V padesátých až sedmdesátých letech minulého století si vzpomínám na pět takových plácků, které vysloveně žily. Na nich se proháněli kluci i děvčata. Každý plácek byl ve své lokalitě starého sídliště a byl plně využívám stálými skupinkami dětí. Každá skupinka měla svůj plácek a v jarních a podzimních měsících se na nich především hrál hokej s míčkem, dnes se tomu říká hokejbal. Plácek byl pečlivě udržován, na něm vyrostly hokejové branky. Hrálo se s míčkem, buď tenisákem či gumovým, hokejkou pro lední hokej, někdo měl i rukavice či chrániče holení, brankáři i helmu. Během několika měsíců se začaly hrát mezi jednotlivými skupinkami i přátelská utkání a později i turnaje. V zimním období se pak plácek odrhnul od napadlého sněhu, udělaly se sněhové mantinely, někdy se hřiště i polilo vodou a hrál se i hokej na bruslích. Tyto plácky byly v těchto lokalitách: spodní část Bezručovy ulice - Stodola, střední část Bezručovy ulice -Stodola, pod Hradčanami, v horní části ulice Čs. armády, plácek v dolní části ulice Čs. armády mezi "Slepičkami" a čtyřdomky ulice Petra Bezruče. Poslední plácek pak v dnešním parku na konci Bezručovy ulice. Každý plácek okupovala skupina v níž vyrůstali i pozdější výborní milevští sportovci či dokonce reprezentanti naší republiky. Já jsem byl členem skupiny z dolní části Bezručovy ul. (obr. 1 - 2, pozn. autora). Náš plácek nebyl příliš velký a byl těsně u zdi domu. Tím jsme vlastně měli v zimě hotovou jednu stranu s mantinelem. Občas to i odneslo skleněné okénko prádelny či sušárny, přece jenom tenisák byl dost tvrdý. Když jsme hráli hokej s míčkem, hráli jsme si i na naše hokejové reprezentanty. Tehdy jsem fandil v hokeji Slovanu Bratislava, a tak jsem zákonitě v útoku byl Golonka a v brance Dzurilla. Kápem našeho týmu byl např. Standa Franěk, pozdější výborný milevský fotbalista, ten byl pro změnu v útoku Petr Kochta, neboť v hokeji fandil Spartě. Pamatuji se i na další výborné kluky z týmu, např. Jindra Muller - frontman skupiny FANTOM, jinak i výborný fotbalista, Jiří Zelenka, Standa Fábera či Bohouš Kaplan. Ve střední části Bezručovy ul. (obr. 3, pozn. autora) byl další plácek, který skýtal snad největší hráčskou základnu, tedy kluky ze střední a horní části Bezručky, a byl prostorově asi největší. Hlavním šéfem tohoto týmu snad byl Josef Dostál, dalšími výbornými hráči byli např. Jan Pavlíček, pozdější čs. fotbalový reprezentační gólman. Pavel Bartoš, Zdeněk Muller, Zdeněk Marek -házenkářský trenér, rozhodčí, František Filipín-člen skupiny Fantom, Leoš Novák, Petr Dostál, taky házenkář,…Pod komplexem budov "Hradčany" (obr. 4 - 5, pozn. autora) byl rovněž poměrně prostorný plácek. Tým z tohoto místa měl výborného Jardu Loskota, který měl tvrdé rány, a později byl i výborným útočníkem milevského fotbalu i nejlepším střelcem krajského přeboru mužů. Výborný byl i milevský fotbalista Milan Brázda, Pavel Jarčevský - hráč milevského házenkářského ligového dorostu podobně i Jiří Boula, ten byl i výborným volejbalistou a jeho syn reprezentoval Českou republiku ve volejbalu.

Nejmladším pláckem v tehdejší době na starém sídlišti byl prostor v horní části ul. Čs. armády (obr. 6, pozn. autora). Na něm se kromě pozemáku hrál i volejbal. Na něm rovněž vyrostli výborní sportovci, např. Sláva Skalický či Luboš Rejda, výborný fotbalisté. Dalším pláckem, na který mám pěkné i nepříjemné vzpomínky, je prostor v dolní části ul. Čs. armády mezi tzv. "Slepičkami" a čtyřdomky v ul. Petra Bezruče. I zde jsme si tehdy zhotovili tzv. hokejové branky, no a při jejich výrobě a instalaci mám tu nepříjemnou vzpomínku. Při zatloukání tyče do země mi sjela sekyrka a rázem jsem měl na holeni levé nohy krvavou ránu. Rána byla dost hluboká a tekla z ní tmavě červená krev. Letěl jsem domů, matka se mnou běžela k Mudr. Zdeňku Walterovi, který bydlel ve "Slepičce" vedle našeho plácku. Ten se jen na ránu podíval a odeslal nás do zdravotního střediska v ZVVZ, teprve tam mě ošetřili. To byla ta špatná vzpomínka. Z podnětu mého souseda a fotbalového trenéra Františka Kučery jsme si v tomto prostoru zřídili menší fotbalové hřiště. Byly tam opravdové fotbalové branky a na hřišti se hrál každodenně fotbálek. Po hřišti se pohybovali např. bratři Jaroslav a Stanislav Kortanové, Jindřich Muller, Stanislav Franěk, František Kučera ml. Také na něm vyrostla většina fotbalového týmu tzv. "Kučerovců", které vedl a trénoval František Kučera. Šestým pláckem pak byl v dnešním parku ve spodní části Bezručovy ulice. Dnes jsou tato místa naprosto mrtvá, smutná či slouží jiným účelům, ale žijí ve vzpomínkách pamětníků.

