívěsu nebo cyklobusem, vždy jedu na kole rovnou z domova a zase se až domů na kole vracím.

Provoz na silnicích houstne, že jet na nich na kole je o strach. Také vás přepadají takové pocity, nebo jezdíte bez obav?
Letos už mám za sebou víc než 12 000 kilometrů, zatímco moje auto najelo jen asi 1100 kilometrů. Jsem si jistější 
a cítím se dobře spíš na kole než v autě. Je to zvláštní, ale 
s kolem už jsem tak sehraný. 
I když při jízdě na něm je samozřejmě nebezpečí podstatně větší, člověk není chráněný. Provoz je čím dál horší, ale když jedu třeba na Kvildu, snažím se vybírat takové trasy, aby tam těch hlavních silnic bylo co nejméně. Dneska už je naštěstí tolik cyklotras, že se to i celkem dá.

Takovou Mekkou Jihočechů je hora Kleť. Jezdíte na bicyklu 
i tam?
Na Kleť jezdím taky, ale to už jsem omezil. Na Kleti jsem byl letos asi jenom 33krát nebo 35krát, teď přesně nevím. Na jejím vrcholu se také zapisuji do knih výstupů. Jezdil jsem na Kleť čtyři nebo pět let na tom starém kole a nezapisoval se. A pak jsem začal se zapisováním, ovšem jakmile to začne člověk dělat a sledovat, tak do toho spadne. Takže jsem udělal tu Kleť 239krát, pak 251krát a pak jsem si řekl: dost, už nesmím. Protože se nedá všechno stíhat. Takže teď už jezdím nebo chodím na Kleť jenom nárazově. Z toho bylo tak 70 procent na kole 
a zbytek pěšky. Třeba v lednu, únoru, březnu, kdy se tam nedá jezdit. Jenomže nejde všechno časově zvládat a stíhat jezdit každý den nebo obden na Kleť, k tomu další kilometry a ještě chodit do práce.

Koukám, že v práci máte na zdi diplomy a obrázky z Kleti…
Tady na té zdi mám takové památeční obrázky, tyto maloval můj strýc Láďa Žák 
z Křemže. To pro mě má velkou hodnotu. Ta ocenění i obrázky Kleti. Je to takový Kleťařský koutek.
Do listopadu jsem na Kleť jezdil pořád na kole. Když jsem měl těch 251 výjezdů 
a výstupů, to bylo v roce 2014, byl jsem až na 11. místě. Čili deset lidí tam mělo víc zápisů než já. Kdybyste to viděla – 
v neděli v devět otevírají a už tam byl zástup čekajících lidí. Z toho je vidět, že je to opravdu mánie. Ty knížky výstupů popíšou lidi tak tři za rok. Vždy začátkem února je pak vyhlášení Kleťáků. A mezitím se ještě pořádají Himalájský medvěd a Himalájský tygr. Ty jsem si zkusil taky několikrát.

Letos je vaším cílem najet 15000 kilometrů na kole?
Pokud bude počasí – uvidím, jestli se to povede. Teď mám už najeto 12,5 tisíce, ale uvidíme, jaký bude říjen 
a listopad. V loňském roce, když jsem najezdil 12 368 kilometrů, jsem jezdil ještě nejenom v listopadu, ale i v prosinci.

Každý rok si zvyšujete metu?
Když to vezmu zpátky, letos bych chtěl najet 15 000 kilometrů. Loni to bylo 12 tisíc 
a něco, předtím deset tisíc, předchozí rok osm, sedm 
a pět. Myslím, že těch 15 000 kilometrů je maximum pro toho, kdo je denně v práci od 
7 do 16 hodin. Je pravda, že jsem jezdil i ráno před nástupem do práce. Nedělá mi problémy sednout na kolo třeba už v půl páté ráno. Vzal jsem to třeba přes Chvalšiny do Krumlova nebo i přes Křemži, podle počasí.

