Když Jana jako první veřejně upozornila, že ji psychiatr Jan Cimický sexuálně napadl, okamžitě se k ní přidaly desítky žen se stejnou zkušeností. Původně jsem si zpěvačku vybrala pro listopadové číslo, jenže den předtím, než jsme se k povídání sešly, byl zmíněný lékař hospitalizován. Obě dvě jsme pochopily, že vydání rozhovoru v danou chvíli není možné. Přesto jsme si řekly, že naše setkání rušit nebudeme, jen se budeme bavit primárně o jiných tématech, interview dokončíme v prosinci a vydáme o měsíc později.

Ne, tenhle rozhovor není obviňující ani zviditelňující. Je silný a pravdivý, navíc o věcech, o kterých je potřeba mluvit.

OBŽALOBA JANA CIMICKÉHO: Státní zástupce obžaloval psychiatra ze čtyř znásilnění a 35 případů vydírání

Psychiatr Jan Cimický na archivním snímku
Čtyři znásilnění a desítky případů vydírání. Státní zástupce obžaloval Cimického

Když jsme si kvůli rozhovoru volaly poprvé, říkala jste mi, že jste ve stresu, protože se blíží uzávěrka Grammy Awards, a vy jste jednou z hlasujících.
Mám teď desetileté výročí hlasování v Grammy a je to pro mě obrovská čest a radost. Podmínky pro hlasující byly před deseti lety docela striktní, jednotliví hlasující museli být i interprety, kteří vydali několik alb, měli úspěch v hitparádách, prostě už něčeho dosáhli. Hlasující jsou vlastně globální komunita, celosvětově hlasuje asi osmnáct tisíc lidí v osmdesáti pěti hudebních kategoriích. Zároveň je fajn, že hlasující, tedy aktivní interpreti, muzikanti nebo producenti, mají k hlasování ještě jiný vztah, sami muziku vytvářejí. Fandím kreativním, talentovaným lidem. Ale ve finální fázi, kdy se blíží deadline, je to i velký stres všechno stihnout a naposlouchat.

Spousta interpretů se celý život pohybuje v jednom hudebním stylu, vy jste si naopak prošla různými žánry, dělala jste elektronický pop, jazz…
Hudební variabilita mě provázela odmala, protože moje maminka byla nesmírně hudebně otevřená, měla jsem díky ní přístup k množství žánrů, od americké country přes broadwayské muzikály, Lizu Minnelli, Barbru Streisand, Ellu Fitzgerald, Michaela Jacksona. Díky mámě jsem měla v hudbě obrovský rozkmit, odmalička jsem navíc milovala klasickou hudbu. Ráda maluju a hudba mi připadá jako paleta plná barev, žánry jsou jednotlivé barvy a jejich odstíny. A já ráda používám všechny barvy, každá vyjadřuje určitou emoci. Co bych vyjádřila rockovou písničkou, nedokážu jako interpretka přenést do jiného žánru. Prostě mi to tak nefunguje, některá emoce sedí víc k jednomu žánru a některá k jinému.

NEPŘEHLÉDNĚTE: Začal soud s Janem Cimickým:

Psychiatr Jan Cimický na archivním snímku
Cimický u soudu odmítl, že by se dopustil znásilnění či sexuálního nátlaku

Čemu se věnujete aktuálně?
V první řadě mě brzy čeká premiéra zbrusu nového projektu s názvem Trauma Show. Má podtitul „Vážně i nevážně o vážných věcech – Svépomocná talk show s hudbou a hosty“. Startujeme 12. prosince v KC Zahrada v Praze a doufám, že budeme také cestovat po ČR. Společně s klavíristou a hercem Vaškem Tobrmanem a zakladatelem Klubovny Naděje Tomášem Papršteinem máme za cíl přinášet na jeviště i těžší témata, komunikovat o nich společně a třeba se některým věcem i společně zasmát. Tématem první Trauma Show bude sebepřijetí, vždyť bez schopnosti přijmout sebe sama se člověk jen těžko v životě někam posune jak na vztahové, tak i profesní úrovni. Naším hostem je trans žena Lenka Králová, softwarová inženýrka, aktivistka a úžasně inspirativní bytost. Projekt moderuje trojice moderátorů, všichni tři jsme tzv. přeživší, máme osobní zkušenost s určitou formou násilí, a všichni o to více vnímáme pomoc druhým jako důležitou část svých životů. Kromě této talkshow startuji dva hudební projekty s americko-francouzským hudebním producentem Guyem Renardeauem.

