Opatření proti tak velké vodě, která se přes náš region převalila před pěti lety, se nedala nastudovat ani připravit dopředu. Taková povodeň tady nejméně pět století nebyla a doufejme, že už ani nebude.

Lidé, kteří stáli v čele povodňových štábů, záchranných složek, nebo měli na starosti velké objekty, neměli s tak velkou živelní pohromou žádné zkušenosti. Získávali a vyhodnocovali je za „pochodu“. Museli rozhodnout rychle a dobře. V drtivé většině případů tak učinili a zabránili ještě vyšším škodám a horším následkům.

Jak se někteří z nich dívají na události s odstupem pěti let? Ptali jsme se jich na to, které okamžiky byly pro ně nejkritičtější, s čím byly největší problémy, na co už dnes vzpomínají spíše s úsměvem a naopak, co je stále děsí.

Zdeněk Prokopec, tehdy přednosta Okresního úřadu a předseda okresní povodňové komise, nyní ředitel útemního pracoviště Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových Č. Budějovice:

Všechny dny povodně byly kritické, ale nejsložitější byly ty, při kterých se rozhodovalo o evakuaci občanů. Rozhodnutí kam až evakuovat, čekat na to, zda rozhodnutí bylo správné, zda nedojde k ohrožení lidí a naopak, zda lidi neobtěžujeme zbytečně a čekání, kam až dostoupá voda, to bylo určitě nejsložitější.

Myslím ale, že ve spolupráci se všemi složkami jsme zvládali problémy a jediným byla sama příroda a její chování. Dle mého názoru všichni zvládli svoje ukoly, ale opět dle mého osobního názoru nad rámec povinností fungovala armáda, jmenovitě velitel písecké posádky plk. Matula.

V každé situaci se dají najít úsměvné chvíle, ale okolo povodní to bylo tak jiné, že opravdu si na nic úsměvného bohužel nevzpomínám. Děsí mě i po letech stále stejné věci, a to lidská hloupost, závist a lhostejnost. I to jsme zažili při povodních, naštěstí jsme se setkali více se solidaritou, obětavostí a lidskou dobrotou.

Luboš Průša, tehdy starosta Písku a předseda městské povodňové komise, dnes ředitel Krajského úřadu v Českých Budějovicích:

Pro Písek i pro mne osobně byla nejhorší noc z 12. na 13. srpna.Voda stoupla natolik, že se dostala nad území regulované povodňovými a evakuačními plány. Nikdo z nás v krizovém štábu nevěděl, kdy a na jaké úrovni se vzestup hladiny zastaví. Informace z obcí po toku výše byly neúplné a většinou děsivé. Večer praskly protipovodňové zábrany v Čechově ulici, voda zalila mosty a město se rozdělilo na dvě oddělené části. Byli evakuováni lidé, krizový štáb zůstal na jednom břehu a nemohl na druhý. Muselo být odpojeno veřejné osvětlení a město bylo ve svých zatopených částech ve tmě.

Při řešení problémů pomáhali všichni, dárci, dobrovolníci, armáda, dobrovolní hasiči, policie, sousedé. Byla to doba, kdy k sobě měli lidé blízko a dokázali si pomáhat, našli v sobě spoustu sil a ušlechtilých vlastností. Ze solidarity a z toho nasazení pochází rychlá a úspěšná podoba obnovy Písku i dalších obcí po povodních. Důležitá byla i pomoc techniky, zejména mobily a rozhlasové stanice odvedly velký kus operativně komunikační práce.

S úsměvem už dnes vzpomínám na některé nápady občanů po povodních, např. jak neopravovat zeď u kostela Svaté Trojice, aby zůstala jako memento, nebo jak neopravovat školu T. G. Masaryka a sestěhovat žáky jinam. Po povodních jsme také od jednoho občanského sdružení v Písku dostali na radnici lístek, byla tam fotka Kamenného mostu zatopeného povodní a pod tím nápis „Děkujeme, že jste s námi pomáhali.“ Tak to mě také moc pobavilo.

Jinak při samotné povodni moc humorných scének nebylo, snad jen když premiér nechal zjišťovat ve chvíli, kdy všichni byli zatopeni, ze které politické strany jsou radní města, nebo když bývalý ministr pro místní rozvoj přiletěl na obhlídku zátopové oblasti v obleku od Bosse a botkách do tanečních.

