Zápas hraný na čtyři partie skončil nerozhodně 2:2, když každá partie skončila smírně výsledkem 0,5:0,5.
Ještě před tímto duelem na tiskové konferenci poskytl Vlastimil Hort (nar. 12. 1. 1944) Píseckému deníku následující exkluzivní rozhovor.

Pane Horte, jak vlastně došlo k vaší emigraci do Neměcka v roce 1985?

To je velice složitá záležitost, o které bych mohl hovořit hodně dlouho. Tehdy mi všechno začalo jít na nervy. Já jsem nikdy nepodepsal žádnou spolupráci s tehdejším režimem, ačkoli k tomu bylo hodně náběhů a byly mně slibovány hory, doly, ale nikdy jem se k tomu nepropůjčil. Nechtěl jsem svou kremaci dát do rukou nějakým komunistům.

Když se dnes ohlížím zpět a rozebírám třeba padesáté roky, co se tehdy dělo s naším reprezentačním hokejovým mužstvem, ale i další případy, je nutno říci, že se o to zasloužilo několik lidí. Proto jsem to tady zabalil a odešel do Německa.

Znamená to, že jste svou emigraci plánoval dopředu?

Určitě! Měl jsem tady syna a myslel jsem si, že až mu bude osmnáct let, že tam se mnou zůstane. Bohužel se tak nestalo, a to pro mě bylo obrovské zklamání. Měl jsem s ním poslední rozhovor na letišti v Kolíně nad Rýnem a já mu tam tehdy řekl, aby zůstal. Řekl mi, že nemůže, hlavně kvůli matce a dalším lidem. Nebylo to pro mě jednoduché období, ale už je to za mnou a dnes na to jenom vzpomínám.

Jaké byly vaše začátky v nové zemi?

O Němcích je známé, jaký mají postoj k lidem, kteří něco umí nebo v životě dokázali. Těm pak zpravidla podají pomocnou ruku. Takovým lidem se pak v novém prostředí začíná o něco snadněji. Já jsem dělil emigranty na lidi, kteří odešli na Západ z vyloženě materiálních důvodů a na ty, kteří už toho měli v Československu plné zuby. A tak jsem to zabalil a šel jsem také. A nedělal jsem kolem toho žádný cirkus. A pak jsem se jednoho rána probudil a mohl jsem se smát. Venku zpívali ptáci, já mohl ležet a užívat si nový život.

Znamená to, že jste tehdy emigroval sám?

Ano. Já byl tehdy rozvedený, akorát mne mrzelo, že tam za mnou nepřijel syn a nezůstal tam také. On zůstal tady a nyní dělá do sportu, mimo jiné také do šachů. Můj syn, to byl jeden z důvodů, proč jsem emigroval až tak pozdě. Kdybych odešel hned v roce 1969, v době normalizace, tak bych to možná v šachu dotáhl ještě o něco dál. Těžko říct.

Přesto jsem s šachama prožil krásný život, stejně jako i přítomný Viktor Korčnoj, který zase emigroval z tehdejšího Sovětského svazu do Švýcarska. Pro nás oba je tato hra doslova drogou, ne škodlivou, nýbrž naopak. My ve společnosti šachů krásně stárneme.

Co se pak událo v Československu po vaší emigraci?

Komunisti mi sebrali všechny moje knihy a zničili je. Víte, přiznám se, že jsem byl členem komunistické strany a hlásím se k negativám, co strana udělala. Výborný dánský šachista Bent Larsen, který nedávno zemřel, říkal: „Když nejsi do třicíti let rudej, tak jseš nenormální, ale když jsi po třicítce rudej, jsi ještě víc nenormální.“

Myslel jsem, že už se nikdy domů nepodívám. Tehdy jsem dostal trest třicet měsíců vězení a k tomu ještě konfiskaci veškerého majetku. Ale když tady nejste, můžete se takovému rozsudku jenom smát. V Německu jsem tehdy musel podepsat prohlášení, že nebudu cestovat do určitých zemí. Samozřejmě, že si mě Němci dobře prověřili, co jsem to vlastně za ptáčka.

Pak ale přišla v listopadu 1989 sametová revoluce a následně v Československu padl komunistický režim. Kdy jste se poprvé vrátil domů?
Poprvé to bylo začátkem ledna 1990. Slyšel jsem Havlův projev a byl jsem strašně rád, že jsem mohl vidět rodnou zem, kterou jsem už tak nějak odepsal a měl jsem ji pouze v paměti. Moje současná manželka je Němka, neboť jsem se v cizině ještě oženil. Nyní se cítím, jak řekl jednou Jan Werich: „Jsem všude doma, kde si mohu pověsit klobouk a jsou tam dobří lidé.“

Zúčastnil jste se jedenácti šachových olympiád. Která z nich byla pro vás nejúspěšnější?