Hudbu ovšem pořád propojujete s herectvím, to máte trošku po mamince, že?
Ano, maminka byla nejen zpěvačka, ale i úspěšná herečka. Každou písničku, kterou zpívala, prožila a procítila. Šlo jí hlavně o text, příběh byl nosný prvek, melodie vlastně až druhotná. Máma byla navíc skvělá komediantka, vlastně až performerka.

ŠIKANA ČI VZTAH S MANIPULÁTOREM Janu Fabiánovou na kolena nesrazily. Prosadila se i v USA:

Jana Fabiánová
Zpěvačka Jana Fabiánová: Naučila jsem se brát věci takové, jaké jsou

Poslední dobou jste se herectví tolik nevěnovala, odchodem za oceán jste trochu sešla z očí…
S tím jsem upřímně počítala. Člověk nemůže být na dvou místech naráz. Přiznávám, že razím teorii, že na nějakou dobu zmizet z veřejného prostoru je zdravé. Když jsem se pak ze Států vrátila, začala jsem hrát v Semaforu, potom jsem ještě působila v muzikálově-kabaretním projektu Czech Cabaret Show. Jenže pak nastala pandemie, zakázali nám hrát a zpívat. No a potom jsem „promluvila“. (odmlčí se) Nějak mě přešla řeč. Já se „o tom“ nechci zrovna teď bavit, ale když je člověk whistleblower v jakékoli kauze, musí v první fázi očekávat vlnu hejtů. Trošku jsem s tím počítala, ale nečekala jsem, že to bude taková síla – a mě v tu chvíli přešla chuť hrát a zpívat. Navíc mi bylo předhazováno, že jsem promluvila proto, abych na sebe upozornila.

Takže jste se rozhodla ze showbyznysu vystoupit?
Vědomé rozhodnutí to nebylo. Spíš jsem nechtěla tlačit na pilu a být na jevišti za každou cenu. Myslím, že je znát, pokud jde někdo na jeviště, aby byl vidět, a ne proto, že má lidem co dát. Ta doba byla velmi vyčerpávající, potřebovala jsem samotu a klid. Taky jsem přišla o dost přátel. Ale to je prostě riziko sdílení nepříjemné pravdy. Mě naštěstí živí už mnoho let hlavně grafika a web development. Muziku a divadlo dělám opravdu jenom pro radost. V téhle době je to bezpečnější a já nikdy nechtěla do zlaté klece. Být finančně závislá na partnerovi mi přišlo po zkušenostech mé mámy jako nedobrá volba. A taky už nejsem nejmladší. Člověk už nechce hrát třicet muzikálových představení měsíčně, na to už asi ani fyzicky nemám. Ale teď bych zase ráda trochu hrála, třeba to vyjde.

Prošla jste řadou povolání, studovala jste germanistiku i teologickou fakultu, vytvořila několik módních kolekcí. To jste tak dlouho zkoušela, kudy se vydat?
No ono to bylo trošku jinak. Moje maminka říkala, že odmalička jsem byla jasná. Ve čtyřech letech jsem začala tancovat, od šesti jsem začala chodit na klavír a do baletní přípravky Národního divadla, navštěvovala jsem hodiny herectví i zpěvu. Máma ale nechtěla, abych všechno vsadila jen na jednu kartu, sama věděla, že je to řehole. Takže navrhla, ať nechodím na konzervatoř ani na DAMU, ať umění studuju soukromě, byť intenzivně, a přitom mám zadní vrátka, abych se o sebe uměla postarat. Ona to měla taky tak, byla vystudovaná zdravotní sestra a dva roky v téhle profesi pracovala. Mně se to samozřejmě nelíbilo, ale poslechla jsem ji, vystudovala gympl a pak jsem šla na takzvaně normální vysoké školy. Díky mámě jsem vyrostla ve Švýcarsku, němčinu jsem měla perfektní, vlastnila diplom simultánního tlumočníka z Goethe-Institutu a tak byla germanistika první volbou.

A ta teologie?
Když jsem se hlásila na vysokou, podala jsem si víc přihlášek, nebyla jsem si jistá, že se někam skutečně dostanu. Na obě školy mě vzali napoprvé a bylo mi hrozně líto nenastoupit na Husitskou teologickou fakultu, kde jsem studovala učitelství náboženství, etiky a filozofie. Etika a filozofie jsou prostě centrem mého srdce, které se probarvuje do různých kreativních forem. Co si ale budeme povídat, podobnými obory se člověk příliš neuživí. No a pak se stalo to, že jsem vyhrála Rozjezdy pro hvězdy, dostala jsem nabídku na desky a už jsem se vezla. I proto jsem nakonec školu opustila a skočila po hlavě do muziky.

