Název vašeho nového alba zní Nic není nemožné. Máte hmatatelný důkaz, že tomu tak opravdu je? 
Určitě. Tím důkazem je naše vysněná prvorepubliková vila. Dodnes mám před sebou tu chvíli, kdy jsme ji tehdy v září spatřili poprvé a já manželce řekl: „Do Vánoc tam budeme žít.“ Už na konci prosince jsme začali s rekonstrukcí. Je to devět let.

Pro mě bylo vlastní bydlení strašně důležité už kvůli tomu, jaké jsem měl dětství. Když mi bylo osmnáct, byl jsem na ulici. Někdy jsem se jen tak chodil dívat na vily, které stojí na pražské Hanspaulce. Zavíral jsem oči a představoval si, že v takové vile jednou budu žít. Dům, který dnes máme, je přesně takový, jaký jsem si ho vysnil.

Radek Banga zavítal jako host do talkshow 7 pádů Honzy Dědka. Publikum i moderátora bavil svými historkami.

Zdroj: Youtube

Kdy poprvé jste v duchu hesla Nic není nemožné překročil svůj stín? 
Vůbec poprvé mi něco takového projelo hlavou, když jsem si sám zařídil obědy na základní škole. Pro někoho to byla samozřejmost, ale pro mě to byla tehdy nejvyšší meta. Nešlo jen o jídlo, šlo také o to, být součástí kolektivu. Dodnes si pamatuji, jak jsem poprvé překročil práh vchodových dveří do jídelny. Tehdy to pro mě opravdu moc znamenalo.

V úvodní písni nového alba zpíváte a ptáte se: „Kde jsou ty starý dobrý časy? Žádný starosti, všechny vlasy…“ Trápí vás stárnutí? 
Asi každému člověku jednou dojde, že stárne. Někdy říkám dost pesimisticky znějící větu, že čas je nemilosrdný. Poznáte to především na svém těle. Na jednu stránku rád vzpomínám na legrační naivitu, ve které jsem žil ve dvaceti, a hlavně na to, jak nesmrtelný si člověk v tomhle věku přijde. To už je dávno pryč. Kolikrát je devět večer a já usínám na gauči u televize, což by se před dvaceti lety prostě nemohlo stát.

Jakub Prachař
Jakub Prachař zažil divoký večírek: Byly tam těžší kalibry než v našem filmu

Ale na druhou stránku si jako čtyřicátník přijdu asi nejproduktivnější v celém svém životě. Nikdy jsem neměl do všeho takovou chuť, ať jde o hudbu, či sport. Jen už holt nemám na to, pařit tři dny v kuse, to zkrátka vážně nehrozí. (smích)

Píseň Mimozemšťan je o vašich osobních pocitech? Byl jste přesvědčený o tom, že nejste jako ostatní?  
Já si vážně přišel (a stále někdy přijdu) jako mimozemšťan. Už jako dítě mě zajímaly věci, které pro ostatní byly divné. Asi nejvíc mimozemská byla posedlost vším kolem MHD, nejvíc mě zajímaly tramvaje. Dokonce jsem jako dítě předstíral, že jsem tramvaj.

Když jsem šel do školy, musel jsem vyrazit o dvacet minut dřív. Čekalo mě několik zastávek, někdy výluka, všechno jsem samozřejmě hlásil cestujícím a zároveň imitoval zvuky tramvaje. Když v ulici opravili plyn a po dírách zůstaly čáry v asfaltu, byly to pro mě koleje. Vrchol byl, když jsem se rozhodl vyjet do školy na malé oranžové tatře, která se pro mě stala tramvají. To už maminka zasáhla. (smích)

Marcela Holanová
Zpěvačce Marcele Holanové se ve škole smáli, nakonec jim vytřela zrak

Kdybyste mohl, změnil byste něco ze své minulosti?  
Asi bych neměnil vůbec nic. Věřím, že se všechno děje, jak má. I když v tu chvíli nevidíme, že to má nějaký vyšší smysl. Časem ale pochopíme, že nás to mělo někam posunout.

V písni Otázky zmiňujete řadu nevhodných poznámek, které lidé občas pokládají. Jakou „nejhloupější“ otázku jste kdy položil vy?
To je dobrá otázka. (smích) Každý z nás to dělá, to je jasné. Pokládáme otázky, které jsou běžné, ale kolikrát nedomyslíme následky. Hloupá otázka může někomu i ubližít nebo ho urazit. Třeba v Asii jsem se zeptal Korejce na to, proč se nemají rádi s Číňany, že přeci vypadají úplně stejně. Vážně jsem ho nechtěl urazit, ale stalo se…

Nejste jen zpěvák. Ale i mentor a motivátor. Jaké je hlavní poselství, které se snažíte předat?
To nejdůležitější, co se snažím ukázat je, že ať už nám život připraví takřka jakékoliv překážky, my je můžeme nejen překonat, ale nakonec najít i opravdové štěstí. Sám moc dobře vím, jaké to je nemít nic a začít od nuly. Myslím, že i proto jsou moje přednášky tak autentické. Vyprávím o vlastním životě a skrze něj se snažím předat i celé to poselství. 

Kromě koncertů má Radek Banga i motivační přednášky. Ve školách je vítaným hostem. 

Kdy jste zjistil, že máte potenciál, předat něco dál?
Já jsem byl takový malý řečník už jako puberťák. Taky se mi říkalo ve čtvrti „žižkovský filosof“. Samozřejmě, že z toho měla hromada mých kamarádů někdy legraci, ale už tehdy mě bavilo někoho vyslechnout a poradit.

O přednáškách jsem zcela vážně začal uvažovat už v roce 2007. Začal jsem s malinkými besedami ve vyloučených lokalitách. Postupně jsem pochopil, že problémy jsou všude, nejen tam. Začal jsem přednášet i na klasických základkách, středních školách, nakonec i pro dospělé publikum a firmy. Přednášky jsou pro mě životní misí, moc mě naplňuje, když se mi skutečně podaří někoho namotivovat.

Vaše autobiografie (Ne)pošli to dál měla velký dopad. Co vás motivovalo, sdílet tak osobní příběh se světem?
Díky přednáškám jsem pochopil, že lidí, jenž prožívají podobné věci, jako jsem zažil já, je obrovské množství. Přitom domácí násilí donedávna bylo téma, kterým se společnost nijak extra nezabývala, což mi přišlo dost zvláštní. Je tady tolik dětí a maminek, co to prožívá a my o tom mlčíme? Proč?


Nahrává se anketa ...

Možná i proto se mě dost často děti i učitelé ptali, jestli jsem neuvažoval o sepsání mého příběhu do knihy. Když přišel covid, rozhodl jsem se knihu sepsat. Chtěl jsem především, aby oběti domácího násilí věděly, že v tom nejsou samy. Aby věděly, že je důležité o tom mluvit. Ukázat všem, kteří zažívají nějaké temné životní chvíle, že se dají nakonec překonat a dojít ke šťastnému a spokojenému bytí. 

Jaké je nejhlubší ponaučení, o které jste se na své cestě obohatil?
Když jsem byl mladší, měl jsem na každého hned názor hotový. Jenže s věkem člověk dojde k tomu, že nemůžeme nikoho hned soudit, dokud neznáme celý příběh.

My nikdy nemůžeme vědět, co se doopravdy skrývá za něčím chováním, či jednáním. Je velmi snadné někoho hned nějak označit, zařadit si ho do nějaké škatulky. Já ale nevěřím tomu, že by se někdo narodil zlý a dopouštěl se zlých věcí jen tak. Vždycky za tím něco je. Nějaký příběh, zážitek, zraněná duše.