Asi dva měsíce mě ještě děsilo vyzvánění mého mobilu, protože o povodních takové vyzvánění vždy znamenalo nějakou další komplikaci. Tak jsem si potom nastavil jiné vyzvánění a tím se to vyřešilo. Horší to bylo s deštěm. Při každém větším dešti jsem nemohl usnout a pořád se chodil dívat na řeku, co se děje s hladinou. Dneska už je to lepší, ale přívalový déšť i silný vítr po několika mých zkušenostech s povodněmi i s polomy mi stále nedělají dobře.

Ivana Stráská, tehdy starostka a předsedkyně povodňové komise, dnes místostarostka Milevska:

Nejhorší byl druhý den povodní, kdy nastalo drama ve Velké a potom hrozba prasknutí hráze rybníka Chobot v Sepekově.

Ale úplně nejtěžší bylo přesvědčit lidi, že zůstat v domku, obklopeném vodou, je riziko a že musí ze „svého“ odejít. Většinou čekali až do kritického okamžiku a pak jsme je tahali třeba malým okénkem po prkně a žebříku nad cestou, která se změnila v zuřivý vodní proud.

Největší pomoc poskytli bezesporu hasiči, i když solidarita všech byla úžasná. Perfektní byla také spolupráce s okresním úřadem, hlavně tehdejším přednostou ing. Prokopcem.

I v těch hektických okamžicích byly chvíle humorné. Mne dodnes hřeje vzpomínka na nasazení, soudržnost a obětavost všech. Bohužel, jak je u nás zvykem, nemělo to dlouhého trvání.

Přímo k smíchu byl moment, kdy mne na hrázi rybníka, která hrozila každou chvíli prasknutím, poslal tatínek se dvěma malými dětmi, který si chtěl to drama vyfotografovat, kamsi, když jsem je z té hráze vyháněla. Humornou dohru to mělo asi po měsíci, kdy jsme se náhodou potkali při jakési společenské příležitosti, já si ho nepamatovala, ale on mne ano. Vysvětlil mi, že netušil, co tam dělám, pozval mne na panáka a hezky jsme si popovídali o tom nedorozumění.

Dodnes se mi ale občas zdá, že stojím na té hrázi, z níž v kritickém místě zbývá 30 centimetrů. Pod rybníkem mlýn, chatová oblast a povodí s řadou vsí, a já musím znovu rozhodnout, zda tu hráz prohrábnout a pokusit se o řízený odtok. Tenkrát jsem to udělala a věřte, že jsem nespala mnoho nocí. Rozhodnutí bylo správné, ale mám to v sobě dodnes.

Helena Šatrová, tehdy i dnes ředitelka Střední zdravotnické školy v Písku, jednoho z nejvíce poškozených školských objektů na jihu Čech:

Nejčernějším dnem pro naši školu byl 13. srpen. Kolem poledne voda v objektu dosáhla výšky téměř čtyř metrů. V nové budově zaplavila sklepy, celé přízemí a v prvním patře bylo v kancelářích 40 centimetrů.

Ve staré budově byla do výše dva a půl metru zaplavena budova a chemická laboratoř, čtyři metry vody jsme měli v tělocvičně a tak by bylo možné pokračovat.

Mojí největší starostí bezprostředně po povodni bylo, co nejdříve dostat dolů omítky, aby zdi vysychaly. Velmi nám pomohla ředitelka úřadu práce paní Zajíčková, která svolala ředitele „klučičích“ středních škol. Na brigádu potom nastoupili studenti půmyslové, lesnické školy a odborného učiliště, dále většina zaměstnanců a někteří studenti naší školy, vojáci, ADRA a mnoho i neznámých jednotlivců.

Dnes už s úsměvem vzpomínám na situaci po povodni. Dobrovolní hasiči natáhli hadice, vystříkali jsme podlahy ve vestibulu a v šatnách, všude bylo množství už téměř čisté vody a my jsme si při úklidu zpívali. Bylo v tom trochu zoufalství, ale i trochu radost, že se věci řeší.

Ještě dva roky po povodni mne děsil intenzivnější déšť a dodnes mám mrazení v zádech při zprávách v televizi o podobných událostech.