Město ke svým dosavadním přívlastkům, jako město studentů, důchodců, město v lesích, získává v posledních letech také pojmenování jako město tance. Postupně zde vzniklo hned několik tanečních studií, skupin a škol, některé ale zase v krátké době zanikly. Členové těch skupin, které vydržely, se mohou pochlubit úspěchy v domácích i zahraničních soutěžích. K těm úspěšným patří  Taneční centrum Z. I. P. Písek, jehož zakladatelskou a uměleckou vedoucí je Klára Humpálová. Sama o sobě říká, že má ráda především tanec, potom rychlá auta, přírodu a hlavně děti. Na prvním místě ty dvě vlastní Jolanku a Františka, ale hned těsně za nimi malé i odrostlejší členy TC 
Z. I. P. Písek. „Mám moc ráda upřímnost dětí. Jsou čisté, neznají do určitého věku lež,  a tak říkají, co mají na jazyku. Někdy je to těžké přijmout.  Děti Jolana a František         v mých stopách zatím nejdou a ani nevím, jestli půjdou. Určitě ale mají rády tanec a pomáhají mi s akcemi, když je třeba," říká Klára Humpálová.
Narodila se v roce 1971 v Písku. Navštěvovala písecké gymnázium a dostala se na vysokou školu, na kterou nakonec nikdy, díky příležitosti pracovat v zahraničí, už nenastoupila.



Tancujete od malička, nebo vás tanec „chytil"  až v pozdějších letech?
Já si tak životem tancuji od malička. Vzpomínám si, jak jsme v páté třídě s holkami ze třídy pod vrbou tančily na písničku Karla Gotta Babylon a následně jsme to předvedly na nějaké třídní akci. Pak jsem si tak různě tančila, kde se v té době dalo. Třeba
i v kočárkárně v našem domě, protože jinak nebylo kde. Ještě později naše skupina vystupovala pod hlavičkou Domu dětí a mládeže v Písku. Když se tak ohlédnu zpátky, dá se říci, že prakticky od svých patnácti let jsem tancovala různé choreografie a  vedla dětské taneční skupiny.

Co a proč vás na tanci zaujalo?
Na tanci miluji svobodu projevu choreografa a tanečníka. Tancem může kdokoliv vyjádřit své pocity, emoce. Je to uvolnění, kdy se člověk  dokáže ze všeho vytancovat. Už  jsem  dříve v nějakém rozhovoru  odpovídala, že tanec je nejpřirozenější pohyb člověka. Už pradávno naši předkové  tančili u ohně a tancem se bavili.

Jaké školy či kurzy jste v tomto směru absolvovala?
Žádné školy ani kurzy  jsem prakticky nestihla. Pro nás tenkrát byly školou zahraniční videa a taneční skupina UNO v televizi. Později jsem byla na několika tanečních workshopech či vzdělávacích pedagogických programech. Navíc dodám, že většina těch nejznámějších tanečníků a choreografů nikdy žádnou taneční školu nestudovala. Znám řadu výborných tancujících zdravotních sestřiček, kadeřníků, inženýrů a dalších povolání.

Jestli se nepletu, tancovala jste také v zahraničí. Můžete připomenout, kde to bylo?
Ano, vydala jsem se i za hranice naší země. Byla jsem pět let součástí úspěšné zahraniční show a ráda na tu dobu vzpomínám. Byla to zkušenost k nezaplacení.

Určitě jste se zúčastnila různých soutěží, s jakými výsledky?
Zmíním první a pro mě nejdůležitější a nejkrásnější soutěžní rok, co se vzpomínek týče. Byl to postup s choreografií Hříšný tanec na mistrovství republiky v roce 1989. Byli jsme super parta   a říkali jsme si Písečtí študáci. Sami jsme postavili choreografii a sklízeli úspěchy. Bavili jsme se společně tancem na trénincích, před publikem, na diskotékách. Byla to krásná doba. Pak už přicházely úspěchy se skupinami, kde jsem já tancovala, nebo které jsem zase vedla.

