Zpěvák Matěj Ruppert: Snažím se být co nejslušnějším člověkem

Matěj Ruppert, který 12. března oslaví pětačtyřicáté narozeniny, toho v životě stihl už hodně. Vedle zpěvu a působení ve skupině Monkey Business si vyzkoušel herectví v seriálech, filmových komediích, dramatech i pohádkách, roli porotce pěvecké soutěže i průvodce televizním pořadem. Ve svém životním směřování však má jasno.

„Snažím se být co nejslušnějším člověkem, asi jako každý rozumný člověk. Je to někdy těžké, ale o to se asi snažím nejvíc,“ řekl pro videocast Deník s nadhledem. Stejně se snaží být také dobrým tátou, i když, jak připomíná, výsledky tohoto snažení člověk vidí až s odstupem času.

„Ale určitě jsem taky zpěvákem Monkey Business. Všechno to ostatní jsou jen aktivity, které mě těší. A díky tomu, že mám tak skvělou kapelu, si můžu dovolit věci okolo dělat naprosto svobodně. Stejně svobodně, jako si dělám ‚mankáče‘,“ dodává Matěj Ruppert.

Herectví je skok do jiných vod

Někteří jeho pěvečtí kolegové jsou vystudovaní herci. Je to pro vystupování na koncertech výhoda?

„Já jsem vystudovaný pedagog. Mám střední pedagogickou školu, to znamená, že bych mohl učit v mateřinkách nebo dělat vychovatele na internátu. Ale nemyslím si, že by mi to na pódiu moc pomáhalo,“ usmívá se. Herecké příležitosti, které dostal, přičítá tomu, že když režiséři chtějí do role obsadit člověka, který není herec, je u zpěváků předpoklad, že se před kamerou nebudou tak stydět.

Rock for People čeká 40 tisíc lidí, rekordní je i rozpočet. Těšte se na Fat Lady

„Já herec nejsem, herci jsou Ivan Trojan nebo Viktor Preiss, ale když mě nabídka osloví, rád ji přijmu,“ vysvětluje Matěj Ruppert. Jeho podmínkou je, že chce pracovat s dobrými lidmi. Své herectví bere jako skok do jiných vod, castingy však prý rozhodně neobchází, protože kapela Monkey Business je u něj stále na prvním místě.

„Ale když mi zavolal režisér Jan Hřebejk, že pro mě má po dlouhé době od Pupenda roli v seriálu, tak jsem to přijal, protože je to Honza Hřebejk a s tím to nikdy nemůže dopadnout špatně,“ připouští Matěj Ruppert.

Ke svému hereckému působení se staví opatrně i z dalšího důvodu: „Já neumím číst scénáře a odhadnout, jestli ten film bude dobrý, nebo špatný. Ale kdysi jsem se na to ptal Anči Geislerové a ona mi řekla: ‚Buď v klidu, já taky ne‘.“

Musí se bavit publikum i kapela

Na druhé straně však má za to, že herecké vzdělání je pro hudebníky na pódiu ohromnou devizou, protože koncert není jen hraní a zpívání, ale také kontakt s lidmi. „Krásně je to vidět třeba u Vojty Dyka, který je fenomenální nejen jako zpěvák, ale také v tom, jak s lidmi komunikuje i mimo písničky. Doufám, že mně to jde taky,“ říká Matěj Ruppert.

Upozorňuje, že na rozdíl od herectví je snaha o komunikaci s lidmi na koncertu naprostá improvizace. Člověk by se to sice mohl naučit dopředu, ale to by pak prý nebavilo zbytek kapely. „A i když je nejdůležitější, jak se baví publikum, pro mě je podstatné i to, že se baví kapela. Když vidím, že se rozchechtá Roman Holý, je to pro mě nejvíc. Takže hodně improvizujeme,“ podotýká.

Kdy Matěj Ruppert zjistil, že je zpěvák? „Je otázka, jestli to člověk zjistí. Moje učitelka zpěvu Hana Pecková hrozně nerada používá výraz ‚učitel zpěvu‘, protože nikoho, kdo nemá vlohy, kdo hudbu neslyší a je amuzikální, zpívat nenaučí, i kdyby byl sebevíc technicky disponovaný,“ vysvětluje Matěj Ruppert.

Sám prý potkal zpěvačku, která zpívala úplně fantasticky, ale jen způsobem ‚a capella‘, tedy bez hudebního doprovodu: „Když začala hrát hudba, absolutně nebyla schopná začít frázi tam, kde měla. A to se nedá natrénovat.“

Matěj Ruppert byl podle svých slov zpěvák téměř od narození. „I moje máma mi to říkala. Už asi od mých tří let mě prý slýchávala, jak si zpívám něco, co jsem někde zaslechl. Nerozuměl jsem slovům, jen jsem si tak něco žvatlal,“ vypráví.

Navíc si už od mala liboval v situacích, kdy byl středem pozornosti a mohl se předvádět před ostatními dětmi. Proto zpíval na školních chodbách, v šatnách i společných koupelnách, kde se to obzvláště dobře rozléhalo.