"Rád vzpomínám no pozemák u prvního baráku v ulici Petra Bezruče, bydlel jsem hned vedle ve druhém baráku. Takových plácků bylo na sídlišti hned několik. Vybavuji si je a s tím i turnaje, které jsme tenkrát jako kluci mezi sebou pořádali a jak jsme to brali vážně. Jeden byl pod Hradčanama nad Venkovem, další pokud si vzpomínám někde u pátého baráku nad námi v ulici Petra Bezruče a další za těmi baráky v ulici Čs. armády, co bydlel Milan Král a Vlasta Gabriel. Byly to opravdové mače se vším všudy. Jak vážně jsme to tenkrát brali. Soupeřili jsme v podstatě i o to kdo má nejlepší brány. Pamatuji si, když jsme je stavěli, jak jsme sháněli pletivo co se dávalo jako ochrana ke stromkům, a každý měl za úkol něco sehnat. A v zimě když bylo hodně sněhu, jak jsme si polévali mantinely vodou, aby nám vydržely. Taky si pamatuji na hřiště fotbalové v místě dnešní školky, kde jsme často hrávali pozemák při měsíčku, na což dodnes vzpomíná i můj táta, který to hrál tenkrát s námi. Tam už chodili i kluci ze slepiček, např. bratři Horákové - výborný byl především Pepa později fotbalista milevských mužů, který měl takové rány z trestňáků, že jednou přerazil i břevno, Faladové a další. No, a na tomto hřišti byly pro mě nezapomenutelné fotbalové zápasy, to když jsme pak někteří hráli za Kučerovce. Tam jsme měli opravdové brány i se sítěmi, to bylo něco. No, a ještě ten plácek na louce v ulici Petra Bezruče, dnešní park, kde jsme hráli takzvaná okýnka," doplňuje vzpomínky Josefa Fuka Jindřich Muller, dnešní frotmen skupiny FANTOM, který byl i výborným milevským fotbalistou v týmu tzv. Kučerovců.

Vzpomínku na sportovní plácky na milevském starém sídlišti má i Josef Dostál, který byl takovou duší plácku ve střední části Bezručovy ulice, a když jsem ho požádal o nějakou vzpomínku tak doslova slzel při vzpomínkách na toto životní období: "V úvodu mého vzpomínání na tzv. sportovní plácky na starém sídlišti v Milevsku je nutno poznamenat, že jde o jedno z nejkrásnějších období mého života. Plácek, nedaleko našeho domu v ulici Petra Bezruče, jsem začal nejdříve vnímat a poznávat jako malé dítě, kdy jsem byl divákem dospělých, kteří na plácku ve večerních hodinách hráli volejbal. Mé začátky, kdy jsem začal využívat plácek, spadají do školního věku, kdy jsme se spolužáky a okolními spolubydlícími, např. František Filipín, Jaroslav Hron, bratři Homolkové, a postupně i z okolních domů kluci blízké věkem, např. Jan Pavlíček -fotbalový reprezentační gólman lvíčat ČSSR, Hospodka, Buriánek, bratři Bartošové aj., začali v zimě hrát pozemní hokej s míčkem - dnes tomu říkají hokejbal - a v létě hlavně fotbálek. Branky na hokej jsme si vyráběli sami, byly z plechů, které byly kolem stromků opodál, z oděvů, kamenů nebo to byly klacky. Míček byl většinou gumový, vzácný byl kožený šněrovací. Hokejky jsme měli různé, např. samorostky, párátka (pahýl z hokejky), opravené ze zlomených z hokeje na tržišti. Hokejky jsme si šetřili, tehdy stály 10 Kč a ty kvalitní dokonce 14 Kč nebo 16 Kč, ty však byly vzácností. V samotných zápasech či turnajích jsme se někdy i nepohodli o sporné góly nebo fauly, ale vše se vždy urovnalo. O víkendech a o prázdninách jsme vždy hráli na hřištích přátelské zápasy či turnaje s ostatními týmy na starém sídlišti. Náš tým z plácku u tzv. Stodol v Bezručově ulici měl většinou tyto hráče Já, Jan Pavlíček, František Filipín, Jaroslav Hron, bratři Homolkové, bratři Bartošové, Buriánek či Hospodka a tým u "Hradčan" tvořili Milan Brázda, Jaroslav Loskot, bratři Jan a Jiří Boulové, Vojtěch Španvirt. Za tým u "Garáží" ve spodní části Bezručovy ulice hráli Josef Fuka, Stanislav Franěk, Stanislav Fábera, Jiří Zelenka a tým "Nad učilištěm" měl ve svých řadách Richtra, bratry Mikšátkovi,.. To byly týmy, které mezi sebou sehrály spousty zápasů. Náš čas po příchodu ze školy jsme prakticky stále trávili venku, měli jsme samozřejmě i jiné zábavy, což dnešním dětem moc chybí. Velkou chybou je, že postupně jak jsme odrůstali a stárli, zakládali rodiny, odstěhovali se do jiných měst či míst, tak "aktivní plácky" zmizely. Vyrostlo na nich i dost výborných sportovců a dokonce i reprezentantů. Škoda, že někteří s nimiž jsem hrával se již odstěhovali, popř. už nejsou mezi námi. Z nostalgie a s nadsázkou bych si s nimi chtěl znovu opět, aspoň chvíli, zahrát pozemák, i když v sedmdesáti letech třeba i odchodit."