Chyby se neodpouštějí, rozhodují vteřiny

Vojtěch Louda nastoupil před padesáti lety hned po studiu medicíny do českobudějovické nemocnice. Čtvrtstoletí strávil na postu primáře. Jeho oborem se stala dětská a cévní chirurgie. Říká, že chirurgem je lékař tehdy, když využije každou možnost být na sále. Musí projít třemi stadii, než pochopí, co chirurgie je. Tvrdí o ní, že má i své fígle. Může si to dovolit říkat, má za sebou na patnáct tisíc výkonů.

Dnes uznávaná lékařská kapacita nesměřovala k medicíně přímo. Tatínek byl sice praktický lékař, ale Vojtíšek, jak mu říkali doma tehdy, ale i dnes, v dětství hrál moc rád na piano. Uvažoval dokonce o studiu na konzervatoři, pozdějii o přírodovědecké fakultě. Od malička ho strýc s tetou také vodili na kurty, v tenise to mohl dotáhnout daleko, trénoval téměř denně. Pro budoucí pacienty je dobře, že dokázal od not i raket obloukem přistát na medicíně. Každopádně i teď je na kurtech jako doma. A jezdí rád na kole, nejraději Šumavou. Rybaří, na Lipně chytil předloni metrovou štiku.

Můžete vzpomenout na své dětství? Jaké bylo?
Jednoznačně šťastné. Žili jsme ve vile, kterou rodiče postavili na silnici na Litvínovice tehdy uprostřed polí v roce třicet šest. Vzpomínám, jak jsem byl pořád venku s kamarády. A když ne venku, tak na kurtech. Na studia na gymnáziu v padesátých letech nevzpomínám moc rád. Byl jsem dost otrávený. Hlavně když profesor českého jazyka zkoušel povinnou četbu. Nechtěl vyprávět obsah, ale lpěl na detailech jako například, jak velkou skývu chleba podal Žalman přes plot malému Věkovi, případně co bylo nakresleno na vnitřní stěně Věkovy truhly. Není divu, že jsem do dalšího studia nechvátal. Po gymnáziu jsem se stal na rok pomocným dělníkem v plynárnách. Tam jsem ovšem zjistil, jak těžké je živit se rukama.

Kdy se u vás poprvé objevila touha stát se lékařem?
Asi to bylo ve mně díky rodině. Tatínek lékař, moje sestra o tři roky starší medicínu studovala. Tak i já jsem rok po maturitě začal chodit na přednášky na lékařské fakultě. Mezi prvními jsem tam potkal profesora Dienstbiera. Byl jsem překvapen, jak s námi jednal. Jako se sobě rovnými. V té chvíli mě to chytlo, přestal jsem na šest let s tenisem a plně se věnoval studiu. Všechny zkoušky jsem dělal v prvním termínu, bral jsem prospěchové stipendium.

Měl jste štěstí na ty, kteří vás na cestě lékaře potkávali a ovlivňovali?
Určitě. Po rigorózu z anatomie, které jsem složil u profesora Borovanského na výbornou, jsem dostal nabídku pracovat v anatomickém ústavu. V té době tam pracovaly současné význačné osobnosti, jako například profesor Pafko, Vaněk. Oba přešli od anatomie k chirurgii a patří ke špičce v oboru. Anatomie je blízká k chirurgii, tak jsem i já nastoupil v roce šedesát sedm do českobudějovické nemocnice na chirurgické oddělení. Tehdy byl přednostou profesor Kostelecký. Brilantní operatér, úžasný demokrat. Další osudové setkání bylo s kolegou Varausem, který byl otcem zdejší cévní chirurgie. Byl jsem mu pořád v patách, oblíbil si mě. Hlavně proto, že jsem se snažil být co nejvíce „u toho“. Když Varaus sloužil, ptal jsem se ho, zda nemá něco na práci. A když přišlo třeba jen slepé střevo, byl jsem hned s ním u stolu. Hodně mě naučil. Byl pečlivý, precizní, přísný k sobě, neodešel od operace, i když trvala dvanáct hodin, odešel, až když se všechno vyřešilo.

Mají to dnes mladí lékaři také tak? Chtějí být co nejvíc se svými učiteli?
Aby se doktor naučil chirurgii, nestačí osm hodin pracovní doby. Mladý doktor by měl být na sále co nejvíc. Evropská unie u nás zavedla status náhradního volna. Sestavit program a k tomu náhradní volna, to se nedá udělat. Když se spočítají dny dovolené, náhradního volna, dny na školení a sjezdy, mohou to být tři čtyři měsíce v roce, kdy lékař lékařem není. To je špatně, jen těžko se pak naučí řemeslu. Kubelík kdysi řekl, že když necvičí jeden den, pozná to sám, když tři dny, pozná to impresário, když týden, pozná to už obecenstvo. A podobně je to v medicíně. Nakonec ani tenis hrát nemůžete jen jednou týdně, když chcete být dobrý.

