Chlapeček naštěstí přečkal operaci ve čtyřech měsících a jak to vypadá, nebude potřebovat žádné další zákroky, jen terapie, píší OÖN. Paní Michaele ale neví, zda po manželově smrti bude moci dál vést statek s chovem koz. „Bojujeme ze dne na den,“ říká. Nyní mají ku pomoci jednoho mladíka v civilní službě. Nejstaršímu synovi je 21, už na statku rodiny nežije, ale pomáhá dva dny v týdnu. Dva nejmladší jsou doma, dva další ve školce, jedno dítě v národní škole, dvě v základce a nejstarší dcera Steffi chodí do školy pro domácnost.

Matka se spoléhá na pomoc přátel a svých starších dětí, soudržnost je v rodině napsána velkým písmem, pokračuje list. Starší se starají o mladší sourozence a pomáhají na statku, ke zvládnutí chodu pobírá maminka rodinnou podporu. „Stefan a já jsme vždycky chtěli velkou rodinu,“ vypráví vdova. Už před osudovou ranou žili skromně a šetrně. „Děti se umějí zříkat, nemáme například žádné značkové věci. Když starší chtěli mobil, museli si jej sami zaplatit, nebo dostali starší typ darem od přátel.“

Na osud rodiny nezapomněly „pivní sestry“ z Grieskirchenu a věnovaly jí 3200 eur, výnos tradičního slavnostního zimního „ohřívání“ piva ponořením železa zahřátého na asi 600 stupňů do nádoby. „I když to nemůže zmírnit smutek a bolest, peněžním starostem to alespoň trochu uleví,“ říká předsedkyně spolku Martina Mautner-Markhofová.

Malý muž, velký bojovník

Dočkali se, mohou všichni domů…

Pod tímto titulem prezentuje PNP příběh Michaela, který se 24. listopadu narodil na klinice ve Weidenu předčasně, velký tak do dlaně. „Skoro půl roku po porodu se malý zázrak naplnil – Michael mohl kliniku opustit,“ píše list.

Matka Regina měla termín porodu dvojčat spočítaný na 6. březen 2019, ale těhotenství probíhalo s komplikacemi, jedno dítě zemřelo ještě v děloze a vyhlídky byly špatné i pro Michaela. Od 23. týdne proto o Reginu pečovali na klinice. I tak tu bylo velké riziko, že také druhé dítě zemře, nebo bude mít těžké postižení. „V této šedé zóně na hranici schopnosti života platí pro nás především přání rodičů,“ říká v deníku Ines Erhardtová, vedoucí perinatálního centra severovýchodního Bavorska.

„Byl to boj o každý den,“ prohlašují Regina a její manžel Thomas. Také pro tým porodnice to byly každodenní nové naděje a obavy. Ve 26. týdnu musel být Michael přiveden na svět císařským řezem – s vahou 280 gramů a velikostí 19 centimetrů. „Přirozeně jsme na začátku byli v těžkém medicínské hraniční situaci, ve které nebylo jasné, jestli má Michael šanci na přežití ve zdraví. Jak bylo předem s rodiči ujednáno, od začátku jsme přihlíželi k tomu, jak vitálně se dítě prezentuje. Když jsme byli svědky jeho velké vůle žít, dostalo se mu od nás veěkeré pomoci a podpory, která je lékařsky možná a smysluplná,“ říká v PNP Fritz Schneble, šéflékař dětské kliniky ve Weidenu. „Rodiče byli v těžké výchozí situaci velmi optimističtí, plni důvěry v lékařské a pečovatelské ošetřování, to bylo velmi důležité…“

Všechny dojmy, zážitky a pocity zaznamenali Regina a Thomas do novorozeneckých deníků, které intenzivní stanici rodičům předávají. „Normálně je pro děťátko jeden, ale v případě Michaela byly čtyři,“ pokračuje list. Od první fotografie, prvního vzetí dítěte do ruky, překročení kilogramové hranice, prvního koupání, přeložení z intenzivního oddělení na zvýšenou péči, změna výživy žaludeční sondou na kojeneckou láhev – čtyři deníky plné milníků ve vývoji malého zázraku, v nichž jsou milými poznámkami zmiňovány i sestry intenzivky, uvádí PNP a uzavírá: „Půl roku malý muž bojoval a prokazoval každodení železnou vůli k žití. To se mu vyplatilo. Zdravý, čilý, s váhou 2500 gramů a délkou 42 centimetry teď Michael mohl konečně domů k mamince, taťkovi a většímu bratrovi Korbinianoví…“