Herec Igor Orozovič: Každá věc, kterou vezmu, mě formuje

Bavíte společnost jen tam, kde je to vaše práce, nebo jste extrovert, který své okolí neustále dotuje energií?
V civilu moc exhibicionista a bavič nejsem. Ona je to složitá otázka. Vždycky jsem byl extrovert. Ale postupem času se to obrací. I když samozřejmě ve srovnání s introverty mimo obor jsem expresivní až hanba. Ale je to spíš efekt té práce, že se člověk často nuceně rozdá před lidmi a pak se chce schovat. Podobně by odpovědělo hodně mých kolegů. Ono je fakt něco jiného řádit na jevišti a něco jiného je to v čekárně nebo tramvaji… To jsem spíš takový ten v rohu. Navíc na jevišti jste schováni za postavu. Jsme komplikovaní, no. Ale kdo není.

Zdá se mi, že se podílíte na řadě projektů. Přemýšlel jste někdy nad tím, aby vás nebylo někde moc? Třeba v televizi?
Přemýšlel. Ale nemám až tolik televizních nabídek, aby mě bylo všude moc. Už jsem hrál kromě Poldy v několika kriminálkách a teď jsem zrovna jednu epizodku odmítl, protože už mi to přišlo na hlavu. pořád kriminálky… Samozřejmě to nebyla nějaká superhlavní role. Ale s množstvím práce to nemá nic společného. Protože čím dál víc vidím, že to neovlivním. Jak se říká, herec jí má buď moc, nebo málo. Nic mezi tím.

Je dobré umět se zdravě naštvat, říká melancholický herec Jan Nedbal

Berete nabídky, jak přicházejí? Nebo už jste ve fázi, kdy to nejde a je potřeba vybírat, do jakého projektu vstoupíte?
Zejména teď po koroně jsem si uvědomil, že práce je opravdu vzácná věc. A nechci nad ničím ohrnovat nos. Ale jinak jsem vždycky přemýšlel nad tím, co vezmu. Nikdy jsem se nehrnul do nekonečných seriálů. A neberu reklamy. Vezmu až tu, která mi zaplatí kus střechy nad hlavou. Dřív to patřilo do nějakého hereckého kánonu, dávat si na tyhle věci pozor. Dnes už je to úplně jedno. Ale mně ne. Já jsem jen jeden a každá věc, kterou vezmu, mě formuje. Je dobré si zkusit všechno. Ale neupsat se ďáblu.

A co čas na zábavu? Vyjedete občas třeba někam na výlet, odpočíváte?
Ale jo. Blbé u mě je, že ze zábavy si dělám práci. Chci třeba udělat nějaký linoryt nebo píseň… Ale jakmile se do toho pustím, stává se z toho úkol a neusnu, dokud to není. Ale výlety do přírody nebo aspoň kavárny, na vespě a za kamarády. To se snažím. I když by toho vždycky mohlo být víc.

Jste herec, výtvarník, jazyky vám nejsou cizí, jako ryba ve vodě jste na hudebním poli. Dokážete se věnovat všemu, nebo něco z toho zanedbáváte a mrzí vás to?
Teď se červenám. Úroveň mých schopností v těch oborech, co jste jmenovala, je hodně rozdílná. Je fakt, že neumím být věrný jednomu směru. A vlastně mě to štve. Člověk pak těžko dosáhne nějakého mistrovství. Chci dělat hudbu – koupil jsem si počítač přímo na to a ještě jsem ho od května neotevřel. Zároveň jsem byl na skvělém kurzu komiksu od Toy Box a stihl jsem jen čtyři lekce z osmi a vím, že ten svůj vysněný komiks, co mám v hlavě, asi stejně nikdy nestihnu. A tak si říkám, že je třeba si přiznat, že všechno v životě nestihnu. Zároveň nikdy na nic není pozdě. Takže uvidíme. A taky věřím tomu, že se ty složky navzájem doplňují a obohacují.

Je něco, co vám opravdu nejde?
Neumím kopnout do míče. Ani za boha. Mám asi křivý nohy. Vždycky jsem byl v bráně nebo v obraně. Ale zastavil jsem každého – říkali mi Řezník.