TOMÁŠ KAČO bojuje proti rasismu hudbou. Vyprodává koncerty v Evropě i Americe:

Romský klavírista Tomáš Kačo
Hudbou jde bojovat proti rasismu, říká oceněný romský klavírista Tomáš Kačo

Předpokládám, že do soutěže jste tehdy přišla jako „no name“ a o svých rodičích nemluvila.
Jasně. Vyhráli jsme hlavně proto, že jsme s DJ Neo měli originální muziku. No a záliba v grafice a web designu vznikla postupně. Čtyři roky jsem hrála v Divadle Kalich a jeden z kolegů se grafice věnoval. Vždycky byl strašně vysmátý, pracoval „v klidu a z domova“ – a já lítala jak blázen, dvacet osm představení měsíčně, úplně vyřízená, abych se divadlem uživila. Napadlo mě, že by bylo fajn mít něco kreativního, co člověk může dělat i z gauče. A pak se mi to i podařilo. Nejdřív jsem neměla nikoho, kdo by mi vyretušoval fotky, tak jsem se sama naučila s Photoshopem, pak jsem potřebovala předělat webovky, tak jsem se to taky naučila a postupem času začala do oboru zaplouvat. Během pandemie mě to zachránilo. Taky mě baví, že opravdu můžu používat hlavu, nejen tělo, v tomhle je showbyznys pro ženy celkem krutá branže.

Na začátku kariéry jste si změnila i jméno – z Lindy Nemejovské jste se stala Janou Fabiánovou. Zajímá mě spíš metafyzická rovina takového kroku, jak nesouznící jméno člověka ovlivňuje.
Jméno Linda se mi líbí na jiných, ale ke mně vůbec nešlo, prostě jsem se tím jménem nedokázala za osmnáct let sžít. A tak jsem jednoho dne přišla za mámou a řekla jí, že bych se chtěla přejmenovat, že mám pocit, že jsem Jana. Máma se začala smát, říkala: „No ty jsi měla být Jana!“ A popisovala, jak mi celé těhotenství říkala Jano, jenže potom vyšel v sedmdesátém sedmém nový kalendář a v něm se najednou objevilo i nové jméno – Linda. Naši změnili rychle názor, ale já už jsem si asi nezvykla, nedokážu to nijak rozumově vysvětlit. Moje máma to totálně přijala, vlastně všichni mí příbuzní. Já jsem to nijak metafyzicky nebrala, ale musím zpětně říct, že jméno, které nosím teď, je opravdu „moje jméno“.

A Fabiánová?
Vždycky jsem zbožňovala herečku Vlastu Fabianovou. Pro mě to byla nádherná dáma, fantastická herečka, která měla smysl pro humor, šmrnc a šťávu! Radila jsem se s mámou a jí se jméno Fabiánová taky hrozně líbilo. Když jsem ale přišla do Ameriky, měli tam s mým jménem trochu problém, protože Jana se čte v Americe „džéna“, na což jsem moc neslyšela, Fabiánová bylo zase strašně dlouhé. Takže jsem to tam musela zkrouhnout na Yanna Fabian.

Když jste odešla do Ameriky, muselo to být pro mámu těžké období.
No my jsme se o tom dlouho radily. Já chtěla do Ameriky odjet už dřív, ale maminka dostala rakovinu. Teprve potom, když už byla dva roky zdravá, jsem o odjezdu začala znovu mluvit. A ona mě pustila, ať jedu, že to zvládne. Jo, bylo to těžké. Byly jsme daleko od sebe, na druhou stranu tehdy už existoval Skype a my jsme si opravdu každý den volaly, kontakt jsme udržovaly pořád. Já jsem samozřejmě létala do Čech, ona zase za mnou…

ŽÍT: Výpravná obrazová monografie připomíná život a dílo hudebního skladatele Karla Svobody

Petr Svoboda, syn Karla Svobody, představuje monografii Žít.
Petr Svoboda: Knihu Žít jsem napsal z pocitu zodpovědnosti syna vůči tátovi

Když jste se narodila, bylo vaší mámě čtyřicet. To tehdy nebylo moc běžné.
U mé mámy to bylo smutnější a složitější. S prvním manželem, hercem Karlem Urbánkem, měla v šestadvaceti holčičku, která bohužel při porodu zemřela, uškrtila se na pupeční šňůře. Po tomhle traumatu máma další dítě nechtěla. Až posléze své rozhodnutí změnila. To, že mám starší rodiče, jsem nevnímala nijak úkorně, máma byla až do konce života velice moderní ženská s nadhledem, totálně mladistvá duchem.

