Má to být takové tradice, která kdysi bývala běžnou. „Já jsem těch zabijaček zažil. Pocházím z Třeboňska a obě moje babičky chovaly prasata. Úplně poslední zabijačku, co si pamatuju, to jsem byl v páté třídě. To prase se jmenovalo Zuzana, vzpomínám si, že jsem to oplakal,“ vyprávěl mi Jan Zeman, starosta Boršova.

To už ale přijíždí jeden z místních, František Čerkl s traktorem a zabitým prasetem. Protože se kvůli legislativě nesmí zvíře porazit na veřejnosti, musel to udělat u sebe doma, a i jeho zabití ale muselo být v souladu se zákonem o ochraně zvířat. „Praseti se přiloží k čelu pistole, z níž vyjde hrot, který procvakne praseti lepku a tím ho omráčí. V tu chvíli se na něj řezníci vrhnou a podříznou ho a tím pádem ho odkrví,“ přibližuje mi starosta Boršova nad Vltavou mně skrytou realitu.

A já nestíhám vnímat ten cvrkot. Přípiteček na zdraví a posilnění, přenesení prasete do necek, jeho posypání jakýmsi bílým práškem, oplachování vroucí vodou, a než se naděju, čuník visí na trojnožce. „Nejprve se musí prase posypat smolou kvůli odstranění štětin, oholit, oškrábat řetězy a vyvrhnout,“ vysvětluje mi František Čerkl již proběhlé kroky a rozřízne prase. Jako první vyndá vnitřnosti.
„Kolik tak váží,“ ptá se jedna z přihlížejících dam? „To nevím, ale řekl bych, že tak 160 kilo. Poznat se to dá podle ledvinek, zváží se a podle toho se určí, kolik prase mělo,“ vysvětluje dáme Jan Čerkl, majitel kempu, kde se sobotní akce koná. „A to mi řekněte, kde je ta panenka,“ dožaduje se rychlokurzu z anatomie pro změnu jiná z dam.

To už mě ale starosta láká na první dnešní pochoutku – mozeček s vajíčkem. „Je to dobrota,“ říká. Ačkoliv to vypadá lákavě, s díky odmítám, přeci jen dávám přednost tlačence a jitrnici.

Aby měl sobotní den podobu pravé vesnické zabijačky, je tady Jiří Bohdal, který příchozí baví hrou na harmoniku. „Dívám se, bavím se s lidmi,“ říká muzikant z nedalekého Kamenného Újezdu. Jak on sám říká, zabijačkovým specialitkám neodolá. „Uvidím, co ochutnám, nejradši mám ale guláš,“ říká.

Jelikož sobotní počasí nebylo nic moc, zamířím se ohřát do hospody, která se mezitím stihla zaplnit hlavně místními obyvateli. V předchozích dnech se totiž uskutečnila zabijačka v Zahorčicích, lidé tak nemuseli čekat a některou z voňavých dobrot si mohli dát hned. Prdelačka, ovar, jitrnice, jelítko, u každého stolu bylo něco. „Ta jitrnice byla geniální,“ pochvalovala si trojice mužů u jednoho ze stolů.

A já přes sklo sleduji Františka Čerkla, jak snadno si radí s čuníkem. Bok, kýta, sádlo, prase mu mizí pod rukama. Všechno míří do kuchyně. Tam my už ale máme vstup zakázán.

A tak se od Jana Čerkla snažím aspoň získat recept na ty dokonalé jitrnice. „Ten už je daný, to vymysleli lidi dávno přede mnou,“ směje se potutelně. Prozradit recepturu mi moc nechce. „Tak mi aspoň řekněte, jak se taková jitrnice dělá,“ žadoním. „Dá se vařit celá hlava a další kousky prasete. Potom když je ovar hotový, hodí se na vál, obere se a rozseká, ochutí česnekem, majoránkou, pepřem a kmínem a začnou se plnit střívka,“ zakončuje naše povídání.