Hlístice se nacházely asi 39 metrů pod zemí nedaleko řeky Kolyma ve východním Rusku. Vědci vzorky permafrostu nasbírali už před zhruba 20 lety a nechali je zamrzlé. Díky výpočtu úbytku atomů radioaktivního uhlíku C14 v původně živých objektech, tedy radiouhlíkovou metodou, se podařilo určit stáří hlístic na 46 tisíc let.

Vědci poté nechali vzorky několik týdnů v Petriho misce s výživovým roztokem ve zhruba pokojové teplotě. Některé hlístice se probraly k životu a začaly se množit. Podle nedaleké řeky na místě, kde byly vzorky objeveny, dostaly hlístice název Panagrolaimus kolymaensis.

Živočichové byli po desítky tisíc let ve stavu takzvané kryptobiózy, jejich organismy přestaly metabolizovat, vyvíjet se i se obnovovat. Kryptobióza má různé podoby, které se mezi sebou liší svým spouštěcím mechanismem. Vědci ji pozorují jak u živočichů, tak u rostlin. Jak přesně funguje, však stále není jasné.

„Komplexní a mnohobuněčný organismus, který se dokáže vypnout, vejít do stavu jakéhosi pozastaveného žití a ve všech rozměrech se jevit jako mrtvý, to je ohromující,“ řekl WSJ Thomas Boothby, molekulární biolog z Wyomingské univerzity, který se na studii nepodílel.

Vědci vypozorovali, že potomci oživených hlístic jako obranu proti stresovým faktorům, jako je třeba dehydratace, používají sacharid zvaný trehalóza, který při zamrznutí zformuje substanci podobnou sklu, jež má schopnost chránit buňky.

Poprvé již v 18. století

Kryptobiózu u zvířat poprvé popsal v 18. století Antoni van Leeuwenhoek, nizozemský obchodník s textiliemi, který je považovaný za otce mikrobiologie, píše WSJ. Pomocí mikroskopů pozoroval mikroorganismy, které nazýval malými zvířaty. V dopise v roce 1702 popsal, jak vhodil do vody materiál, který působil mrtvě, ale během hodiny se začal hemžit životem.