Chci se vás zeptat i na věci, o kterých se hovoří těžce. V životě vašem i vaší maminky se objevila temná místa. Před dvěma lety jste promluvila o sexuálním napadení lékařem, vaše maminka se teprve na sklonku života svěřila, že ji jako dítě znásilnil vlastní otec. Bavily jste se o tom spolu?
Věděla jsem to. Každá oběť se snaží to, co se jí stalo, sdělit a je strašně důležité, jak reaguje první člověk, kterému se svěří. A pokud to rodina nebo blízcí zametou pod koberec nebo zneváží, oběť, která už je takhle strašně zraněná, absolutně ztratí vůli o tom s někým mluvit. Kam půjdete dál, když ani vaše rodina nechce problém řešit? Nikam! Maminka mi o znásilnění sama řekla, věděla jsem o tom od puberty. A poté, co jsem byla napadena, jsem o tom okamžitě řekla zase jí.

Zpěvačka a herečka Jana Fabiánová s maminkou Naďou UrbánkovouZpěvačka a herečka Jana Fabiánová s maminkou Naďou UrbánkovouZdroj: se svolením Jany Fabiánové

Jak reagovala?
Věřila mi. Zároveň mě ale prosila, ať o tom nemluvím, že stojím proti člověku s obrovskou mocí a že by mě mohl zničit. Proto jsem tedy na policii nešla, ale řekla jsem o tom další lékařce. Myslela jsem, že lidi v oboru se mohou navzájem hlídat, že existuje nějaký ochranný systém, kde to lze prošetřit. Sama lékařka mi ovšem řekla, že nemůže dělat vůbec nic. Během dalších let jsem o své zkušenosti hovořila s blízkými, expartnery, kamarádkami, člověk si s sebou trauma nese dál. Ale že se to dostalo na veřejnost až teď, je také otázka sociálních sítí. I maminka o svém traumatu mluvila dřív, jen to nerezonovalo.

Když se něco podobného stalo před mnoha lety, snaha to ututlat byla ještě větší, až absolutní.
A to se spolu bavíme pouze o jednom tématu. Samotné domácí násilí zahrnuje spoustu forem. Rodina oběť často vůbec nepodpoří, naopak ji v tom nechá samotnou, oběť ani nemá kam jít. Zmínila jste, že moje máma i já jsme měly určitou temnou zkušenost, ale v České republice zažije znásilnění každá desátá žena a každý třicátý muž. Takže to bohužel není nic neobvyklého.

ŠAK JE TO LÁSKA ZLÁ: Texty písní na loňském albu slovenské zpěvačky otevírají téma domácího násilí

Slovenská písničkářka vystupuje s formací Trojka Z. H.
Písničkářka Zuzana Homolová: Z násilí se ženy potřebovaly vyzpívat

Vnímám popření ze strany některých mužů. Čemu ovšem nerozumím, je bagatelizace domácího a sexualizovaného násilí ze strany samotných žen. Napadá mě, jestli to není paradoxně proto, že něco podobného samy zažily nebo aktuálně zažívají.
Traumatické vzorce se předávají z generace na generaci. Když se dělo domácí násilí v rodině, žena to v sobě musela zatlouct, protože podporu okolí nedostala. A pak může reagovat právě tímhle negativním způsobem. Zraňuje ji to, jelikož ona to prožila taky, ale má v sobě zafixováno, že se ozvat nesmí.

V pubertálním věku jste zažila vztah vaší mámy a otčíma, který spoustu těchhle vzorců naplňoval. A pak jste sama přiznala, že jste měla vztah s manipulativním mužem. Čím to, že si tolik žen, které v násilných vztazích vyrůstají, najde úplně stejné partnery?
Není to jen problém žen. Manipulátorem nebo člověkem s psychopatickými sklony může být stejně tak i žena. A souhlasím s vámi, že pokud člověk v takovém prostředí vyrůstá, jsou mu určitým způsobem nuceny vzorce, které on podprahově přijímá jako správné, protože je zná. Tyhle rodinné konstelace člověku znemožňují, aby si vytvořil zdravé hranice, aby měl schopnost říct ne, bránit se. Pokud si to člověk vědomě nezpracuje, bude pravděpodobně hledat partnery, kteří pojedou ve stejném stylu. Já to měla určitým způsobem těžké i lehké zároveň. Musela jsem v tom během puberty pět let žít, neměla jsem kam jít, na druhou stranu manipulace nebyla mířena na mě, ale na mámu, na mě byla spíš mířena otevřená nenávist. A tam člověk ví, na čem je.