Nejúspěšnější pro mě byla olympiáda ve Skopje v roce 1972, kde jsem měl nejlepší výsledek na první šachovnici. Získal jsem nejvíce bodů, za což jsem tenkrát dostal nějaké pěkné hodinky. Nezapomenu na setkání s šachistou Svetozarem Gligoričem, což byl mnohonásobný mistr bývalé Jugoslávie.

Ve Skopje jsme hráli právě s Jugoslávií v amfiteátru, to už bylo po velkém zemětřesení, které v tom roce bylo v Makedonii, a stav utkání byl nerozhodný 1,5:1,5. Já jsem svoji partii vyhrál, takže jsme se dostali do vedení 2,5:1,5. A přítomní diváci rázem ztichli a doslova bylo hrobové ticho, když mi Gligorič po zápase podával ruku. Na tento okamžik velice rád vzpomínám. Musím říci, že jsem na žádné šachové olympiádě nenarazil na Viktora Korčného, což je docela zajímavé. Hrál jsem s Petrosjanem a s dalšími, ale s ním nikdy.

Čeká vás utkání s Viktorem Korčným, které zahájíte černými figurami. Je to výhoda či nevýhoda?
Je to nevýhoda. Korčnoj je tvrdý jezdec. Určirě bude hrát dámským pěšcem, tento tah proti mně vždycky používá. Jednou jsem s ním zvítězil, když jsem hrál černými figurami a v dalším utkání on překročil čas. Ale také mě v té partii dlouho mačkal. Já jsem tak trochu kobra, a když uštknu, tak to stojí za to. Jsem spíše na kontra. Viktor Korčnoj je šachovým fanatikem. On se ráno vzbudí, jde k počítači a neustále něco hledá. To já jsem docela jiný, všechno sleduji s nadhledem. Díval jsem se na poslední partie, co Korčnoj hrál a dost jsem se na toto utkání připravoval. Určitě to bude zajímavý duel.

Řekněte, jaký je to pocit, nastupovat do zápasu se soupeřem, kterému bude v březnu osmdesát?

Řekl bych, že Korčnoj umí šachy o něco lépe než já, ale věk zase mluví pro mě. Musím mít svoji strategii, bez toho by to nešlo. Ve čtyřech partiích, které sehrajeme, chci soupeři co nejdéle odporovat, aby se unavil. On si je toho vědom a bude se snažit každou parti rozhodnout co nejdříve. Bude to takové poctivé setkání dvou gladiátorů, kteří o sobě vědí dost věcí. Já se nebojím říci, že vidím v šachách elixír života. Když máte hobby na celý život a věnujete se mu naplno, tak je to obrovská výhoda.

Stejně jako vy bude uvažovat i Viktor Korčnoj a bude chtít brzy partie rozhodnout. Může se v nich dopustit chyby?

Samozřejmě, že může.

K vašim šedesátým pátým narozeninám jste převzal Čestnou zlatou plaketu prezidenta republiky. Co pro vás znamenalo, dostat toto ocenění?
(S dojetím v hlase) Já jsem si vždycky velice vážil pana ekonoma Václava Klause, bylo to moc hezké gesto. Vím, že on také hraje šachy, že se věnuje tenisu, lyžuje a že dříve hrával basketbal. Moc si vážím jeho postoje proti takové Evropě, jaká nyní je.

Jak se díváte na budoucnost šachů?

Na to je těžké odpovědět. Nechtěl bych se mýlit, ale ještě je to sféra, kde člověk může být tvořivý, a to i díky velice náročné přípravě. Někteří současní světoví šachisté by okamžitě mohli být zaměstnáni u velkých počítačových firem. Ihned by pro ně mohli zpracovávat programy a další zajímavé věci. Šachy se hodně změnily, ale naštěstí to zasahuje jenom do přípravy. Já bych byl pro to, aby se počítače z šachů vyloučily, protože je vidět, že člověk na to nestačí.

Tento počítačový vývoj v šachu se vyvíjel dost dlouho, a vidíte, kam to dospělo. Technika dělá obrovské pokroky. Řekl bych, že šachy se dneska dostávají někam, kde jim člověk podléhá. Šachy mají velice dlouhou historii.

Řekl bych, že toto století je svým způsobem čínské. Už i ženy v Číně propadly šachům, stále dokola se je učí hrát a kopírují různé varianty. Ale chybí jim pověstný talent. Šachy mají své místo ve společnosti a neustále nám zpříjemňují náš život.