Jezdíte na kole také v cizině?
Ne. Uvažuji sice o tom, ale zatím ne. Jestli budu zdravý, až budu v důchodu, tak pak, až bude víc času, bych se chtěl věnovat i tomu.
Teď jedu nejdál tam, kam dojedu z domova. Čili jde 
o okruh do těch 220 kilometrů, tam a zpátky, co zvládnu 
v jednom dni.

Žádné počasí vás nezastaví, nebo přece nějaké?
Když vím, že bude dost pršet, tak nejedu. Někdy to člověk neodhadne, ale dnes už jsou ty předpovědi takové, že si to člověk může naplánovat.

Už vás někdy zastihlo něco takového jako třeba kroupy?
No, letos, když bylo to obří krupobití na Kájovsku, jsem zrovna jel do Chvalšin. Od Smědče jsem viděl ten černý mrak. Měl jsem to jen tak tak, že jsem dojel do Větřní a nechytlo mě to. To by bylo kruté. Vracel jsem se z Netolic, jel jsem do Lhenic, Smědče a pak do Chvalšin. A za sebou jsem viděl ta mračna. Takže jsem tomu ujížděl. Jak jsem pak slyšel, tak ty kroupy na silnicích museli silničáři prohrnovat radlicí.

Máte za sebou také nějaké pády na kole?
Ano, jeden škaredý pád jsem zažil. Bylo to v roce 2012 ve Větřní, kdy mi do cesty vběhl pes. Snažil jsem se mu vyhnout, chytil jsem hranu kanálu, letěl jsem, a už mě vezla záchranka. To bylo zlé. Pomlácený jsem byl dost, ale nemarodil jsem, chodil jsem tak pomlácený do práce. Takže to nakonec dopadlo dobře. Psi jsou nebezpeční. Člověk nikdy neví, co pes udělá, jestli půjde po noze…
Mám známého, který měl naštěstí na hlavě helmu a jel 
z Kleti. Dostal smyk na písku, vletěl do stromu, helma rozbitá. Dnes je v invalidním důchodu. Dokonce byl deset dní v kómatu. Kdyby neměl tu helmu – to by byl konec. Než jsem se naboural, tak jsem se nebál, takže mám ze sjezdu Kleti rekord v rychlosti asi 75,6 kilometru za hodinu. Dneska už to nedělám. Stačí šiška, kámen, nějaké zvíře, kus dřeva, cokoliv může být na cestě. Než se člověk vybourá, myslí si, že se nic nestane.

Už jste to někdy s jízdou přehnal tak, až se vám udělalo nevolno?
Ano. Přehnal jsem to 
a chytil jsem takzvaný hlaďák. Od té doby se vždy, když jedu daleko, snažím vybavit iontovými nápoji, hodně pít, doplňovat cukry, aby tělo mělo z čeho vydávat. Stalo se mi, že jsem se vracel po 200 kilometrech od Rožmberka. Říkal jsem si: zastavím, něco si dám. Ale neudělal jsem to, 
v Zátoni také ne a tak jsem přijel do Větřní k fabrice. Zbývalo mi ještě vyjet kopec. A u policejního oddělení se mi udělalo zle. Před očima mi běhaly mžitky, nějak se mi všechno začalo ztrácet… musel jsem z kola slézt a kopec vyjít. U cyklistů se tomuto stavu říká hlaďák, kdy tělo už nebere a nereaguje a člověk by mohl omdlít. Od té doby už si na to dávám pozor.

Co na váš koníček říká žena?
Občas mi říká, abych o víkendu nikam nejezdil a odpočinul si, ale mně by pak ani nechutnal oběd. Je to droga, člověk to potřebuje, aby se cítil dobře. Všechny ujeté kilometry si denně eviduji v počítači. Moc děkuji své ženě, že mi cyklistiku toleruje, vždyť ty ujeté kilometry jsou tisíce hodin. Také děkuji kamarádům Janu Modlitbovi a Jardovi Vondráčkovi za servis.