Soutěžíte ještě v současné době?
Já osobně už nesoutěžím někdy od svých třiceti let. Teď už jen fandím mým zipákům a zipáckým lektorkám.

Proč jste se rozhodla založit taneční školu a proč zrovna název Z. I. P.?
K založení skupiny dala impulz jedna maminka ze skupiny Idea, kterou jsem před ZIPem vedla. Měla jsem skupinu o dvaceti děvčatech a hezky jsme si spolu „stárly". Maminka nechápala, proč nebereme také děti. Tak jsem v roce 2002 zkusila nabídnout tanec širší veřejnosti a od té doby si tancujeme  v hojném počtu ve věku od dvou  let až po dospěláky.

K názvu Z. I. P. se také váže historka. Jednou večer jsem seděla u počítače a přemýšlela, jak tu novou skupinu nazvat. Po dvou hodinách jsem zkombinovala tři anglická slova, kdy jejich počáteční písmena dala český význam zip a zip je i naším logem. Shrnuto: Z. I. P.  znamená sílu, energii a otevřenost ke všemu novému.

Kolik dětí prošlo  vaším tanečním centrem a  co v současné době nabízíte?
ZIPem prošlo moc dětí.  Nemám je spočítané, ale určitě šlo o stovky malých  i větších tanečníků. A co nabízíme? Prakticky už se pár let držíme cesty, kdy se snažíme, aby děti tanec bavil, abychom naším tancem bavili okolí a hlavně, aby naši tanečníci byli tanečníky univerzálními. To znamená, že je učíme klasické tancování, show dance, street show, ale   i herectví a podobně. Mají pak větší šance v tanečním světě.

Nekomplikuje vám život a práci to, že nyní bydlíte u Prahy a zipáci jsou v Písku?
Ne, proč? V dnešní době je  všude a vše blízko. To není jako v době, když jsme byly děti a do Prahy se jezdilo na celodenní výlet. Navíc já moc ráda cestuji a hlavně moc ráda řídím auto.

Co poradíte mladým, kteří si tanec vybrali jako zálibu nebo povolání?
Tanec je přirozeným pohybem člověka. V jakékoliv podobě. Každý se v něm najde. Nemám ráda slova: já tančit neumím. Každý jsme nějaký a každý máme svůj určitý pohyb jako vyjadřování se. Pokud chtějí mladí lidé tančit profesionálně, je třeba si uvědomit, že je to velká dřina  a za málo peněz.

V kondici by se měl udržovat každý. Bez ohledu na to, je-li, či není tanečník. To platí, myslím, obecně. A s kým spolupracovat? Já osobně spolupracuji ráda s lidmi, kteří vědí, proč tančí, tanec milují a na nic si nehrají.

Máte vy osobně nějaký vzor nebo vzory?
Mým životním vzorem
jsou rozhodně moji rodiče. Vždycky jsem si přála být jako oni.  Být dobrý rodič, mít tolik lásky, hodně lásky ve vztahu mezi rodiči, ale i pro nás, pro děti. Jinak bych neřekla, že mám vzory. Jdu si životem a sbírám zkušenosti. Dobré i ty horší. Každý by měl být sám sebou.

Z. I. P.  má letos výročí, jak a čím slavíte?
ZIPu je krásných deset let. Letos už jsme načali rok jedenáctý. Jak slavíme? Tím, co je pro nás charakteristické – tancem. Bavíme lidi, a to nás těší.

Co vy a Písek? Jaký vztah máte k městu na Otavě a k jihočeskému regionu?
Jsem písecká rodačka  a dlouho jsem zde žila s rodiči a potom s dětmi. Teď bydlím v kraji Středočeském, ale na vztahu k rodnému městu se nic nezměnilo. Písek je moje doma. Moje místo, kde jsem se narodila. Písek je krásné město, mám s ním spojené všechny mé vzpomínky na dětství, dospívání 
a vždycky, když jedu za zipáky, moc se těším.