Zrodili se z imaginace jejich tvůrců. Není náhodou, že při volbě o „Největší Čecha“ všechny „národní ikony“ Masaryka, Čapka či Karla IV. zválcoval a drtivě zvítězil Jára Cimrman. Geniální všeuměl, mistr absurdity a zároveň velký vlastenec, který pro uvědomování si vlastní identity a národní hrdosti vykonal možná více než metráky knih Palackého, Jiráska a dalších obrozenců.
A to s lehkostí humoru, kterému dokonale mohou rozumět snad jen Češi. Vychází totiž z důvěrné znalosti naší mentality, pochybností, strachu, radostí a nenaplněných tužeb. U Josefa Švejka, kterého díky Jaroslavu Haškovi zná celý svět, to je podobné.
Jak Jára Cimrman, tak Švejk jsou hrdinové do nepohody. Dokáží v nás vyvolat nekontrolovatelné salvy smíchu i slzy dojetí, jsou lidští a svým humorem neubližují. Pouze se brání před absurditami světa, v němž se pohybují. Tito moudří blázni nám ukazují, jak se vypořádat s těžkostmi života, lidskou blbostí a lhostejností. Buďme rádi, že máme tyto hrdiny, protože humor nám vždy pomáhal v nejtěžších chvílích.
Jsem rád, že si nehrajeme příliš na hrdiny. Už Karel Kryl zpíval: „Pomníky stavíte, prosím vás komu?“ Můžeme se spolu s klasikem snad jen ptát: “Proč klauni umírají, jen šašků je furt dost!“
Zpráva o akci Po stopách dobrého vojáka Švejka na Písecku zde.