Jak jste to tehdy vnímala?
Sledovala jsem manipulaci zvenčí a byla schopna ji rozklíčovat, ale bylo bolestivé vidět mámu a nemoci se k ní citově dostat, protože byla zcela pod kontrolou manipulátora a věřila pouze jemu. Představte si obrovský reflektor, jehož světlo je zaměřeno pouze na vás, absolutně vás odstřihne od ostatního světa. Jste jím oslepená a ztrácíte pojem o realitě. To je stav, v němž se ocitnete, pokud vstoupíte do vztahu s těžkým manipulátorem. Navíc jde o postupné krůčky. Na začátku máte pocit, že jste našla ideálního partnera, který je na vás totálně naladěný, všechno chápe a miluje vás. Postupuje ve vztahu možná extrémně rychle, ale vy jste vděčná za naladění a symbiózu. Že jste manipulována, si uvědomíte až za nějakou dobu, kdy už jste spoustu své integrity ztratila, a pak je těžké ze vztahu vystoupit.

A váš toxický vztah?
Byl krátký, trval jenom čtyři měsíce. Měla jsem štěstí, svěřila jsem se kamarádce, která podobný vztah zažila a varovala mě. Našla jsem si pak jednoho skvělého, známého amerického terapeuta. Popsala jsem mu svoji situaci, jak se vztah vyvíjí, že vůbec nechápu, proč partner najednou vyvolává hádky, proč mám strach něco říct nebo udělat, proč už nemám ve vztahu pocit bezpečí, že už na mě křičí s nožem v ruce. Terapeut mě varoval, že pokud se to bude dál hrotit, musím utéct. Poslechla jsem ho. A paradoxně mi tohle období – kdy jsem žila měsíc v autě, našla si dvě práce na plný úvazek, dělala tři měsíce sedm dnů v týdnu osm hodin denně – strašně pomohlo. Uvědomila jsem si, že přežiju, že se nedám. Jako bych dostala protijed. Od té doby jsem schopna vycítit někoho, kdo má podobné sklony, snad už po pár větách. Poznám, když má někdo nízký práh empatie a obrovské ego. Zvykli jsme si podobné signály ignorovat, protože člověk je v zásadě hodný, nikoho nechce hned soudit. Navíc mnozí z nás byly vychováni v toxických rodinách.

DOMÁCÍ NÁSILÍ je velký problém, za který se mnoho lidí stydí a neřeší ho:

Domácí násilí je velký problém, za který se mnoho lidí stydí. A neřeší to.
Psycholožka o domácím násilí: Oběti by si měly vést deník, zaznamenat incident

Když se vaše máma s otčímem rozvedla, ulevilo se jí?
Upřímně nevím, protože se sice dostala z toxického vztahu, na druhou stranu nesla pořád následky dluhů, které otčím během jejich manželství udělal. Ten vztah skončil a jí začala rakovina, probíhala léčba, nastalo tolik těžkých situací. Bylo toho na ni hrozně moc.

Po smrti vašeho otčíma jste řekla, že mu nedokážete odpustit ani o něm hezky mluvit.
Já bych mu odpustila, kdyby se omluvil, kdyby za mnou během těch dalších let kdykoli přišel a řekl mi: „Jano, strašně se ti omlouvám, to prostě nebylo fér vůči třináctiletý holce!“ Ale to se nestalo. Odpuštění často lidé vyslovují pro svůj vlastní klid. Ale já ten klid mám, vždycky jsem měla. Myslím si, že domácí násilí se nemusí odpouštět. Pokud tedy za vámi agresor nepřijde a o odpuštění vás upřímně nepoprosí. Karma je zdarma a každý je svého štěstí strůjcem. Je mi samozřejmě líto, že zemřel. Na druhou stranu nám strašně ubližoval.

Všechny tyhle zkušenosti a pocity stály zřejmě na začátku vaší spolupráce s organizacemi, které se násilím zabývají. V čem vlastně podobná organizace může pomoct, kromě toho, že oběti získají nějakou platformu, kde mohou věci, které zažily, s někým sdílet?
Tematika zneužívání moci je pro mě dlouhodobě silná a nejen proto, že jsem zažila domácí násilí jako dítě, jako svědek. Jsem také přes deset let veganka, odmítám se podílet na násilí, ubližování a týrání zvířat, což prostě živočišný a kosmetický průmysl dělá. Spolupracuji i s nadací One Heart. Jakékoli zneužívání moci je za mě moc špatně.

