„Byli jsme rádi, že jsme přežili válku beze škod, protože všude kolem byly patrné následky bombardování,“ vzpomíná dnes 78letý Hansjörg Oberhuber. Rok poté ale radost vyprchala. „Byly mi čtyři roky. Seděl jsem s rodiči, dvěma sestrami a babičkou na terase a pili jsme ,tenoučké´ válečné kafe. Pak přijel džíp a všechno bylo jinak… Oficír v uniformě, černoch, se rozhlédl, lámanou němčinou řekl, že tady chce bydlet, a odjel. Krátce nato přijela další návštěva, tentokrát od vojenské policie. Dala rodině 24 hodin na sbalení osobních věcí. Hlídač, který dozíral na dům, měl bránit vyklizení ,amerického vlastnictví´…“ Oberhuberovým se podařilo alespoň pár věcí odhodit ze zorného pole Američanů přes plot k sousedům.

Náhradou za dům a zahradu dostala rodina byt ve třetím patře v jiné ulici. „Byl v něm nábytek, ale žádná koupelna, jen dřez u vchodu. Rodiče tam byli moc nešťastní,“ vypráví čtenář OÖN. Popisuje, že ovoce v zahradě, kterou už nemohli používat, bylo pro tatínka velkým pokušením, které ho dokonce dostalo do vězení. Dvakrát byl zatčen, protože sklízel zralý rybíz a švestky, a na pár hodin ho zavřeli, protože kradl americký majetek, uvedl syn.

Američané jim slíbili, že jim dům brzy vrátí. „Obyvatelé se v něm ale stále střídali a sousedé nám říkali, že se tam slaví a u bazénu je pořádně hlučno,“ vzpomíná. Přímé kontakty s Američany neměli, ale na posledního „nájemníka“ si Hansjörg Oberhuber pamatuje dodnes. „Mladý důstojník se k nám nastěhoval s manželkou. Byl zapálený nimrod a když objevil vestavěnou skříň se zbraněmi mého otce, chtěl ho poznat. A tak byla rodina na jedno odpoledne hostem ve vlastním domě,“ pokračují OÖN. „Pro dospělé bylo martini s olivami, děti dostaly colu. Co nás ale nejvíc zajímalo, byly právě ty olivy, protože ty jsme neznali…“ Vojákova paní zvědavému Hansjörgovi dala ochutnat – a zůstaly těmi posledními v jeho životě. „Chutnaly tak ošklivě, že jsem dodnes už žádnou další nesnědl…“

Po sedmi letech se rodina v roce 1953 vrátila do svého milovaného domu. Byl prý zcela prázdný a v dezolátním stavu, ale Oberhuberovi jej zase dali do pucu a bydleli tam až do roku 2011.

Znovu s rouškami!

Od čtvrtka bude zase povinné nošení ochranných roušek ve veřejném prostoru v Horních Rakousích, informují OÖN z tiskovky zemské vlády. V obchodech, nákupních centrech a v provozovnách služeb je musí mít zákazníci i personál a nutný je opět bezpečnostní odstup. V gastronomii musejí mít hosté roušky na cestě ke stolu a od něj, při sezení povinné nejsou. Ochranu musí mít i obsluha. V předzahrádkách je třeba dodržet odstup a kde to možné není, nasadit roušky. „Zemský hejtman Thomas Stelzer doufá, že nyní přijatá opatření budou stačit, ale nelze vyloučit ani další,“ píší OÖN.

Doplňují, že během jediného dne přibylo v Rakousku 56 pozitivních na Covid-19. V uplynulých dnech jich bylo vždy kolem stovky – v Horních Rakousích 21. Koronavirem onemocnělo dosud 18 421 sousedů. Do úterního rána zemřelo na následky 706 osob, uzdravilo se jich 16 686. V nemocnicích je aktuálně 91 ošetřovaných.

Obešli si Bad Goisern

Na cestě…Zdroj: Deník/OÖN

První s tím nápadem přišel bývalý starosta Reinhard Winterauer – v létě 1997 obešel s přáteli za sedm dnů hranice obce patřící ke Světovému kulturnímu dědictví, píší OÖN. „Čára“ vede většinou nepřístupným a těžkým alpským terénem. V roce 2018 to zvládl mistr světa na saních Gerhard Pilz v zimě a během šesti dnů.

Teď se našli tři horami posedlí blázni, kteří Goisern chtěli obejít nonstop, uvádí linecký list. Domácí Christopha Kainratha (41) a Wolfganga Bärnthalera (41) doprovodil redaktor OÖN Gabriel Egger (30). Vyrazili v noci na sobotu, vyzbrojeni čelovkami, z Gosaumühle. Kainrath v polovině cesty musel vzdát kvůli problémům s kolenem, ostatní zvládli okruh o něco víc než za 26 hodin. Zdolali při tom řadu vrcholů – Löckerkogel (1597), Zwölferkogel (2093), Brettkogel (1658), Großen Schoberstein (1037) až po Predigtstuhl (1613) a Hohen Sarstein (1975). Celkově to bylo 74 kilometry a 6700 výškových metrů… Egger ale dodává, že na rozdíl od svých předchůdců se přesně nedrželi obvodu městečka, protože by museli na řadě míst slaňovat – a při nonstopu s sebou brali jen minimální výzbroj. Ale nevylučují, že se na okruh vrátí, „kolečko“ na ně prý udělalo obrovský dojem…
Na snímku jsou zleva Wolfgang Bärnthaler, Gabriel Egger a Christoph Kainrath v terénu. Foto: Deník/OÖN/privat