Nejen lidé, ale i domy mají své příběhy a osudy. Mnohdy velmi pohnuté. Dokazuje to i Příběh Zonnehoeku holandské autorky žijící v Kalifornii v USA Marise Bochove – Rinkel.

Je to útlá knížečka, ale až po okraj naplněná dramatickými příběhy šestatřiceti Židů za druhé světové války. Zřejmě by nepřežili nacistické běsnění nebýt pomoci a statečnosti rodičů autorky knihy.

Zonnehoek znamená v překladu Slunný kout. Tak se jmenoval dům, který rodiče Marisi Bochove, Bert a Annie, koupili v roce 1941. Právě dům vypráví dění tří válečných let.

Marise se v tomto domě v městečku Huizen jižně od Amsterdamu narodila v roce 1945. O jedenáct let později se s rodiči a bratrem přestěhovala do Spojených států amerických a o tom, jak její otec a matka poskytovali útočiště Židům ohroženým nacisty, dlouho mnoho nevěděla.

Teprve po letech při náhodných setkáních, kterým sama říká zázraky, se jí postupně dařilo skládat mozaiku válečných událostí.
„Tušila jsem, že rodiče za války někomu pomáhali, ale nevěděla jsem nic přesně a podrobně. Nikdy o tom nehovořili. Maminka byla po válce hodně nemocná a příčinou jejích zdravotních potíží byly těžkosti prožité za války. Kdybych to měla charakterizovat jednou větou, pak řeknu, že maminka dala svůj život židovským lidem,“ vyprávěla Marise.

Maminka brzy po válce zemřela a tatínek se ještě více uzavřel do sebe a nerad vzpomínal nejen na válečná, ale i poválečná léta, kdy přišel o milovanou ženu.

Manželé Bochovovi udělali pro lidi, které ukrývali, až neskutečně mnoho. „Tatínek nechal přistavět k domu balkon, na který maminka denně dávala peřiny. Za nimi se lidé mohli schovat, aby se alespoň trochu nadýchali čerstvého vzduchu a dostali se na sluníčko. V domě byla vybudována zvláštní místnost, kde se tito lidé ukrývali. Nebylo jednoduché sehnat pro ně jídlo a zabezpečit alespoň jejich základní potřeby. Přitom neustále hrozilo nebezpečí, že celá záležitost bude prozrazena a nacisté se pomstí. Rodiče však jako křesťané vždy považovali nezištnou pomoc druhým za samozřejmost,“ dodává autorka knihy.

Bert a Annie Bochovovi poskytli ve svém Slunném koutě útočiště šestatřiceti Židům. Někteří se zdrželi den dva, jiní několik měsíců, další zůstali i roky.
Marisa Bochove – Rinkel často odpovídala na otázku, zda se její rodiče považovali za hrdiny. Reagovala jednoznačně: „Ne, dělali pouze to, co jim bylo vlastní. Nechali se vést svědomím a otevírali nejen dveře, ale i svá srdce.“

To, že se beseda s autorkou knihy konala právě v Písku, nebylo náhodou. Marise a její manžel žili sedm let v Písku. Byli hosty křesťanské společnosti Elim a zdarma vyučovali zájemce anglickému jazyku.

Bert Rinkel o pobytu v Česku napsal: „Přestěhovali jsme se do Písku dva týdny před povodněmi v srpnu 2002. Stále si pamatuji, jak ve dvě hodiny v noci lidé chodili pod naším oknem napříč Velkým náměstím. Také jsme vstali a šli s nimi dolů k řece. Slyšeli jsme oznámení z reproduktorů, ale nerozuměli jsme mu. Když jsme došli k řece Otavě, pochopili jsme! Byli jsme v šoku, když jsme se dívali na to, jak voda stoupá a pak se valí z břehů. S obdivem jsme sledovali, jak si lidé navzájem pomáhali a jak rychle všechno obnovili.“

Jednou z účastnic kurzu byla i majtelka nakladatelství Kalina v Putimi Věra Matoušová, která o setkání s Marisou říká: „Její kurzy, to byla oáza klidu a porozumění. Hodně jsme si vyprávěli. Marise a její manžel nám předávali své bohaté životní zkušenosti a mimo jiné jsme se dozvěděli také příběh jejích rodičů.“

Věra Matoušová se rozhodla pro vydání výjimečné knihy nazvané Příběh Zonnehoeku. Vyšla v holandštině, angličtině a v českém překladu, který je dílem Alžběty Bučkové.

Publikaci vynikajícími perokresbami z městečka Huizen a Zonnehoeku doprovodil Holanďan Paul Schiffers. S jeho další tvorbou mají zájemci příležitost seznámit se na výstavě v prvním patře budovy Městské knihovny v Písku.