V neděli se o tom mohli přesvědčit posluchači v Kulturním domě Písek. A Ebeni své pověsti dostáli: o přestávce uspořádali pro obecenstvo zvláštní soutěž.

Sedmičlenná skupina vyzvala publikum: „Kdo z diváků v sále si myslí, že má nejhorší boty, ať je během pauzy přinese na pódium. Po přestávce je odborně posoudíme a majitel nejhoršího páru dostane poukázku na nákup obuvi v hodnotě tisíc korun.“

Nakonec si poukázku překvapivě odnesla žena. Někteří návštěvníci posléze litovali, že si na koncert vzali zcela nové pěkné boty, zatímco staré a otrhané, které nosí běžně, nechali doma.

Nicméně nejdůležitější částí večera byla hudba z rok starého alba Bratří Ebenů Chlebíčky. O ní jsem si povídal s autorem většiny textů a hudby kapely Markem Ebenem.

Jak jste přišli na název nejnovějšího alba Chlebíčky?

Tak nějak to vyplynulo. Chlebíčky, to je jedna z písní desky. Říkal jsem si, že by to mohlo být zajímavé i výtvarně. Je to název, který se dobře pamatuje a také dobře odpovídá duchu desky. Je taková lehce nostalgická a chlebíčky jako pokrm jsou pro mě také nostalgické.

Jaký chlebíček tedy máte nejraději?

Právě ten s vajíčkem, ale problém je, že ten se tak strašně špatně jí! Máte dvě možnosti: buď se ho pokusíte jíst sofistikovaně, tedy že se ho pokusíte překousnout. A to v devadesáti procentech případů končí pádem něčeho někam.

Anebo můžete zvolit bezpečnější variantu: pokusit se vsunout do pusy celou půlku vajíčka. To má pak efekt s tatarkou tekoucí všude kolem, což zmiňujeme i v písni.

Koho napadlo výtvarné řešení desky, třeba chlebíček s kusy zrcadla? Chtěli jste tím posluchačům něco naznačit?

To je parketa Karla Halouna, který dělal obal. My jsme mu dali desku a její název, on si ji poslechl. Dostal volnou ruku a myslím, že to udělal moc hezky.

Uvažovali jste o tom, že byste album vydali na internetu, jako to udělala kapela Radiohead a pak český Wohnout?

Vůbec ne. Když jsem si pak přečetl, kolik průměrně byl český člověk ochoten zaplatit skupině Wohnout, bylo to šest korun, tak jsem si říkal, že je dobře, že jsme to neudělali. Jdeme ale s dobou a desku jsme vydali i na flash disku ve tvaru chlebíčku.

Je to pro nás překvapení, ale na koncertech prodáme stejný počet flash disků jako cédéček. Chlebíček není nikde jinde k mání než na koncertech a na webu. Obchody s hudbou na to totiž nemají regál.

Jste známí tím, že s vydáním desek nepospícháte. Jak dlouho jste pracovali na Chlebíčkách?

Materiál sbíráme tak nějak postupně. Kapela je totiž poměrně hladové zvíře a vy ho musíte stále krmit něčím novým. Není nic horšího, než když se muzikanti začnou nudit. I jedna nová písnička v programu vždycky přinese osvěžení.

Při tvorbě desky se nám vždycky pomaličku nabaluje repertoár, a když je ho dost, tak si řekneme, že už je na desku. Když se zadaří, další desku bychom mohli vydat tak do čtyř pěti let.

Jsme v Písku, takže se nemůžu nezeptat na písecké téma: Před několika lety jste napsal několik textů pro skupinu Romana Dragouna T4. Uvažoval jste o nějaké dlouhodobé spolupráci?

To byla ojedinělá nabídka. Standa Kubeš, se kterým jsem spolupracoval ještě v době, kdy byl v ETC, se zeptal, jestli bych jim nenapsal dva texty. Rád jsem to udělal, ale bohužel jsem T4 nikdy neslyšel živě. Poslouchal jsem nahrávku a ta se mi líbila.

Člověk má co dělat, aby texty zásoboval vlastní fabriku, natož, aby měl čas exportovat. Takže to byla jen příležitostná spolupráce. Ale naše skupina nezahálí: teď jsme udělali hudbu k CD, které se jmenuje Muž, který sázel stromy.

Hudbu jsme nahráli i k pohádkám bratří Grimmů a k trojalbu Kouzelný kalendář. A v neposlední řadě dokončujeme hudbu k sedmidílnému televiznímu seriálu Poste restante, který poběží na podzim.

Berete jako svoji výhodu, že nejste vázáni žádným termínem, že nemusíte vydat každý rok desku?

Absolutně. My nejsme vázáni ničím, jsme úplně svobodní. Někomu třeba ten tlak vyhovuje. Nejsem si úplně jistý, že je to záruka kvality, když se vám nechce, ale musíte. I když je pravda, že mně se nechce psát skoro nikdy.

Nedávno vznikla petice proti bulváru. Vy s ním máte zkušenost z nedávné doby, kdy jste tu museli zrušit koncert kvůli vaší zdravotní komplikaci. Má petice nějaký smysl?

Já nejsem velkým podepisovačem. Pořád se něco podepisuje, ale to, k čemu petice vyzývá, dělám už dvacet let. S bulvárem zásadně nespolupracuji, i když je to vlastně jedno,protože si napíšou, co chtějí. Nemá vůbec cenu se bránit. Pokud se nezmění legislativa, aby ta lež bulvár aspoň trochu bolela, tak je nejhorší věc se ozvat nebo jakkoliv reagovat.

A i když se s nimi budete soudit, dokážou to zneužít proti vám. Oni vás vyfotí u soudu a titulek bude znít: „Eben před soudem.“

Nebude to článek o tom, že vy žalujete bulvár, ale o tom, že jste před soudem. Člověk to po sobě musí nechat stéct jako špinavou vodu. Nejhorší je, že oni mají vždycky částečně pravdu.

Napsali, že mám trombózu v noze. Tu mám pořád. Napsali, že mám problémy s krví a já v podstatě problémy s krví mám. Oni musí ale udělat takový titulek, aby to vypadalo, že jste skoro natáhl brka, jinak by se to neprodalo.

To chápu a tenhle typ informace z bulváru mi ani moc nevadí. Zvykl jsem si na něj, vždycky se nad tím pousměju a nechám to být. Mnohem horší je zveřejnění nějaké úplné nepravdy, která vás vyloženě poškozuje na cti. V tomto směru si nemohu příliš stěžovat, ale se smyslem petice souhlasím.

Říkal jste, že nejraději máte chlebíček s vajíčkem. Co říkáte na plýtvání vajíčky, z kterých se na politických mítincích neudělají chlebíčky?

Není to forma, kterou bych volil, jsem spíš pacifista. Ale na druhou stranu to neškodí. Arogance politiků a jejich přesvědčení o vlastní pravdě je tak nezdolné, že vůbec neškodí, když se tu a tam ukáže, co si o nich národ ve skutečnosti myslí.

A těžko se dá tvrdit, že je to skupinka, kterou si zorganizuje druhá strana. Vidíte, že jsou to mladí lidé, které nezajímá členství v politické straně. Je to prostě hlas mladých lidí a připadá mi velmi zdravé, že se tihle pánové taky někdy dozvědí, co si o nich mladá generace myslí.