Za rodinou jezdí velmi často na jih, teď komentuje v Tokiu

„Rád tady snídám hodně zeleniny, houby, řasy, to si dávám moc rád. Třeba v Koreji jsem snídal hovězí maso s rýží, tady zase bývají masové kuličky. Asijský styl mi naprosto vyhovuje.“

Na co v dnešní době nesmí zapomenout, a v dějišti olympijských her to platí dvojnásob, je ostražitost před viry. A kdyby si náhodou přece nevzpomněl, hbití a naprosto precizní Japonci mu všechny nezbytné procedury okamžitě připomenou. „Ráno před snídani si musíme dezinfikovat ruce, povinnost je navlečení plastových rukavicí. Vezmeme plastový tác a já občas volím variantu, že si snídani beru na pokoj.“

Každé ráno vyráží z hotelu do IBC. „To je mezinárodní vysílací centrum. Je to obrovská hala, ze které přinášíme přenosy do České republiky,“ vysvětluje.

A pokud nevysílá z IBC, vyráží přímo na sportoviště.

František Kuna se pohybuje v Tokiu po sportovištíchZdroj: Deník/ Kamil Jáša

„Právě před vysílacím centrem je centrální výchozí bod pro autobusy,“ ukazuje stanoviště, které je popsáno většinou v japonštině. „Je to centrální bod dopravy olympijských her,“

Přímo před námi je na rozloženém stojanu veliký nápis A3. „Abych se přiznal, kam jede přímo tento autobus, to nevím, já jedu za Zdeňkem Štybarem, takže hledám A27,“ rozhlíží se po nástupišti, na kterém do připravených autobusů nastupují novináři z celého světa. „Je moc pěkné počasí, teplo a vlhko jako v prádelně, než najdu tu svoji sedmadvacítku, tak se ještě pěkně projdu,“ usmívá se za každých okolností dobře naladěný sportovní reportér.

„Do dějiště Štybarova závodu to je přes dvě hodiny cesty, k tomu si připočtěte každodenní zhruba čtyřicetiminutovou cestu z hotelu do IBC,“ přibližuje každodenní cestovatelskou nálož.

Komentovat v rádiu silniční závod cyklistů je pořádná fuška. Reportér musí být pohotový, ale u mikrofonu také klidný, aby předal přesné informace, energický, aby posluchače nenudil. „Štybarovy závody se mně osobně komentují lépe, protože jsem s ním natáčel dokument Olympijský rok. To mi pomohlo v lecčems.“ O trojnásobném mistru světa v cyklokrosu ví hodně věcí. Možná úplně všechno. A kdybyste ho vzbudili třeba o půlnoci, informace dokáže poutavě převyprávět. „U něj se nemusím dívat do papírů, kdy, co a kde on vyhrál. Bydlí na Mallorce, žije i v Belgii, prostě informace o Zdeňku Štybarovi něm mám v hlavě.“

Jenomže v konkrétním olympijském závodě bylo během chvilky všechno jinak, než jak se původně dalo předpokládat. „Štybar byl celou dobu v pelotonu, v úniku byl Michal Kukrle,“ vysvětluje, proč je důležité, aby jeho příprava vždy pečlivá, důkladná a počítala s nejrůznějším vývojem situace. „V rozhlasovém komentáři je důležité říkat, co se děje, kdo vede, neustále dokola. Posluchači se u rádia střídají, proto je třeba opakovat, jaký má vedoucí skupina náskok, kolik je kilometrů do cíle, jestli se jede do kopce nahoru, nebo naopak z něj dolů, jak to vypadá kolem a kolik lidí je u trati.“

Zdálo by se že pohled na cyklisty, kteří jedou třeba 200 kilometrů na silnici, moc záživný není. Pro reportéra, ani pro posluchače. Jenže fanoušci tohoto sportu přenosy z tratí milují. A František Kuna v rozhlasovém prostředí umí kouzelně a bezprostředně přiblížit prakticky metr po metru.

V Tokiu vyrazil také na tenis, zažil atmosféru závodu lukostřelců. Stejně jako fanoušci přeje českým sportovcům úspěch. „U mikrofonu fandím. Ale jen do jisté míry. Hlavním úkolem reportéra je popsat, jak si vedou čeští závodníci. Není to tak, že bych mlátil pěstmi do stolu a vykřikoval česká jména. I když právě v tomto přenosu to trochu svádělo, protože Michael Kukrle byl ze dvou set třiceti kilometrů necelých dvě stě v úniku. Možná to působilo, že si jede pro medaili, ale samozřejmě cyklističtí fanoušci dobře vědí, že to tak není, že i dvacetiminutový náskok se dá velmi rychle sjet. V komentáři jsem se snažil, abych nenalákal nikoho, kdo si pustí Radiožurnál Sport, aby si myslel, že Kukrle jede na olympijských hrách pro medaili. Nejel. A nedopadlo to,“ říká František Kuna v Tokiu.