I. - Vyloučený a opuštěný

Toho prvního, Jaroslava Trojana, do jehož orgánu, Jihočeské pravdy, mě jako 17letého eléva přijali, si vůbec nepamatuji. Rezignoval přitom až 22. března 1968. Pak krajskou organizaci vedl dočasně interbrigadista Leopold Hofman a začátkem května byl do funkce zvolen Jan Duba, tehdy 42letý, původním povoláním strojní zámečník, později absolvent Vysoké školy politické, doporučený ÚV KSČ.

Pražské jaro bylo v plném proudu, v Jihočeské pravdě „loudil“ tajemník OV Národní fronty účast na oslavách 1. máje, i když se nebude konat slavnostní průvod městem s přehlídkou na Náměstí 1. máje – bude na zvážení každé školy, závodu, úřadu, kde si samy určí seřadiště, odkud odejdou samostatně k manifestaci na náměstí… Zajímavé byly i další zprávy, třeba že k 1. dubnu bylo v kraji přijalo 528 nových členů KSČ, nebo že Jiří Gans pro deník udělal rozhovor s Vladimírem Uhlíkem, vedoucím Avantkvinteta, k jazzovému festivalu v Přerově. Z vymyšlené špionáže byl Gans odsouzen na patnáct let až v roce 1977…

A tehdy v osmašedesátém přijely spřátelené armády. Duba v mimořádném vydání Jihočeské pravdy 21. srpna pod titulkem Historie potvrdí naši pravdu vyzval spoluobčany, aby se nenechali vyprovokovat a vyjádřil přesvědčení, že rozum a vůle našeho národa a jeho touha po svobodě zvítězí i v těchto okamžicích.

Jan Duba „dosloužil“ v květnu 1969. Ten rok ještě „Jihočenda“ vypadala k světu, psali v ní publicisté Boris Jachnin (třeba o Palachovi či dvoustranu o Pavlu Kohoutovi), Miroslav Hanzlíček, Bořivoj Valníček (o slumech v Budějovicích), Václav Procházka (o umělé ledvině), Cenu českých kritiků za rok 1968 dostala i Kamila Moučková, ale z funkcí už byl odvolán i Emil Zátopek a podobně… Nový šéfredaktor Jaroslav Šesták napsal v zásadním článku, že budeme dál říkat lidu pravdu, nic nezatajovat. „Před lednem měla strana v rukou tisk, ale neměla v rukou čtenáře,“ psal.

K 1. květnu poslal Jan Duba blahopřejné telegramy do družebních Gomelu a Suhlu, a na oplátku dostal pozdrav z Běloruska od prvního tajemníka V. Janukoviče. Ten prý věří, že pracující Jihočeského kraje, těsně semknuti okolo KSČ, na základě neporazitelných principů marxismu leninismu překonají potíže a dosáhnou velkých úspěchů v budování socialismu. 8. května Duba ještě předával vyznamenání Za zásluhy o výstavbu také Jaroslavu Hejnovi, pracovníku ideologického oddělení JKV KSČ.

„Kati“ se už ale blížili. 17. května zveřejnila JP komuniké z pléna JKV KSČ, kterého se zúčastnila delegace ÚV KSČ ve složení Lubomír Štrougal a onen čerstvě vyznamenaný dr. Jaroslav Hejna, a sdělila, že v průběhu jednání „vyhovělo plénum osobní žádosti soudruha Jana Duby o uvolnění z funkcí, poděkovalo mu a doporučilo jeho zařazení do jiné politické funkce v kraji.“ Odvolalo šéfredaktora JP Jaroslava Šestáka, protože „nezvládl politické řízení redakce“.

Jan Duba se pak objevil v seznamu osob doporučených ÚV KSČ k zařazení do evidence představitelů a exponentů pravice. V jihočeských médiích po něm zůstal rozhovor v České televizi ze 26. května 1968 „o polednovém vývoji a zaostávání Jihočeského kraje v obrodném procesu“ (stále na webu). A také vzpomínka fotoreportéra Jaroslava Sýbka z ČTK pro náš list při vernisáži k jeho pětačtyřicátinám. Jednou v normalizačních letech vyfotografoval v Motoru dělníka u stroje (slyšeli jsme, že byl z brigády socialistické práce), odeslal snímek do Prahy a jeden poskytl také Jihočeské pravdě. Tam krajeznalejší a zkušenější vedoucí vydání v dělníkovi rozpoznal někdejšího vedoucího tajemníka, osmašedesátníka Dubu… Jarda se prý zpotil na zádech, protože zveřejnění takového snímku by bylo tenkrát málem na vyhazov, ale zavolaná technička v ČTK včas zapracovala a rizikového politika odstříhla…

Jeho následníka, Jaroslava Hejnu ze Sepekova, si taky pamatujeme. „Sloužil“ do roku 1977. Z novin – ani těch „jeho“ - se o něm veřejnost moc nedovídala, ale internetové vyhledávače prozradily, že byl totálně nasazen ve Vídni, po útěku choval drůbež a pak se dostal k politice. V roce 1956 se jako svazák „pomýlil“ v hodnocení kultu osobnosti a když zase „prohlédl“, byl poslán na politickou školu do SSSR; jeho spolužákem měl být Miloš Jakeš. Za Pražského jara prý patřil k reformně orientovaným, ale po invazi se „znormalizoval“, píše o něm Wikipedie. V roce 1977 se na ÚV „střetl“ s Husákem, když hájil nutnost předisponování části investic z federálního rozpočtu pro Slovensko do jižních Čech, které jsou podle něho nyní mnohem ekonomicky zaostalejší než Slovensko. Husák prý postavil předsednictvo ÚV KSČ před volbu: já nebo Hejna, a až pak byl Hejna obětován. V závěru politické kariéry působil jako velvyslanec ČSSR v Bulharsku. Tam se s ním pak taky na zájezdu setkal jihočeský folklorní soubor Úsvit.

A ještě má „notýsková“ vzpomínka. Tuším, že v roce 1978 se Hejna přijel v nové roli podívat na mistrovství světa v letecké akrobacii na Hosíně. My novináři už utíkali po zahájení do práce, když proti nám přicházel od silnice po cestě na letiště pěšky Hejna. Pozdravili jsme ho a on, osamělý, opuštěný muž, se očividně potěšil: Vy jste mě poznali?!

Zemřel 9. července 1994 v Písku. (Pokračování)