Když rostou, tak rostou:
Když houbovka, tak z českých luhů a hájů. Hned z kraje si ale odskočíme na Golgatu – horu za Jeruzalémem, kde byl ukřižován Ježíš Kristus. Zde totiž 
musíme hledat původ rčení „dostat houby s octem“. Dnes ho používáme ve smyslu „nedostat nic“. Kdysi ale mělo temnější význam. V Evangeliu podle Jana (19:28-30) se o Kristově utrpení praví: „Když potom Ježíš věděl, že je již všechno dokonáno, řekl, aby se naplnilo Písmo: ,Žízním!‘ Stála tam nádoba plná octa. Naplnili tedy houbu octem, nasadili na yzop a podali mu ji k ústům. Když Ježíš okusil ocet, řekl: ,Je dokonáno!‘ Sklonil hlavu a odevzdal ducha.“
Nahrává se anketa ...
Masák po italsku
close
info
Zdroj: Deník/Karel Rozehnal
zoom_in
Muchomůrka růžovka neboli masák
Dodejme, že yzop je léčivá rostlina (polokeř) z čeledi hluchavkovitých. A že šlo o houbu sací, ne o nějakou brutálně trpkou verzi smaženice, připravované na octu místo oleje… Nicméně zajímavé příběhy se pojí i s houbami skutečnými, živými, jež jsou v současnosti rozřazeny do neuvěřitelných sto padesáti tisíců druhů. Tak například masák, jak říkáme jedlé muchomůrce růžovce. V Melicharově vlastivědném muzeu ve městě Unhošť na Kladensku se dochoval zápis ze šedesátých let, podle kterého tento lidový název vymyslel v roce 1917 pedagog Jan Štefl.
Pozdější ředitel unhošťské školy působil zprvu jako učitel v obci Svárov. Do vsi se po vypuknutí první světové války přistěhovalo mnoho běženců z jižních Tyrol. Cizinci, kteří se sem uchýlili před bojovou vřavou, zde žili mezi lety 1915 až
close
info
Zdroj: Wikimedia Commons, JAn Dudík, CC BY-SA 3.0
zoom_in
Svárov, pohled na kostel 1919 a vychovávali tu nejméně tři desítky dětí. Pro velkou bídu je však neměli čím nakrmit. Dvaatřicetiletý Štefl za války narukoval, ale poté, co byl zasypán v zákopu v bitvě u Jaroslavi, utrpěl nervový šok a domů se vrátil jako částečný invalida. Jako terapii si zvolil chození po okolních lesích a studium mykologie.
V dobové zprávě vlastivědného muzea se dále dočítáme: „Příděl kukuřice nestačil, a proto (italští uprchlíci) jedli často jen pampelišku. Onemocněli těžkým průjmem a několik jich zemřelo a jsou pohřbeni na starém svárovském hřbitově. Učitel Štefl jim chtěl nějak pomoci, a proto jim poradil, aby chodili do lesa a sbírali houby. Neznali je vůbec, protože v jejich vlasti se nesbírají. Nosili tedy vše, co našli. Přinášeli je do školy na zahradu, učitel Štefl je určoval, špatné zahazoval a ostatní si upravovali pouhým vařením se solí. Tím jim bylo pomoženo.“
Muchomůrka moří mouchy
Jak už asi tušíte, mezi často nalézanými houbami byla i narůžovělá muchomůrka, až dosud považovaná za životu nebezpečnou. „Učitel Štefl zjistil, že houba není jedovatá, ale protože její název přímo strašil, začal ji nazývat růžovka, později masovka nebo krátce masák. Srovnával její bělonarůžovělou barvu s barvou masíčka. Po dohodě s největším naším mykologem dr. Smotlachou byl tento název pomalu rozšiřován mezi houbaři a dnes se stal již zcela běžným.“
Mimochodem, muchomůrka odvozuje svůj název od výrazu „mořit mouchy“. Klobouky prudce jedovaté houby se totiž dříve nakládaly do sladkého mléka a poté nechávaly položené na okně, aby k sobě vábily mouchy. Hmyz se kolem nakrájeného lákadla začal rojit, až všechen bezvládně popadal dolů. Naši předci věřili, že je houba zahubila, respektive umořila – odtud muchomůrka. Ve skutečnosti byly mouchy jen omámené. Za nějaký čas se zřejmě vzpamatovaly a zase odletěly. To už ale tehdejší hospodyňky neviděly, nebo vidět nechtěly.
O čem je speciál Slovíčkaření
Některé výrazy člověku vrtají hlavou. Nelze je bezezbytku pochopit, pokud se nevydáme nazpět v čase a neprojdeme s nimi celou historii jejich vzniku, užití a proměn. Slůvka jako vůči, vesměs, zebvrubně. Nezní vám trochu tajemně? Určitá záhadnost je však jen pozůstatkem dávných, dnes už poněkud nesrozumitelných dob a zvyků.
Jakmile se vžijeme do myšlení našich předků, porozumíme i způsobu, jakým utvářeli českou řeč. A právě české řeči se věnuje seriál Deníku s názvem Slovíčkaření.
