Sedm tisíc duší kameramana Zdeňka Tripese, který moc rád točí sport

Točit pro pořad Branky body vteřiny bylo vždy prestižní. „České Budějovice už tehdy měly nevídanou věc, hrály se tu nejvyšší soutěže v hokeji, fotbale i volejbale, byla tu vynikající kanoistika, točila se řada dalších sportů.“

Zdeněk Tripes se rozhodl postupem času pro ukončení profesní dráhy přímo na jihu Čech a přesunul se do Prahy. Tam byla jeho denním chlebem aktuální publicistika. „Neustále jsem si ale říkal, že sport mi chybí, dříve jsme točili třeba cyklistické závody, kde jsme odvedli hodně práce a také užili spoustu legrace.“ Zdeněk Tripes se potkával se sporťáky, slovo dalo slovo a vyrážel i na motoristické akce. „Oslovil jsem produkci, která dělá motorismus, věnuje se Sokolu, točí také olympijský sport. Mně učarovala vůně benzínu.“

Proč motory?

Za prvé je umí natočit. Za druhé, jak sám říká: „U motoristických akcí se nemusí běhat. Stoupnu si do zatáčky a čekám, až projedou,“ dokumentuje smysl pro humor. „Pendluju po celé republice, byl jsem na Markétě na ploché dráze, teď pojedu do Pardubic, pak do Chebu na motokáry.“

Zdeněk Tripes s kamerou na sportovištiZdroj: Deník/ Kamil Jáša

Aktivně se Zdeněk Tripes věnuje především cyklistice. Ale právě za volantem najezdí stovky a tisíce kilometrů. „Ročně najedu sedmdesát tisíc kilometrů,“ prohlíží stav tachometru svého auta. „že bych někdy sedl do závodního auta? Jako kameraman ano, jako řidič ne. Mám k rychlým kolům respekt. Pod kapotou je moc koní.“

V průběhu let se proměnil přístup kameramanů k natáčení. I když základ zůstal stejný. „Moc nového už se nevymyslí,“ pousmál se Tripes, který se aktivně podílí také na výrobě přímých přenosů ze sportovních akcí. „Ve zpravodajství jsem natáčel všechno sám. V reportáži musí být celek, detail, musela tam být emoce, radost. Ale v přenosu jsou role rozdělené. Buď držíte detail, nebo celek. Jiný úkol splní někdo za mě. Kameraman u práce musí přemýšlet, samozřejmě, že mě láká, hráč dá gól, raduje se, tendence najet kamerou na něj je, ale to dělá jiná kamera. Já zůstávám na celku, aby se režisér přenosu mohl zase vrátit na mě.“

Záběrově je práce kameramana podobná, jako byla na přelomu tisíciletí. Jen technika udělala obrovský posun. „Využívají se drony, pohled shora je hezký, přehledný, ale základ zůstává stejný.“

Kameramani jsou většinou kamarádi. „Pouštím si od kolegů někdy věci z archivů, dívám se, kdo a jak co v České televizi udělal, občas si řeknu, to je kameramansky hezké, to by docela šlo, to bych také mohl využít,“ popisuje Jihočech, kde také čerpá inspiraci.

Trochu shodou okolností se Zdeněk Tripes podílel také na hraném dokumentu, který vzbudil nebývalý ohlas.

Jmenuje se Sedm tisíc duší.

Za kamerou stál právě Jihočech Zdeněk Tripes. „V redakci Černých ovcí pracuje srbský režisér Sanjin Mirić,“ jmenuje absolventa pražské FAMU. „Našel si tu dívku z Uherského Hradiště a už tady zůstal,“ připojuje zajímavost. „Původně jsme jen natáčeli výpovědi lidí, kteří mají vztah k Srbsku, režisér nechtěl, aby ty vzpomínky zapadly, ukázalo se, že je to ohromně zajímavá věc, Sanjin napsal scénář a natočil polohraný dokumentární film.“ Název upozorňuje na zajatecký tábor v Broumově, který vznikl už během první světové války. „Bylo tam asi šedesát, možná sedmdesát tisíc lidí, asi sedm tisíc vězňů zahynulo. My natočili příběh srbských lidí. Režisér si nechal přivézt uniformy z Vídně, ze Sarajeva rozbité srbské uniformy, natáčelo se u Příbrami v lágru Vojna, přímo v Broumově, v Jindřichovicích.“ Pro Zdeňka Tripese bylo natáčení úspěšného filmu zážitkem. Novou zkušeností. „Potkali jsme jsme spoustu zajímavých lidí, třeba šikovného maskéra Ivo Strangmüllera, který za film Nabarvené ptáče dostal Českého lva. Co ten dokáže udělat, to je neskutečná věc.

Dokázal by profesionální maskér omladit Zdeňka Tripese? „To asi ne, to nevím,“ rozesmál se známý jihočeský kameraman. „Ale vojáky dokázal připravit skvěle. Ptal se třeba, na co který zemřel, režisér Sanjin Mirić mu odpověděl, že na skrvnitý tyfus. Ten umím. Vzal do ruky štěteček a vytvořil přímo na lidech neuvěřitelné věci.“