Sama s dětmi v karanténě. Den třetí: Velký objev

Zdroj: Archiv Ivany ZábranskéAno, živé, kdákající a vajíčka snášející slepice. Mrkněte na fotku, pokud mi nevěříte. V Praze, v jejich malém domku se zahrádkou, by samy opuštěné nepřežily, zato tady budou mít ráj minimálně do konce března.

A my budeme mít vajíčka. Pokud je tedy se mnou Míša vymění třeba za ten toaleťák, kterého máme přebytek.

Kalné ráno

Dneska se vstávalo do podmračeného mlžného rána tak trochu bez nálady. Kamna netáhla a trvalo mi chvíli než si dala říct. No, taky jsem si mohla dřív uvědomit, že bych měla na hnůj vynést ten popelem naprosto přeplněný popelník. Když jsem jim ale naložila březové větvičky a drobné suché třísky, dala si nakonec říct.

Holky vstaly taky tak trochu „nenaložené“. Abych předešla ponorkové nemoci, raději jsem jim dovolila sníst ke snídani tousty z mrazáku, které jsem šetřila jako železnou rezervu, až dojde chleba.

Když si holky udělaly úkoly, vyrazily na kole a koloběžce za humna (jsou úplně opuštěná, hlásím dopředu). „Hlavně nebourejte, v nemocnici se teď řeší jiné případy,“ volám za nimi. A co myslíte? Za deset minut jsou zpátky, Ella fňuká, že spadla, a ukazuje mi odřeninu o velikosti třetiny malíčku.

Sama s dětmi v karanténě. Díl první: Zvažuji směnný obchod

Vytáhnu lékárničku a chci ošetřovat „ránu“. Když ale vidím, co mám k dispozici, trochu zkoprním. Nakonec dceři vydezinfikuju bolístku 3 roky prošlou dezinfekcí a přelepím ji 5 let prošlou náplastí. No, bóže, dějou se dnes horší věci, no ne?

Holky zase vypadnou a já začnu zkoumat obsah naší chalupářské lékárničky. Tedy, lékárniček, máme totiž dvě. Jednu na prášky a druhou na náplasti a obvazy. Tu na prášky si evidentně přes zimu oblíbila myš-feťačka, protože nakousala nějaké driáky, které používá moje máma na astma a na bolest. A abych nebyla na pochybách, kdo to má na svědomí, nechala po sobě na dně podpis v podobě bobků. No, holka, tak doufám, že ses proměnila alespoň na jednu noc v tryskomyš. Tys tedy musela svítit…

Sama s dětmi v karanténě. Den druhý: Nečekaná návštěva

Tryskomyš byla fakt vybíravá, zjišťuji vzápětí. Deset let prošlý paralen jí evidentně „nechutnal“. A ani další „poklady“. Dojmu se u endiaronu. Prošel v roce 1989 a na krabičce jasně poznávám rukopis mojí dávno mrtvé babičky. „SRAČKA,“napsala tam, aby nikdo nebyl na pochybách, k čemu tyhle pilule slouží.

Lékárničku s obvazy nechala myš netknutou. Ale i tam jsem našla mnohé úžasnosti. Takový Septonex firmy Galena, národní podnik, za 11 Kčs by už možná patřil do muzea. Nebo taková gáza hydrofilní skládaná (a dávno načatá) za 3,10 Kčs, která prošla v červenci 1990. Dojala mě ovšem rouška.

Život v uzavřeném městě, den třetí: Máme tu své hrdiny. Chraňme je

Co na tom, že je určená pro dýchání z plic do plic a byla vyrobená v roce 1990. Člověk odtržený od civilizace nikdy neví, kdy by se mohla hodit. Třeba zítra, až pojedu do obchodu doplnit zásoby chleba. Myslíte, že když si ji dám přes ústa, pustí mě s ní dovnitř?
 
Tak mě napadá, jestli také nechcete využít nuceného pobytu doma k průzkumu lékárničky. Třeba tam najdete mnohem lepší poklady než já. Klidně mi pošlete fotku na ivana.zabranska@denik.cz

Zdroj: Deník