Nahlédnout do ní můžete každoročně během Dnů otevřených ateliérů. Tam vznikají rozmanitá díla od velikých plastik až po drobné umělecké předměty či šperky. Jan Odvárka po Střední uměleckoprůmyslové škole v Turnově absolvoval také několik odborných stáží v Německu, Itálii a Švýcarsku. Při své práci využívá tradiční kovářské techniky i moderní technologie.

3.Zdroj: Deník/ Zuzana Kyselová

Jsme tak trochu umělecká rodina, říká. Můj táta byl také umělecký kovář, samouk. Vyučil se ještě kovářem - podkovářem pro podkovářskou dílnu svého otce, kterou po něm měl převzít. Jenomže přišla 50. léta, dílnu dědovi sebrali a v rámci vykonstruovaných procesů té doby skončil ve vězení. Po návratu v té dílně dělal mistra, pak z toho udělali komunální služby města Dvora Králové. Táta tedy dílnu převzít nemohl. Na poslední chvíli zachránil kovadlinu a výheň a po své práci se věnoval kovařině. Začal s výtvarnou prací a tím pádem vlastně s uměleckou kovařinou. Uměleckými kováři jsme se pak stali já i můj bratr. Strýc je zase malíř, výtvarné geny v naší rodině asi pocházejí od mojí babičky, která měla výtvarné nadání a malovala obrázky.

Kovář Jan Odvárka v Dolním Třeboníně.Zdroj: Deník/ Zuzana Kyselová

Jaromír Vegr propadl před pětatřiceti lety kouzlu elektrického pohonu.
Elektromobily pozval Jaromír Vegr do Tábora již pošesté

Do jižních Čech jsem přišel, když jsem se oženil a hledali jsme, kde budeme žít. Líbil se nám Český Krumlov, tak jsme hledali něco příhodného, kde bych mohl mít i dílnu, v Krumlově a okolí. A ideální místo jsme našli v domě číslo 1 v Dolním Třeboníně. Jakmile jsme vešli do uzavřeného dvora domu, hned jsme věděli – to je přesně ono. Tady se v dílně zabývám zpracováním kovů pro oblast architektury, do interiéru, tvorbou originálních kovaných šperků, volnou tvorbou a částečně také restaurováním, takže spektrum mé činnosti je poměrně široké.

3.Zdroj: Deník/ Zuzana Kyselová

Nejraději vymýšlím věci spíše výtvarné. Vždy, když něco dělám, snažím se, aby to nemělo jenom řemeslnou hodnotu, ale také výtvarnou. Největší dílo v poslední době, na kterém jsem pracoval, byla plastika pro Madetu v Budějovicích. Je to kovaná plastika pro reprezentativní prostory. Například tato malá plastika s lesklou kuličkou je zase jiná práce. Před několika lety jsem vyhrál výběrové řízení na vytvoření ceny pro mladé lidi z Evropské unie. Akci pořádala agentura Česká hlava, a tu cenu předávali několik let v senátu. To je zajímavá práce, která mě nejvíc baví.

3.Zdroj: Deník/ Zuzana Kyselová

Také každý šperk je malé výtvarné dílo. Dělám je z nerezu. Mnoho lidí má nerez spojený s představou, že je to kov leštěný podobně jako nerezové hrnce, příbory, ale tak to úplně není. Když se nerez kove, má tmavou barvu jako železo a je na první pohled k nerozeznání od běžného železa. Je to ale nerez. Je tvrdší, hůř se opracovává, hůř se to ková, než běžné železo. Ale zase má tu přidanou hodnotu, že když s tím zmoknete, nezrezaví vám to. Třeba tento šperk je přeleštěný, aby se zdůraznila plasticita šperku. Je to kovaná nerez.

Foto č. 1
Živnost mě naučila respektu ke všem řemeslům

3.Zdroj: Deník/ Zuzana Kyselová

Kovařině se věnuji už od 14 let, kdy jsem byl na první praxi v Německu s tátou a bráchou. Je veliká výhoda vyrůstat v rodině, kde ta dílna je. Člověk si díky tomu může i během školy spoustu věcí vyzkoušet. Praxe je hodně důležitá. Umělecká kovařina je spojení výtvarné a řemeslné práce. A já razím, že kdo chce dělat umělecké řemeslo, musí nejprve perfektně zvládnout samotné řemeslo. Protože návrh může být jakkoliv krásný, ale když je pak výsledek špatně udělaný řemeslně, a zejména u kovařiny je vidět skoro každá rána kladivem, je to na tom výrobku strašně vidět. Řemeslo musí mít člověk opravdu dobře zvládnuté, aby mohl jít dál.

3.Zdroj: Deník/ Zuzana Kyselová