Kryštof se svými modely boduje ve světě

Kdo je podle vás dobrý chirurg?
Ten, kdo využije každou situaci být na operačním sále. Ten, který absolvuje stáže na renomovaných pracovištích. Jsou tři stadia vývoje lékaře v chirurga. První začíná, když přijde ze školy, neumí držet pinzetu, neudělá uzel. Dává do všeho desetkrát více energie, než je třeba. Seznamuje se s řemeslem. V tomto stadiu jim říkám: zatím vám měníme chirurgické plenky. Druhé stadium je taková úlevová perioda. Lékař si osvojil řemeslo, má už pocit, že ho prokoukl. Někdy to vede k neúměrnému sebevědomí až lehkému lajdáctví. Třetí stádium se dostaví až po deseti letech. Lékař se stává chirurgem. Neplýtvá silou, přesto je silný, je skromný a pokorný. Ví už, jaká chirurgie je. Krásná a zároveň zrádná.

Jsou mezi chirurgy i „Cvachové“? Jak se pozná dobrý a ten druhý chirurg?
Řeknu to tak, že jsem se s hodně lidmi rozloučil. Nejvíce poznáte, když sledujete chirurga při práci. Někdy se jeví jeho výkon těžkopádný, je to takové upachtěné. U jiného kolegy naopak vidíte něco navíc, pracuje s jistou lehkostí. Není hanba říct, že chirurgie nebude pro něj, ať se poohlédne po jiném oboru.

A kdo operuje vás, když je třeba? Vaši žáci?
Už jsem se nechal operovat od svého žáka. Byla to laparoskopicky kýla.

Co komplikuje chirurgovi jeho výkon?
Jsem rád za tuhle otázku. Přibývá obézních pacientů, a to geometrickou řadou. Nejenom že hrozí lidem s nadváhou cukrovka a hypertenze, ale i výměny kyčelních a kolenních kloubů. Operace takového člověka s sebou nese pak řadu těžkostí. Samotný výkon je náročnější, ale i pooperační průběh je plný komplikací. Proleženiny, trombózy, embolie, opakování operace kvůli prořízlým stehům, tvoří se kýly v jizvě, tedy znovu operace.

V čem je chirurgie nejtěžší?
Společnost vyžaduje od chirurgů matematickou přesnost a stoprocentní spolehlivost. To však není možné. Profesor Pafko říká: kdo tvrdí, že nemá komplikace, buď neoperuje, nebo lže. V chirurgii je hranice mezi úspěchem a katastrofou velmi tenká. Při operaci, v kritické a stressové situaci, máte jen několik vteřin na to, abyste se správně rozhodl. Buď se rozhodnete optimálně, pak je to výborné, nebo se rozhodnete méně dobře nebo dokonce fatálně pro pacienta. Chyby se neodpouštějí a jsou většinou nevratné. Je proto důležité, aby operatér měl dobrého, zkušeného asistenta, který nepodléhá přímo stressu a má na operaci jiný úhel pohledu. Každý chirurg na konci kariéry má nadosmrti otisknuté v paměti ty pacienty, kteří zemřeli, a stále myslí na to, zda tomu nemohl zabránit a neměl volit lepší řešení.

Ale určitě má i krásné chvíle. Už vám někdo z pacientů poděkoval?
Poděkují, napíšou, jsou to mnohdy krásné dopisy, to mě potěší vždycky. Mám třeba pacienta, operoval jsem mu slinivku v jedenadevadesátém roce. A od té doby mi na každé Vánoce i Velikonoce od něho přijde pohled. Vážím si toho. Lidé mě také potkají po letech a připomenou se, kdy jsem jim co operoval. Mám od pacientů namalované obrazy, od jedné pacientky jsem například dostal krásný keramický a ručně propracovaný betlém. Každé Vánoce máme tento skvost vystavený v pokoji.

Dovolte teď jednu otázku na vážné téma, které se většina lékařů vyhýbá. Jste pro, nebo proti eutanazii?
Padesát let se setkávám s pacienty v terminálním stadiu nádorového onemocnění. Léčba bolesti velmi pokročila. Byly vyvinuty účinnější preparáty, vznikly ambulance bolesti. Ani moderní medicína není všemocná, a tak se setkáváme s pacienty, kteří i přes léčbu mají kruté bolesti, jsou vystaveni velkému, nekonečnému utrpení. Každý by měl mít nárok na důstojné umírání. Eutanazie vyjadřuje bezbolestné, lehké, snadné umírání. Hippokratova přísaha jednoznačně eutanazii zakazuje, v Holandsku a Švýcarsku je i přesto povolena. V paliativní medicíně již nejde o vyléčení, pacient dostává infuze a analgetika, ale ne léky, které prodlužovaly život a tím i jeho utrpení. Odpůrci eutanazie se obávají zneužití.

Profesor Pafko říká, vše, co lidstvo vymyslelo od kuchyňského nože a žebříku po atomovou energii, bylo také zneužito.

Četl jsem článek o případu matky a syna, který trpí nevyléčitelnou svalovou dystrofií. Je mu dvaadvacet let, nemoc postihla všechny svaly, je imobilní. Až onemocnění postihne i dýchací svaly, udusí se. Matka se proto se synem domluvila na eutanazii. Mateřská láska je jistě obrovská, a přesto nebo spíše právě proto si matka přeje pro syna lehkou a bezbolestnou smrt. Ve své praxi jsem viděl hodně bolesti, nekonečného utrpení. Právě proto jsem v indikovaných případech pro eutanazii.

Co bude, až jednou nebudete ráno vstávat s tím, že vás čekají pacienti na sále?
Bude mi brzy sedmdesát pět let. Nic velkého už neplánuji. Mám dva vnuky. Takže nicnedělání se nebojím.