„Prohlížela jsem kroniku a nikde se v ní nepíše o velké povodni. A to Blanice nebyla regulovaná. To, co jsme zažili před pěti lety, byla největší katastrofa v dějinách obce a doufám, že už se nebude opakovat,“ řekla nám Marie Šupitarová.

Vypráví a občas se na chvíli odmlčí. Nehledá slova, potlačuje slzy. Tragické události se jí pořád vracejí.

„Když přišla první vlna, hasiči přivezli pytle s pískem, utěsnili jsme, co se dalo a jeli jsme na noc k příbuzným. Mysleli jsme si, že už nic horšího nepřijde. Když se Blanice opět zvedala, stočila jsem v koberec, dala ho na židli a myslela jsem si, jak jsem ho zachránila. Jenže potom jsme měli v baráku přes metr vody. Naštěstí jsme včas odešli,“ vzpomíná Marie Šupitarová.

„Zabalili jsme léky a to nejnutnější,“ připomíná babičce Kubík, který je tady opět na prázdninách. Tehdy mu byly sotva tři roky, ale zážitky mu asi zůstanou v paměti navždy.

Paní Šupitarová přežila povodeň u příbuzných. Syna Václava viděla hodně málo. Byl a je dosud velitelem milenovických hasičů a členem zastupitelstva a pomáhal s ostatními, kde bylo potřeba.

„Povodeň přinesla velkou zkázu, ale většinu lidí nezlomila. Dokázali jsme držet při sobě a vzájemně si pomáhat. Víte, jak nás například potěšilo, když řezník, pan Rychtář, přivezl pro celou vesnici oběd? Takových příkladů bylo nepočítaně,“ říká paní Marie.

Na Velikonoce už se Šupitarovi stěhovali domů.