Další kus dějin tu už nějakou dobu píše Filip Kubák. Ten je nyní majitelem Tkalcovny Kubák, která se nachází ve Strmilově na Jindřichohradecku. „Jsem šestá generace, která v tomhle řemeslu pokračuje,“ říká.

Tkalcovna byla založena už v roce 1870 v důsledku tehdejšího zániku tkalcovských cechů na Jindřichohradecku. „Jinak ale naše tkalcovna fungovala ještě dávno předtím, první záznamy, které jsme dohledali, byly dokonce z období napoleonských válek,“ poukazuje Filip Kubák na to, že tkaní má jeho rodina jednoznačně v krvi.

Za desítky let existence se nijak nezměnily produkty, které vyrábí, pořád se jedná o bytový textil. „Snažíme se to ale dělat s nějakou přidanou hodnotou. Není to o tom, že bychom ji tam vnášeli sami, ale spolupracujeme s architekty, umělci a designéry,“ dodává.

Filip Kubák vystudoval textilní výtvarnictví v Jihlavě a poté byl rok na stáži v textilní umělecké dílně v Rakousku. „Chceme, aby to, co děláme, bylo trvanlivé nejen svou kvalitou, ale také tím, jak to vypadá. Snažíme se tak dělat kousky nadčasové,“ podotýká.

K výrobě používají jenom přírodní materiály, jako jsou vlna, bavlna nebo len. Hlavní surovinou je vlna, kterou kupují výhradně od českých nebo slovenských dodavatelů a sami si ji zpracovávají.„Dříve jsme hodně nakupovali na Novém Zélandu a v Austrálii. Přišlo mi ale naprosto zvrácené vozit vlnu přes půl planety, když kousek od nás musejí každý rok vlnu ze sta a více ovcí zlikvidovat,“ vysvětluje majitel tkalcovny, jehož tatínek Zdeněk Kubák získal titul Nositel tradice lidových řemesel, který uděluje ministerstvo kultury.

close Filip Kubák si jezdí pro vlnu k místním farmářům. Dozoruje si tak celý proces výroby jejich produktů. info Zdroj: se svolením Filipa Kubáka zoom_in Filip Kubák si jezdí pro vlnu k místním farmářům. Dozoruje si tak celý proces výroby jejich produktů

Připomíná, že výhodou je, že k farmářům pro vlnu jezdí osobně, a může si to tak více dozorovat. Pak už ale začíná samotný proces, který zabere zhruba půl roku. „Nejdříve vlnu necháme vyprat, pak ji mechanicky i ručně čistíme, následně česáme, mykáme, podruhé mykáme, předpřádáme, dopřádáme, skáme, soukáme,“ vyjmenovává Filip Kubák úkony tohoto specifického oboru.

Až poté podle něj přijde na řadu snování osnovy a příprava útku (jedná se o nit ve tkanině v příčném směru, která slouží k vytvoření látky pozn. red) a teprve následně je možné začít tkát.

„Celý kus látky se pak upravuje a následně se ručně vyvazují třásně, aby byly i kratší strany zakončeny přirozeně. Poté se to dováží do úpravny, kde se metráž pere a počesává. Ručně se ještě dočešou zbytky, které nejsou vyčesané strojově, a pak už se může deka zabalit, přidá se visačka a může putovat ke koncovému zákazníkovi,“ vysvětluje. 

Přikrývky, osušky i ubrusy 

Právě vlněné deky jsou tím, co jde u nich nejvíc na odbyt. Vyrábí ale i různé přikrývky, přehozy, šály, osušky, ubrusy nebo třeba ručníky. Padesát procent tvoří koncoví zákazníci, padesát procent jsou velkoobchody a zakázková výroba. Část zákazníků je ze zahraničí.

„Do budoucna bych se rád orientoval na export – Německo, Rakousko. Budeme se to ale muset nejprve naučit, protože tamní trhy jsou velmi specifické. U nás v Čechách je přidaná hodnota v tom, že je za výrobkem příběh. Na jiném trhu to tak ale nefunguje. I když si myslím, že produkt by měl mít příběh,“ dodává Filip Kubák.