Herec Petr Stach: Mám rád krásno, někde uvnitř ho dokážu vycítit

Prý si věčně stěžujete. Berete to tak, že to k vám zkrátka patří? A vadí vám to?
Patří to ke mně. Vadí mi to. Vždycky si řeknu, jak se změním, chvíli to jde a pak zas nic. Trochu to máme v rodině. A taky to často působí hůř, než jak to doopravdy myslím. Ale pracuju na tom. Fakt. Jsem pozitivní, jsem pozitivní.

Znám vás jen v rolích klaďase. Převažují tyto role? A lze nějak bojovat proti škatulkám?
No v Pasti jsem docela zrůdička – i když s lidskou tváří. A v Živých terčích nebo v Devadesátkách a Půlnoční zpovědi, co teď půjdou, jsem taky prevít. Je fakt, že člověk něco vyzařuje a přitahuje určité typy postav. Ale já to mám docela pestré zatím. A snažím se, i když dostanu podobnou postavu, hrát ji nebo aspoň obléknout jinak. Výtvarníci i režiséři to chápou a vítají. Třeba v Jedině Tereza jsem se dohodl s výtvarnicí, že budu schválně rozcuchaný a v bundě Barbour, abych byl jiný než v Poldovi. A v Půlnoční zpovědi jdu proti „kravaťákovi“ doslova – neberu si kravatu. Nebo jen občas. Jsou to detaily. Ale člověka to pak víc baví.

Kterou z inscenací, v nichž hrajete, by měl podle vás vidět každý?
Samozřejmě Kytici a Audienci v Národním divadle. Ne kvůli mně, ale kvůli těm inscenacím. Pro mě je srdeční záležitostí Bezruký Frantík, kterého jsem i spoluautorem. A ten příběh je překrásný a Kuba Albrecht ge niální. A vším pro mě je muzikál Davida Bowieho Lazarus v divadle Komedie. Miluju to. A samozřejmě náš autorský Cabaret Calembour, pokud se chcete pobavit.

Jste na některé z her, ve kterých účinkujete, třeba až závislý? Existuje nějaká, se kterou si neumíte představit, že byste se někdy loučil?
Divadelní provoz mě naučil, že tahle emoce je zbytečná, protože s tím prostě nic neuděláte a stát se to jednou musí. Opravdu líto mi bylo, když končil Amadeus. Tehdy jsem ještě nechápal, proč musí být na světě derniéry. A plakal jsem, když končila Balada pro Banditu – rovněž v Ostravě. Záplatou mi je, že můžu zpívat v koncertní verzi s Jihočeskou filharmonií. To je opravdu splněný sen. A podobně mi bylo líto, když končil Strakonický dudák – moje první velká věc v Národním divadle. Teď mám opravdu silný vztah k zmiňovanému Lazarusovi v Komedii, k Božské Sarah s paní Janžurovou a ne umím si představit, že jednou skončí Bezruký Frantík. To si vlastně ani představovat nechci.

Žádná předpověď nevyjde na sto procent, říká tvář z počasí Pavel Karas

Co je váš nejnovější pracovní počin, který vám dělal nebo stále ještě dělá radost?
Ještě trvá radost z písně, kterou jsem skládal pro film Jedině Tereza. Takový francouzský zimní „summer song“. Dá se slyšet ve filmu nebo na mém YouTube kanálu. Krásně zpívá Verunka Lazorčáková! A nedávno jsem vyrobil koláž pro projekt Dámeknihu.cz. Je to ambasadorský voucher, který si může každý pořídit. Z toho mám radost. Taky jsem konečně dodělal hudbu k textu, který jsem kdysi náhodou našel v polorozbořeném kostelíku v Orlických horách. Poprvé zazněl teď v přímém přenosu Modlitby za domov. A tím prostřednictvím i autor textu pan Píša poprvé slyšel svůj text zhudebněný. Přišlo mi to poetické.

Čím aktuálně žijete a co vás v nejbližší době čeká?
Dokončili jsme výrobu cédéčka Cabaretu Calembour. Je to záznam živého koncertu z Malostranské besedy. Bylo s tím šíleného s… Ale už je venku a je to radost veliká, tak nakupujte k Vánocům! Jinak žiju teď přípravami svého prvního sólového koncertu. Dodělávám písně, zkoušíme s kapelou. Jsem sám zvědavej! Přijďte na konci března.

Autor: Andrea Schierová