Ano, zveřejnila jsem, že mě lékař, který mi měl pomoci, sexuálně napadl. Tahle kauza tu ovšem existovala čtyřicet let, stejnou dobu se o ní vědělo, podávala se prý i trestní oznámení, ale vždycky se to tak nějak zametlo a vytratilo. První případ ve spisu se stal už v roce 1979. Přijde mi jako úplný extrém, že něco takového se dá takhle dlouho ve společnosti ututlat. Ale teď už se snad i něco mění, začaly se mi ozývat jiné oběti, nejen sexuálního, ale i domácího násilí. Díky nim jsem si začala víc a víc uvědomovat, o jak obrovský problém jde. Souvisí to s tím, jak naše společnost přistupuje k obětem, jak je často dehonestuje, místo aby se zaměřila na prevenci a vzdělávání. Je tu stále obrovská systémová mezera.

Možná organizace typu Konsent také pomáhají, aby veřejnost začala brát podobné kauzy vážně.
Všechny organizace, které pomáhají bojovat proti násilí, ať už na seniorech, dětech, nebo LGBT komunitě, vítám a s pokorou je budu podporovat. Je to strašně důležitá práce, která má pro další generace velkou váhu. Už jenom to, že víte, že se můžete někomu ozvat, že vás někdo vyslyší, že vám někdo řekne, že jste v právu a že si nemusíte věci, které vám ubližují, nechat líbit, je strašně důležité. Žádná oběť nechce pomstu, chce jen klid a taky spravedlnost.

SEXUÁLNÍ KAUZY: Deník se zeptal psychoterapeutky Terezy Ševčíkové, co se odehrává v mysli obětí

Psychoterapeutka Tereza Ševčíková
Kauza Cimický? Feri? Odbornice: Oběti čin vytěsňují. Předstírají, že se nestal

Asi to chce lépe podobné kauzy vysvětlovat. Vždycky mě zamrzí, když někteří muži vysloví domněnku, že jde o hon na chlapy nebo útok na běžné mužské chování. Zároveň cítím, že jde opravdu o generační problém, mladí kluci tenhle problém vnímají empatičtěji.
Nejde o útok na muže, ale o zastavení agresorů a násilníků. Jsem muzikálová herečka, znám divadelní šatny, vím, jak to funguje. Že si občas někdo plácne, když projdu kolem, na to jsme tak nějak všechny zvyklé. Taky je to špatně, ale tohle je úplně jiný level. Tady se bavíme o znásilnění, o vydírání nebo vyhrožování násilím. Víte, když se snažím vžít do mužského světa, rozumím, že jim připadáme útlocitné. Muži nezažívají většinou útoky zničehonic, nejsou vychováváni způsobem „nikam večer nechoď, nenos krátkou sukni, nekoukej se na toho pána, neměj velký výstřih…“. Ale my ano!

Po potenciálních obětech se chce, aby samy dělaly prevenci napadení. Ale prevenci se mají podrobovat hlavně kluci, má se jim odmalička vštěpovat: „Chraň holky, braň je! Pokud po nich někdo půjde, zastaň se jich!“ Chlap většinou nezažije situaci, že půjde večer v půl desáté Prahou a bude se bát, že ho napadne ženská a znásilní. Chlap chápe konflikt tak, že se s někým pohádá, zbijou se, možná se pořežou, ale oba dva jsou na ten konflikt „připraveni“. Já tehdy „připravena“ nebyla. Rozváděla jsem se, moje máma mi doporučila známého psychiatra, který se zabýval vztahy mladých, abych se šla poradit. Na první schůzce jsem se s ním prala, pak se mi podařilo utéct. Co to s vámi asi tak udělá?

