Kliknutím zvětšítePřes tisíc kilometrů severovýchodně od Kinshasy, hlavního města Zairu (dnes Demokratické republiky Kongo) se v oblasti Mongala rozkládá africká vesnice Yambuku. Nachází se v rovníkové oblasti tropických deštných pralesů, kde lidé vždy stavěli vesnice jen poblíž vodních toků, zejména kolem nejvodnatější africké řeky Kongo (v letech 1971 až 1997 nazývané Zair).
Také nedaleko Yambuku tekla řeka. Jmenovala se a dodnes se jmenuje Ebola.
První případ
V srpnu 1976 se po ní plavil čtyřiačtyřicetiletý ředitel místní školy v Yambuku Mabalo Lokela. Měl za sebou dva týdny cestování s misijní výpravou a teď se vracel domů. Těšil se, ale radost z návratu mu kalila podivná věc. Cítil, že na něj jde horečka, a jeho stav se rychle zhoršoval. Brzy se mu z nosu spustila krev a začal trpět velmi úpornou a nepříjemnou úplavicí.
S těmito příznaky se ohlásil 26. srpna 1976 v místní nemocnici, kde jeho stav diagnostikovali jako malárii, naordinovali mu chinin a poslali ho domů vyležet.
Nepomohlo to. Dne 5. září se Lokela do nemocnice vrátil a tentokrát mu bylo mnohem hůř. Prudce krvácel ze všech tělesných otvorů, zvracel, trpěl akutním průjmem, hrudník měl jako v kleštích, bolela ho hlava, trpěl horečkou a rychle přestával vnímat. Zhruba po dvou týdnech od zaznamenání prvních příznaků, dne 8. září 1976, Lokela zemřel.
Mezitím již stačili onemocnět další lidé, kteří s ním přišli do styku. Jen z těch Lokelových přátel a příbuzných, kteří se zúčastnili jeho pohřbu, jich vážně onemocnělo 21 a zemřelo 18. A nemocnice v Yambuku začala zažívat krizi, jakou dosud nepoznala. Protože případů přibývalo pořád víc.
Bůh nám pomoz
Nemocnice v Yambuku nepředstavovala v té době žádné vyspělé lékařské zařízení, šlo o misijní katolické zdravotní středisko bez odborných lékařů a bez jakéhokoli laboratorního vybavení, které by pomáhalo při diagnostice. O pacienty se v ní staraly čtyři belgické jeptišky, kněz, jedna zdravotní sestra ze Zairu a sedm Zaiřanů.
Její personál si tak rychle uvědomil, že vznikající epidemiologickou krizi nemůže zvládnout, a začal vysílat prosby o pomoc. Spojit se s hlavním městem Kinshasa ale nebylo jednoduché, takže první lékař dorazil až 15. září. Ten také sepsal první zprávu, že zatím žádný z pokusů o léčbu (ať už malárie, nebo žluté zimnice či břišního tyfu, jež byly také "v podezření") nevedl k úspěchu. Nevědomky tak vytvořil první formální popis nové, dosud nepopsané nemoci, jejíž smrtnost byla děsivá.
Během pouhých tří měsíců se v ohnisku kolem Yambuku nakazilo 318 lidí a 280 z nich také zemřelo. Tajemná nemoc tak zabíjela 88 procent těch, které dokázala nakazit. Nemoc zasáhla i obětavé pracovníky misijní nemocnice, jež se jí jako první pokusili čelit.
K vytvoření dalšího ohniska nákazy došlo přibližně současně v Jižním Súdánu a také tam úřadovala nemoc podobně. Svět byl varován, že ho napadl nějaký nový vir.
Výzkum se smrtí za zády
V září 1976 dorazil do Institutu tropické medicíny v belgických Antverpách balíček obsahující lesklou, modrou termosku.
Ten den pracoval v laboratoři Peter Piot, sedmadvacetiletý absolvent klinické mikrobiologie na lékařské fakultě. "Byla to normální termoska jako jakákoli jiná, v níž byste si chtěli udržet horkou kávu,“ vzpomínal Piot, nyní ředitel Londýnské školy hygieny a tropického lékařství, v roce 2014 pro BBC.
