„Byli jsme v prosinci 1944 v Polsku a s kamarádem Vaňkem jsme šli na svátky ukrást jednomu sedlákovi berana. Přesvědčil mě k tomu právě Vaněk," usmívá se Antonín Šulák, který bojoval na Dukle i na Moravě a byl těžce zraněn. Berana skutečně chytili, podřízli a vykuchali. „Na Vánoce z něj pak udělali kuchaři parádní jídlo a pozvali na večeři i sedláka, kterému jsme berana ukradli," prozrazuje, kdo všechno si tenkrát biftek pochvaloval.

Výpravy vojáků za jídlem nebyly výjimečné, i když někdy skončily smutně. „Jednou jsem s puškou chytal pstruhy pro štáb, nějaké jsem si i nechal. Ale špatně to dopadlo. Měli jsme tam četu montérů od tanků, jeden z nich, Janeček, hezký kluk, povídá: Když to dokáže Tonda Šuláků, tak já taky. Místo pušky si vzal ale na ryby granát, a to bylo jeho neštěstí. Když se z ryb dlouho nevracel, šli jsme ho hledat a našli ho u potoka zabitého tím granátem. Kluci tenkrát říkali: Kdyby Šulák na ryby nešel, tak by tam Janeček nešel taky. Byla to smůla, ale kuchaři si mě tenkrát nemohli vynachválit, když jsem jim přinesl tolik pstruhů," vzpomíná po letech Antonín Šulák, který má jediné novoroční přání.

„Přeji si, abych mohl znovu chodit, a snad se to povede, i když doktorka říká, že to není nadějné. Neudržím se na nohou, ztratil jsem stabilitu, ale jinak mě nic nebolí a i jíst mi chutná," dodává veterán, který s manželkou Věrou oslaví v únoru už 68 let společného života.