Martina Hynková Vrbová o ženách bez dětí: Respektujme se, spojuje nás ženství

Martina Hynková Vrbová se v určité životní fázi ocitla mezi ženami, které nemohly otěhotnět. Sklouzávala tak k sebelítosti a špatným pocitům, že jako žena selhala. Právě tuto nálepku, kterou bezdětné ženy často dostanou, chtěla svou knihou „Žiju bez dětí“ alespoň částečně smazat.

Zmínila jste, že jste sama byla sama ženou, která byla v jednu chvíli smířená s případnou bezdětností. Měla jste v tu dobu pocit, že to je pro současnou společnost něco nepatřičného?
V té době jsem vnímala, že jsem nenaplnila jakási nevyřčená očekávání, že žena, aby byla plnohodnotná, má porodit dítě. Jsou to všechny ty reklamy se šťastnými matkami s dětmi v náručí, jsou to fotky rozesmátých rodičů a dětí v časopisech nebo na internetu, kde vám předkládají, že takto vypadá opravdové štěstí.

Zcela podprahově se vám pak zaryje pod kůži, že šťastná žena rovná se rodina, rovná se dítě. Je těžké si před sebou obhájit, že jste rovnocennou ženou, i když tohle všechno nemáte. V té době, kdy jsem toužila po dětech a nemohla otěhotnět, jsem na tuhle moji obhajobu neměla dost sil a sklouzávala do sebelítosti, že nejsem dost, když děti nemám.

close info Zdroj: Se svolením Martiny Hynkové Vrbové zoom_in Knihu 'Žiju bez dětí' sestavila ve spolupráci s bezdětnými ženami, které se pro tuto možnost rozhodly z různých důvodů.

Spousta matek, které děti mají, bezdětným ženám v podstatě vyčítají, že když nemají děti, nevědí, o čem je život. Nedávno jsem v rozhovoru s jednou nejmenovanou herečkou zaslechla, že tento – dle jejích slov - „mateřský terorismus“ může být pro někoho až frustrující. Jak vysvětlit ženě-matce, že to je citlivé téma, a navíc se tak některé ženy mohou rozhodnout z nejrůznějších důvodů?
Ženy-matky mají své zkušenosti, ženy bez dětí mají zase jiné zkušenosti. V obou případech jsou pro tu druhou skupinu nepřenosné, a tak máte dvě možnosti, jak k tomu přistoupit: buď si uděláte vlastní představu o tom, jak ta druhá skupina si žije lépe, má to všechno snazší a podepřete tuto vaši představu mnoha přesvědčivými argumenty.

Anebo začnete té druhé skupině naslouchat, začnete vnímat její pohled na věc a věnujete tomu chvilku zamyšlení, nesoudíte. A pak máte velkou šanci zahlédnout, že to, co obě skupiny spojuje, je naše ženství, které společně sdílíme. Vzájemně se můžeme obohacovat a respektovat bez soudů a nálepek. Jsem přesvědčená, že to obě skupiny obohacuje.

Martinu Hynkovou Vrbovou můžeme znát z pořadu Sama doma:

Ve vaší knize zpracováváte příběhy žen, které se k bezdětnosti rozhodly z různých důvodů, nebo je okolnosti k tomuto stavu donutily. Který z příběhů vy osobně považujete za nejsilnější?
Stejně jako neexistuje nejlepší žena, tak neexistuje nejsilnější příběh. Každý příběh je jiný a všechny jsou silné. Je to spíš o čtenáři, co mu daný příběh zrcadlí, čím ho osloví, s čím se ztotožní a s čím ne. Čtenářky a čtenáři mi často píší, že v každém z těch příběhů v knize našli něco, co je inspirovalo.