Jako studentka VŠ jsem kvůli času i financím jezdila každý týden stopem. Všichni mě pořád dokola varovali, že je to nebezpečné, že mě někdo znásilní. Zpětně mi nepřijde šílené, že jsem stopovala, ale že všichni předpokládali, že pokud se mladá holka ocitne s cizím mužem v autě, zákonitě ho napadne ji znásilnit. Mnohem logičtější by bylo říct: „Nejezdi stopem, nevíš, kdo tě poveze a jak dobrý je to řidič.“
Ale tak to prostě bylo, sexualizované násilí na ženách bylo ve společnosti zakořeněné. Vezměte si dokola opakovaný mýtus „znásilnění a krátké sukně“. Byla jsem asi před rokem na akci Konsentu, kde byla výstava oděvů znásilněných lidí, normální kalhoty, tepláky a mikiny, absolutně nic vyzývavého. Žádná oběť nemůže za to, že je znásilněná nebo napadená, za to vždycky může jenom agresor, vždycky je to jeho volba. I v našem rozhovoru zaznívají slova jako oběť, agresor, ale kde jsou ostatní? Od obětí se čeká, že se zvednou a budou bojovat proti autoritě a agresorovi. Ale toho už dávno měl přece zastavit jeho kolega, jeho šéf. Zlu nebo agresorovi vždycky nahrává lhostejnost okolí.

Možná mají taky strach.
Kdo má mít větší strach než napadená oběť? Podle mne se domácí násilí řeší málo, instituce jsou vůči tomu laxní. Mám pocit, že to souvisí s tím, že jako národ máme historické trauma, jsme zvyklí mlčky trpět. Strašně nám ublížil Mnichov, v šedesátém osmém přišli Rusové. Spoustu let jsme se nemohli ozvat, nesměli jsme se bránit, museli jsme pořád držet hubu a nechat přes sebe valit teror. A to se předává politicky i rodinně.

Není to i proto, že spousta násilí se děje uvnitř komunit, které automaticky vytvářejí obranné mechanismy, ať už to jsou pěvecké sbory, sportovní kluby, nebo náboženská společenství?
V roce 2019 jsem vydala knížku Krásně zdravá, která je i o detoxu mezilidských vztahů, a hned poté se na mě začaly obracet ženy, které chtěly poradit. Já nebyla schopná jim fundovaně odpovídat, neměla jsem v tomhle oboru žádné vzdělání až na osobní zkušenosti. A tak jsem si udělala v USA certifikace jako koučka. Abych alespoň rámcově věděla, jak na některé věci reagovat, abych druhou stranu nezranila, kdybych reagovala špatně. Poslední dobou mám i klientky se zkušeností, kterou popisujete – jsou součástí určitých komunit. Agresor svoji oběť často segreguje od její sociální bubliny, aby měl nad ní co největší nadvládu. Pokud se to děje v komunitní situaci, je o to těžší ze vztahu vystoupit, agresora totiž bude bránit celá komunita.

PROBLÉM NA VYSOKÝCH ŠKOLÁCH: Studentky si stěžovaly na sexuální obtěžování od svých pedagogů

Mnoho studentů má špatné zkušenosti s nevhodným chováním pedagogů. Ilustrační foto
Musíte to vydržet, slýchávaly obtěžované studentky. Teď se věci daly do pohybu

Netajíte se tím, že vám v téhle složité době pomohl zejména váš nový partner. Poznali jste se na Tinderu. A já myslela, že má pořád nálepku aplikace na flirt! Neměla jste jako veřejně známá osobnost problém využít podobnou platformu? 
Mně to bylo jedno, a ani si nemyslím, že jsem tak veřejně známá osobnost. Ale my oba, já i můj snoubenec, považujeme naše seznámení za naprostý zázrak. Řeknu vám, proč jsem tam šla! Já byla strašně naštvaná na svého ex, který se najednou vypařil. Ne můj bývalý snoubenec, s tím jsme naštěstí stále kamarádi. Ale další partner, kterého jsem měla v pandemii a na dálku.

A ten člověk prostě ze dne na den zmizel?
Jo, mimochodem, teď mi po dvou letech napsal, že na mě pořád myslí… Během pandemie jsme spolu skoro rok na dálku chodili, už jsme dokonce znali své rodiny. Jenže on byl v Austrálii a já tady, složitá situace. Pak zmizel, ze dne na den. Hrozně jsem se naštvala, takhle to ukončit! A tak jsem šla na Tinder, vyloženě proto, abych si dokázala, že ve svých čtyřiačtyřiceti ještě nepatřím do starýho železa. Nehledala jsem partnera na celý život, kdepak, chtěla jsem to prostě poprvé zkusit. Ani jsem nevěděla, kam se svajpuje. A pak přišel ON! To bylo obrovské požehnání shůry. Celá tahle situace, všechno, co se děje kolem mé kauzy, i to, že jsem přišla o mámu… Všechno bych snášela mnohem hůř, kdyby tady nebyl můj chlap, muž, který to má v hlavě srovnané, je mi obrovskou oporou a doufám, že já jemu taky. Není nic krásnějšího než sebevědomý, netoxický chlap. Když potkáte takovou bytost, zažíváte absolutní zázrak.