„Ale nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych se stal zpěvákem. Já jsem klasicky chtěl být vším od kriminalisty přes popeláře a řidiče tramvají, ti mě obzvlášť fascinovali. V určitém okamžiku jsem si sice všiml, že když zpívám, lidem se to líbí, ale to, že se ze mě stane profesionální zpěvák, by mě před těmi pětadvaceti, třiceti lety vůbec nenapadlo,“ přemítá Matěj Ruppert. S úsměvem připouští, že vždycky toužil slyšet svůj zpěv z rádia, aby věděl, jak to zní. Spíše ale počítal s tím, že bude mít nějakou práci a u toho kapelu.

Dětství s folklorem

Jeho směřování ovlivnil i folklorní soubor Rosenka, kam v dětství docházel. „Moje matka má ráda moravské písničky, proto mě tam dala,“ vysvětluje. Přiznává však, že s ním bylo těžké pořízení, protože prý byl „malý naprosto nesnesitelný sebestředný idiot“, který se občas klidně rozhodl, že nebude s ostatními tancovat, ale bude jen zpívat sólo.

„Snad jsem si nějaké zpychnutí odbyl už tam. Ale pro ty lidi jsem musel být naprosto nesnesitelný,“ vzpomíná.

Každý v kapele zná svou pozici

Matěj Ruppert je respektovaná osobnost, ke které vzhlíží řada lidí. Má někdy mesiášské sklony? Touží svou tvorbou předávat dobro?

„Mám hendikep, který mě štve, ale neumím s tím nic udělat. Když si sednu a uvažuju, o čem bychom měli zpívat, nenapadá mě vůbec nic,“ konstatuje zpěvák. Uznává, že nejlepší by bylo, kdyby si psal texty sám. A připouští, že kdyby nebyl líný, mohl by se to naučit. „Ale já nemám touhu lidem sdělit nějakou silnou myšlenku, protože se nepokládám za tak důležitého, abych to dělal. Na druhé straně, když s něčím přijdou Pavel Mrázek nebo Roman Holý, umím to téma vzít za své,“ míní.

Hudebník Roman Holý: Miluju hořko-sladkou kombinaci, nejen v jídle

Otázku, zda v kapele zažili ponorkovou nemoc, dostávají její členové často. Ostatně hrají spolu už třiadvacet let. Ale podle Matěje Rupperta je tento problém netrápí: „Za prvé se máme rádi, za druhé každý z nás má v kapele pozici, se kterou jsme srozuměni a se kterou jsme srostlí.“

V některých kapelách jsou totiž podle něj třeba tři nebo čtyři autoři, kteří touží co nejvíce se uplatnit, a pak může snadno dojít k rozepřím.

„Ale u nás nikdo není schopný napsat tak dobré písničky jako Roman Holý. My to moc dobře víme, takže se do psaní nikdo netlačí. Přitom Roman jako otevřený člověk by byl rád, kdyby někdo z nás přinesl nějakou dobrou věc,“ směje se Matěj Ruppert.

Běh na dlouhou trať

Na své pedagogické vzdělání nezapomněl a nezastírá, že stav českého školství ho příliš netěší.

„Já nemám žádný patent na rozum, ale je tady spousta nových pedagogických systémů, hlavně ve skandinávských státech. Například nechápu, proč se ještě dnes používá známkování, což je věc z dob Marie Terezie. Po sametové revoluci jsme se tak trochu posmívali Američanům, že neví, jaké je hlavní město Polska nebo kdo namaloval Monu Lisu. Přitom Amerika je na jiném kontinentu a my zase třeba nevíme, jaké je hlavní město Iowy. Ale jejich učební systém byl už tehdy nastaven tak, že děti uměly pracovat v kolektivu a že si uměly informace vyhledat. My víme, že bitva na Bílé hoře byla roku 1620. Ale víme, co jí předcházelo a jaké měla následky?“ zamýšlí se Matěj Ruppert.

Jsem tady přes čas, směje se Josef Zíma. Sílu k životu mu dává rodina a publikum

Podle něj byla právě po sametové revoluci velká šance školství zreformovat, ale politiky ani voliče to nezajímalo a nikomu se do toho nechtělo.

„Přitom to je velké téma pro naši budoucnost. Týká se například finanční gramotnosti nebo toho, jak si vybrat, koho volit. Finové začali se školskou reformou na začátku sedmdesátých let a plody jim to přineslo až teď. Je to běh na hrozně dlouhou trať,“ upozorňuje.

Nové album a dům na Šumavě

Kapelu Monkey Business letos čeká nahrávání nového alba a Matěje Rupperta další natáčení televizního cyklu Manu a Matěj i víkendy v přírodě.

„Po pěti letech jsme s manželkou dostavěli dům na Šumavě. A já bych co nejvíc volného času chtěl s dětmi strávit právě tam. Navíc tam budu pracovat na nové desce, protože ten dům je vzdálený vzdušnou čarou asi kilometr a půl od Romana Holého,“ těší se Matěj Ruppert.