Mladičký závodník začínal v šesti letech s fotbalem, ale okusil i další sporty jako třeba golf, judo, kanoistiku nebo také snowboarding. Na zeleném trávníku to zkoušel doma v Týně, ale také tři sezony v českobudějovickém Dynamu.

Zlom nastal v roce 2016, kdy se víceméně náhodou dostal k silničnímu motocyklovému sportu. „Jednou jsme jeli na trénink a viděli jsme billboard na nábor do motocyklové akademie bratří Smržových. Zeptal jsem se Lukáše, jestli by to zkusil. On byl pro, tak jsme se tam vyrazili podívat, druhý den už jsme měli doma v obýváku malou motorku a Lukáš spal v kombinéze,“ usmívá se při vzpomínce na začátky otec mladého pilota Petr Kubík. „Začali jsme to brát jako druhý sport k fotbalu. Jenže motocykly jsou časově obrovsky náročné, takže po roce souběhu s fotbalem jsme se rozhodli jenom pro motorky.“

On sám má motocykly rád, jezdí na nich, ale nikdy nezávodil. „Motorky se mi vždycky strašně líbily. Ale že jsou nějaké minibiky, to jsem neměl tušení,“ směje se. „Uvítal jsem však, že se pro to malej nadchl,“ přiznává.

Do světa závodních okruhů se ponořili pod dohledem Martina, Jakuba a Matěje Smržových v jejich Smrz Academy. „Hned v první sezoně jsme zjistili, že to nebude legrace. Že je to hodně o penězích, pokud chcete vyhrávat. Není to tak, že si koupíte motorku za sedmdesát tisíc od českého výrobce. Když chcete být úspěšný, tak do ní musíte nandat ještě minimálně jednou tolik. Trochu mě to vyděsilo, ale šli jsme dál,“ připouští Petr Kubík.

Další sezonu jeho syn vynechal. „Bylo to z pracovních důvodů. Prostě jsem na závody neměl čas,“ vysvětluje. „Před dvěma roky jsme zkusili u Lukáše Peška větší motorku stodesítku. Lukášovi to okamžitě sedlo, i když tam už musíte pracovat s nějakou váhou, což je náročnější oproti minibiku, který dělá prakticky všechno sám. Vyloženě mu to vyhovovalo, takže jsme hned zakoupili větší motorku.“

V minulé sezoně tak Kubík naskočil do mistrovství republiky třídy Ohvale 110 a začalo se mu dařit. Z jedenácti odjetých závodů osmkrát vyhrál a třikrát skončil druhý. To mu vyneslo nominaci na mistrovství Evropy do Assenu, kde skončil osmý. Absolvoval také finálový závod světové série v italské Adrii, kde dojel čtrnáctý. „Tam jelo v naší kategorii padesát jezdců. S tím se u nás samozřejmě nemůžeme setkat. Lukáš se pohyboval svými časy v první desítce, ale ve warm upu měl poměrně těžký pád. Nakonec skončil čtrnáctý, když ale startoval hodně otřesený a zvažovali jsme, jestli ho vůbec nechat jet. Výsledek to však byl dobrý. Pro motorku má Lukáš cit a jde mu to, i když nejlepší Italové a Španělé jsou přece jen ještě o nějakou vteřinku rychlejší,“ chválí svého syna.

A tak u Kubíků začali přemýšlet, co dál. Ve Smrz Academy byli spokojeni, ale přesto se rozhodli k přestupu do týmu dalšího bývalého výborného jezdce Lukáše Peška. „Zdálo se nám, že by to mohl být přece jen další krok dopředu. Lukáš Pešek vytvořil pětičlenný tým a přes zimu jsme začali jezdit trénovat k němu do Radotína. V plánu letos máme objet celý nejprestižnější italský šampionát, což čítá šest závodů. Pojede se tam i mistrovství Evropy ve třídě miniGP O. To by nám mělo dát srovnání, jak na tom skutečně jsme,“ říká.

O tom, že je motocyklový sport mimořádně finančně nákladný, je zbytečné se bavit. „Podporu sháníme, kde se dá. Nějakým způsobem jsme se dostali k nadačnímu fondu Jihočeské naděje, který nám pomohl a máme přislíbenou podporu i do budoucna. Sezona nás vyjde zhruba na čtyři sta tisíc korun a není jednoduché dát takové prostředky dohromady. Výsledky ale máme a dokud to bude možné finančně utáhnout, tak bychom to chtěli posouvat dál,“ ujistí.

Snem každého mladého pilota je jednou startovat v Grand Prix. „Takový sen máme samozřejmě také. A třeba případ Filipa Salače ukazuje, že se to může podařit. Už jsme však zjistili, že můžete mít sebevětší talent, ale v tomhle sportu strašně rozhodují peníze. Řeknu to takhle. Chceme dojít tak daleko, na co budeme mít finance. Líbilo by se mi, kdybychom se dostali až do Red Bull Rookies Cupu, což je jakýsi předskokanský seriál pro patnáctileté jezdce před Moto GP,“ naznačuje smělé plány. „Ale to není legrace, protože tam se hlásí mraky lidí z celého světa a jezdí ho jen třicítka vybraných.“

Druhá cesta vede přes šampionáty Ohvale, což je mezistupeň mezi malými motocykly a Moto3. „To jsou dvěstěpadesátky, přes jejichž šampionáty by také mohla vést cesta do mistrovství světa,“ nabízí Kubík senior další variantu. „Teď jde už jenom o to, aby Lukáš stoupal výkonnostně a sehnali jsme dostatek financí. Nějaký plán máme a uvidíme, jak se nám ho podaří naplnit. Ale nejsem typ rodiče, který své děti někam tlačí. To bych chtěl zdůraznit. Sám jsem sportovec a dávám sportu maximální podporu. Ale chci, abychom se tím hlavně bavili. A kam dojdeme, to nejsem schopen říct. Když třeba Lukáš přijde, že už závodit nechce, tak to tak vezmu,“ rozhodně nechce nic lámat přes koleno.

Sám mladičký pilot má za svůj vzor sedminásobného mistra světa Marca Márqueze a jednou by chtěl také jezdit MotoGP. V televizi ale nejprestižnější seriál moc nesleduje. „Taťka se dívá, ale mě to v televizi moc nebaví. Mě baví jezdit,“ usmívá se a přiznává, že jeho maminka o něj má strach. „Mamka se o mě bojí a na závody s námi nejezdí. Maximálně se občas přijede podívat na trénink,“ říká Lukáš Kubík. On sám prý při závodech strach nemá. „Ani ne. Nebojím se. Pádů už jsem měl hodně, ale do nemocnice jsem ještě zatím naštěstí nemusel,“ říká.