Je to také poprvé, co zažíváte vztah s někým, kdo má děti?
Ne, většinou jsem měla vztahy s muži, kteří děti už měli. Možná jsem si je vybírala podvědomě, protože jsem doufala, že se mnou taky budou chtít dítě… Ale vždycky jsem narazila na to, že „… já už děti mám, já jsem rád, že se o ně taky staráš a že tě mají rády, ale další už nechci!“. Zkrátka, pár dětí jsem už vychovávala.

S předminulým partnerem jste plánovali velkou opulentní svatbu, kterou jste kvůli neštěstí v jeho rodině odložila. Teď prý plánujete svatbu malou a rodinnou. Proč? Je to tím, že když už nemáte maminku, není důvod sňatek tak rozšafně slavit?
Pocit touhy po malé komorní svatbě vyšel z nás obou. Ale i minulé rozhodnutí bylo správné. Svatba s Dinem měla probíhat skutečně ve velkém, měli se sjet příbuzní z Ameriky a z Indie. A když už sem lidi z takové dálky letí, tak ať to stojí za to i pro ně, že jo. Ale s mým současným partnerem Petrem je to jiné, celé je to o tom, že jsme se našli! Tak si to šetříme… Nevím, jak to popsat, prostě takové domácí štěstí.

PETR BAŤHA v červenci 2023 požádal Janu Fabiánovou o ruku:

Dcera Nadi Urbánkové Jana Fabiánová se bude vdávat
Dcera Nadi Urbánkové Jana se bude vdávat. Ví, že maminka bude na svatbě s ní

V době našeho setkání nastává advent, o to víc člověk myslí na lidi, se kterými je už jen v myšlenkách. Vaše maminka tenhle rok odešla na věčnost. Stává se vám, že jí chcete ráno spontánně zavolat, že s ní potřebujete sdílet své zážitky?
Tenhle rok to máme ještě těžší, mému partnerovi zemřela babička, která byla jeho obrovskou kotvou. Naštěstí jsem ji ještě zažila, byla to úžasná ženská. Zemřela loni v listopadu, a poté letos v únoru i moje maminka. Tohle nás taky oba drží, truchlili jsme společně, jsme si oporou, oběma se nám vlastně stýská dvakrát. V posledním roce mě potkaly hezké i těžké věci, a ano – všechny bych je s mámou ráda sdílela. Volala jsem jí každý den, blbě se na to zvyká. Ve spolupráci s producentem Tomášem Ságlem chystám na jedenáctého dubna vzpomínkový galakoncert v Lucerně, kde si můžeme na mámu zavzpomínat společně.

I já mám na vaši mámu vzpomínku – dost specifickou. Přijela před dvanácti lety k nám do Černé, dědiny o tři sta obyvatelích, aby s kapelou Bokomara koncertovala v naší nové kapli. Bez řečí se převlékala v hasičské zbrojnici a do kaple pak přebíhala sice s načesanou hlavou, ale pro jistotu i s šátkem na hlavě. Vzpomněla jsem si na její citát – „pro zdravou stolici a kariéru je nutné jediné – netlačit“.
Jo, to je vtipný. Snažím se tím sama řídit. Dá se to aplikovat i na vztah, vlastně na cokoli!

Zpěvačka a herečka Jana FabiánováZpěvačka a herečka Jana FabiánováZdroj: se svolením Michala FantyJana Fabiánová (46)

Zpěvačka a herečka, původním jménem Linda Nemejovská, se narodila zpěvačce Nadě Urbánkové a překladateli a textaři Janu Nemejovskému. V dětství navštěvovala hodiny tance, hry na klavír, zpěvu a soukromě studovala herectví. Studovala germanistiku a náboženství na vysoké škole.

Zvítězila v soutěži Rozjezdy pro hvězdy, zpívala, hrála v několika českých divadlech, kromě jiného i v pražském Národním divadle. V roce 2012 se odstěhovala do USA a i zde se věnovala herecké kariéře. Po návratu do Česka se věnuje grafice a web designu, působí jako koučka.

V říjnu 2021 v reakci na oznámení o plánovaném vyznamenání psychiatra Jana Cimického prezidentem Milošem Zemanem prohlásila, že ji psychiatr sexuálně napadl ve své ordinaci, když jí bylo 22 let a hledala u něj pomoc po rozvodu. V září 2023 státní žalobce obžaloval Cimického ze čtyř znásilnění a 35 případů vydírání pacientek. Soud začal v lednu 2024.