Stačila chvíle, 
a Josef Hes se ocitl na bruselském letišti zrovna 
v době, kdy odletovou halou otřásly dvě exploze. Ředitel Městské charity v Českých Budějovicích mířil i s rodinou a přáteli do africké Rwandy na svatbu svého bratra. Odlétali brzy ráno z Mnichova do Bruselu. Právě tam měli přesednout do letadla, jehož cílem byla Rwanda.

K Bruselu se ale letadlo blížilo právě v době, kdy tam umírali lidé. „Náš let proto odklonili do Kolína nad Rýnem těsně před přistáním 
v Bruselu. Řádně nás v letadle informovali, na letišti zajistili pitný režim a nyní vyřizujeme náhradní spojení," sdělil krátce před polednem Josef Hes. „Je nám líto obětí na životech, naše celá skupina je 
v bezpečí," doplnil.

V Bruselu v současnosti pobývá i jedna studentka Jihočeské univerzity (JU). Podle mluvčí JU Dagmar Dvořákové odcestovala dívka do hlavního města Belgie v rámci studijního programu Erasmus. „Hned poté, co média přinesla zprávu o teroristických útocích, jsme se studentkou navázali kontakt. Naštěstí je v pořádku," informovala Dagmar Dvořáková.

V reakci na události v Bruselu zvýšila stupeň ochrany 
i Jaderná elektrárna Temelín (JETE). Mluvčí elektrárny Marek Sviták upřesnil, že pod větší kontrolou je teď okolí elektrárny, zpřísnily se i podmínky vstupu do areálu.

Dění v Bruselu okomentovali lidé z Písecka… 

Irena Mašíková, kurátorka Prácheňského muzea Písek
Myslím si, že situace skutečně již přerostla ve válečný stav. Samozřejmě se nabízí neodvratná myšlenka, zda teroristé nepřicházejí dnes již legální cestou mezi uprchlíky. Islámský stát je potřeba zcela zničit, ale bohužel jeho stoupenci jsou anonymně roztroušeni po celém světě a bude to boj na dlouhé roky. Termín "konečné řešení", je v této chvíli zcela na místě.

František Marek Míček, milevský děkan
To, co se stalo v Bruselu i to, co se děje všude možně po světě je velmi znepokojující. Jen je potřeba to vidět globálně. V minulém roce se např. počet křesťanů (nejpronásledovanější menšiny na světě) zabitých pro víru téměř zdvojnásobil, a to na 7000 lidí. My jsme si zvykli rozklepat se při zprávě o tragédiích, které se odehrávají v Evropě. Ale kdo zaregistroval např. zmasakrování sester matky Terezy islamisty v Jemenu před pár týdny? 

Ludmila Veverková, důchodkyně, Bernartice
Evropa podcenila nebezpečí, které trvá už delší dobu. Myslím, že něco takového se dalo bohužel čekat. Hlavní problém je ten, že se evropská a islámská kultura těžko sžívají dohromady.

Ladislav Beran, spisovatel, Písek
Jsem z toho zděšený jako všichni a doufám, že se tohle naší zemi vyhne. Evropa si bohužel na tento problém zadělala sama a nejsem si jist, že se v současné době dělá vše pro její bezpečnost.

Pavel Sekyrka, ředitel Obchodní akademie a Jazykové školy Písek
Krev, nářek, lidé zranění… opět zavraždění. Jen zbabělec útočí zezadu, jen zbabělec a zrůda si vybere nevinné lidi, kteří se neměli šanci bránit. Ke každé nenahraditelné lidské bytosti připočtěme i absolutní zkázu pro pozůstalé. Jenže i pohromu i pro statisíce migrantů, těch slušných, kteří prchají před podobnými zločinci, jakými jsou atentátníci. Bohužel, jak se opakovaně ukazuje, nevedeme válku s teroristy v rolích migrantů, ačkoliv je bez pochyb, že lidé tohoto ražení se sem dostali také. Přesto lidé jako Salah Abdeslam, který se narodil v roce 1989 jako rodilý Belgičan v Bruselu, se v určité fázi rozpomněli na své kořeny a zradikalizovali se. Proč? Od určitého období začali být frustrováni, v jakém prostředí žijí. Ve státech buď s často nevýraznými duchovními osobnostmi, nebo jen s vůdci, kteří usilují o moc a vlastní prospěch. Důležité je i přesto říct – dnešní vrazi nejsou klasičtí muslimové. Těm se jedná zpravidla o propagaci islámu jako alternativy namísto supermarketového konzumního náboženství Evropanů. Jakkoliv myslí tuto propagaci progresivně. Ne, v případě těch dnešních se jedná opět o vrahy - egoisty, kteří nemají úctu nejen k Evropanům, nýbrž i k samotným muslimským rodinám, které zde po atentátech zůstávají. Zde má být vznesen ještě větší apel na muslimské osobnosti, které mají ve vlastních evropských komunitách vysvětlovat, že by její členové měli opakovaně prokazovat vděk. Za to, že Evropa jejich rodiče před několika desetiletími jako uprchlíky (stejně jako dnes) přijala a dovolila jim dokonce propagovat svou víru. Něco, co by s propagovaným křesťanstvím v jejich zemích bylo de facto nemyslitelné. A že pokud již nejsou tito lidé schopni žít v Evropě, která samozřejmě musí nalézt v dalších desetiletích svou identitu, že by se měli bez vražedného běsnění zpátky stáhnout do krajiny jejich otců. Obě strany mají o čem přemýšlet, my dnes s o to větším úsilím, aby nás neovládl strach a pochopitelná nenávist, když se modlíme za naše drahé oběti a jejich rodiny.