Jenže v termosce nebyla káva - mezi několika tajícími kostkami ledu byly fióly s krví, doplněné vzkazem od belgického lékaře ze Zaire, že krev pochází od belgické jeptišky, jež onemocněla záhadnou nemocí, kterou on nedokáže identifikovat. Z Kinshasy se tato podivná zásilka dostala do Evropy běžným komerčním letem, v příručním zavazadle jednoho z cestujících.
"Když jsme termosku otevřeli, viděli jsme, že se jedna z fiólek rozbila. Krev se mísila s vodou z rozpouštějícího se ledu," vyprávěl Piot. V tu chvíli netušil, v jak smrtelném nebezpečí se ocitl. Nevěděl, že s krví se dostal do vody i vražedný virus…
Laboratoř začala zkoumat zachovalé krevní vzorky pod elektronovým mikroskopem a výsledek vědce maximálně překvapil. "Viděli jsme na virus obrovskou strukturu podobnou červu," říká Piot. "Pro virus to byl velmi neobvyklý tvar, vypadal tak pouze jeden další, a to Marburg."
Slepá stopa
Virus Marburg byl poprvé identifikován v roce 1967, kdy 31 lidí onemocnělo krvácivou horečkou ve městech Marburg a Frankfurt v Německu a v jugoslávské metropoli Bělehradě.
Tato ohniska spojovalo, že ve všech městech byly laboratoře, jejichž personál pracoval s nakaženými opicemi dovezenými z Ugandy - na nákazu zemřelo sedm lidí.
Piot věděl, jak nebezpečný může Marburg být, ale po konzultaci s mnoha dalšími vědci z celého světa došel k závěru, že to, co vidí pod mikroskopem, není Marburg - že je to nějaký jiný virus, který ještě nikdy nikdo neviděl. "Je těžké popsat, co jsem cítil, ale mou hlavní emocí bylo opravdu neuvěřitelné vzrušení. Cítil jsem to jako privilegium, byl jsem u nového objevu."
Brzy na to dorazila do Antverp zpráva, že jeptiška, která byla v péči belgického lékaře v Zaire, zemřela. A že umírají další a další.
Zásah v Africe
Následně mladý vědec zamířil přímo do ohniska nákazy a přes Kinshasu se dostal až do Yambuku. První lidé, na které narazil, byly jeptišky s knězem, které se stáhly do jednoho penzionu a vytvořily kolem sebe vlastní "cordon sanitaire", jenž měl zabránit šíření nemoci - šlo o šňůru ověšenou nápisy v místním jazyce Lingala: "Prosíme, ať jsi kdokoli, zastav se. Kdo sem přejde, může zemřít."
"Kvůli nemoci už ztratili čtyři kolegy. Modlili se a čekali na smrt," řekl Piot. Sám šňůru překročil, vstoupil a slíbil jim, že jeho tým epidemii zastaví. "Když je vám 27, věříte si," glosoval to.
Jeho tým následně doslova stopoval všechny případy nákazy, zkoumal, jakými cestami se virus šíří, a pak systematicky postupoval od vesnice k vesnici a všechny nakažené i všechny, kteří s nimi byli v přímém kontaktu, umísťoval do karantény. Současně upozorňoval na to, že mrtvé nelze pohřbívat běžným způsobem, protože mrtvé tělo je stále plné viru - takže přímý kontakt se zesnulým, jako jeho omytí nebo dotýkání se jeho těla - je velmi riskantní.
Všechna tato opatření nakonec přispěla k tomu, že se během tří měsíců podařilo epidemii zastavit - zemřelo ale téměř 300 lidí.
Tým se o nové nemoci hodně dozvěděl, ale stále neměl její jméno. "Nechtěli jsme ho pojmenovat podle vesnice Yambuku, protože je to hrozně stigmatizující. Nikdo by s tím nechtěl být spojován," vysvětloval Piot. Nakonec padla volba na řeku, která tekla nejblíže od Yambuku a po níž se vracel první pacient nakažený tímto virem - tu, co se jmenovala Ebola.
13
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