Pro jisté muže má Lucie Bílá slabost. Pak ani nabitý diář není překážkou

Společnost

Dokážete si představit, že byste byla v roli některé z žen, jejichž příběh prezentujete ve vaší knize? Myslíte si, že byste se třeba v určité situaci rozhodla nebo zachovala jinak?
Takové představy nemám. Když jsem knihu psala, přistupovala jsem ke každé ženě jako k čistému listu papíru a nechávala jen na ní, jak a čím ho popíše. Všemu, co respondentka říkala, jsem byla otevřená, ale nehodnotila jsem a nevnášela do jejího příběhu moji představu, jak bych se v dané situaci zachovala. Díky tomu jsem mohla vkročit do jejího světa a velmi jemně se v něm pohybovat. Každá z žen mě provedla svou zahradou. Zahradou svého života bez dětí. Někde kvetly v plném slunci kytky, jinde byl polostín s pár kapradinami a byla tam i místa, kde byla tma a nerostlo tam nic. A o tom ty příběhy jsou.

Martina Hynková Vrbová představuje svou knihu Žiju bez dětí:

Bezdětnost je téma, které ve společnosti docela rezonuje, a i v médiích je o něm více slyšet. Na druhou stranu stále nalezneme spoustu lidí, pro které je bezdětná žena kontroverzí. Proč tomu tak je?
Je to o našich představách, které si o bezdětné ženě vytvoříme. Asi je to kariéristka, co děti nechce, nebo zoufalkyně, co si nenašla chlapa. Prostě je divná, říkáme si, aniž o tom cokoli víme a u toho zůstaneme. Je to pohodlné a hloupé. Moje zkušenost je taková, že existuje mnoho důvodů bezdětnosti. Ať už je to zdraví, traumatizující zkušenosti z dětství anebo vliv nejrůznějších životních událostí, které ženu k bezdětnosti přivedou. Většinou je tam více důvodů, ne jeden, jak se mylně domníváme.

Když si vezmeme bezdětnost jako takovou – má podle vás určité výhody? Pokud ano, jaké? V čem mají bezdětné ženy výhodu oproti těm, co mají děti?
Z mé zkušenosti vidím, že jsou to ženy, které pomáhají ostatním -  unaveným matkám s dětmi, příbuzným v širší rodině, dětem i seniorům. Mají čas a energii naslouchat druhým, pomoci, když je to třeba. Mají více času i samy na sebe, a pak ten pozitivní náboj šíří do svého okolí. Pro naši společnost jsou tyto ženy důležité.

Cestování je jejím velkým koníčkem:

Jaké nejčastější nálepky bezdětné ženy mají a co mohou dělat, aby se jich zbavily?
Kariéristka, zoufalka, divná, podezřelá, sobec, stará se jen o sebe, „ta si teda žije“ - s těmito nálepkami se bezdětné ženy potkávají. Co na to mají říkat? Většinou nahlas neřeknou nic, uvnitř to ale zabolí. Nálepek je musíme zbavit my ostatní tím, že je nálepkovat přestaneme. Tomu pomáhá, když se o tématu mluví. Nedávno jsem se zúčastnila jedné velmi otevřené debaty na téma bezdětné ženy v byznysu a sledovala, jak vysoce postavené bezdětné manažerky otevřeně mluví o tom, proč nejsou matkami. Do debaty se zapojilo i publikum, ženy, které na ně reagovaly. Vznikla společná debata všech zúčastněných. Bylo vidět, jak je potřeba společné příběhy sdílet, spojují nás a obohacují. Díky tomu pak nevynášíme laciné soudy.

KVÍZ: Michaela Dolinová slaví kulatiny. Víte, že vymyslela nové slovo?

Společnost

Dostala jste nějakou reakci na svou knihu, která vás opravdu výjimečně potěšila?
Těší mě, když mi ženy napíší, že si na základě některého příběhu v knize uvědomily, že to, co jim se v životě stalo, má své opodstatnění. S nějakým pocitem se dlouho trápily a díky příběhu v knize zjistily, že nemusí. Mohou samy sobě odpustit nebo samu sebe lépe pochopit a propustit tak tu tíhu, ten špatný pocit, který sebou řadu let vláčely. Díky těmto léčivým příběhům vím, že napsat knihu o bezdětnosti mělo smysl.

Představení knihy Žiju bez dětí: