Po návratu ze šampionátu poskytl Marek Pohanka, student druhého ročníku píseckého gymnázia, Deníku následující rozhovor.
Pro vás to byla první akce za českou reprezentaci a hned jste získal cennou medaili. Jak jste všechno prožíval?
Strašně moc. Hlavně jsem se musel vyrovnat s obrovkou trémou. Už týden před začátkem šampionátu mě to bralo. Stále jsem myslel na to, co mě čeká. Chtěl jsem se prosadit, vybojovat medaili, a to se mi nakonec podařilo. Jsem spokojený.
Můžete říci, jak jste se na mistrovství Evropy připravoval?
Moje příprava byla hodně intenzivní a probíhala už od loňských Vánoc. Trénoval jsem v Praze pod vedením reprezentační trenérky Petry Pecekové. Ta před několika lety začínala s karate právě v našem oddíle a dotáhla to až k získu titulu mistryně Evropy v seniorkách. Měsíc jsem se poctivě připravoval na šampionát a vyplatilo se mi to. Kromě toho jsem ještě denně několik hodin cvičil sám doma.
Byla ve vaší kategorii hodně silná konkurence?
Byla. Je to docela něco jiného, než na závodech u nás v Česku. V Paříži startovali borci z mnoha zemí, které jsem vůbec neznal. Jel se tam úplně jiný styl zápasů. Člověk tam poznal spoustu nových věcí.
Kolik borců startovalo ve vaší kategorii?
Myslím, že v této kategorii bylo asi dvacet šest závodníků. Abslovoval jsem čtyři zápasy, včetně toho finálového.
Co chybělo k tomu, abyste dosáhl na zlato?
Chybělo málo, pouhý jeden bod. Můj soupeř, Turek Sisman, byl ale, objektivně vzato, lepší než já. Vyhrál zaslouženě.
Co byste řekl k závodnímu programu mistrovství?
Do Paříže jsme přijeli minulou středu večer. Na druhý den jsme měli volno, takže jsme si šli prohlédnout Paříž s jejími nejznámnějšími památkami. V pátek soutěžili kadeti, v sobotu jsme závodili my, v neděli pak nejstarší kategorie a týmy. To jsme povzbuzovali naše kluky z kata týmu. Těm se však moc nedařilo, skončili až pátí.
Jak byl hodnocen váš stříbrný úspěch vedením české výpravy?
Všichni měli z mojí medaile velkou radost a já samozřejmě taky. Byl to můj první start v reprezentaci a hned jsem vybojoval medaili.
Fandil vám někdo v dějišti šampionátu?
Určitě. Kromě členů naší výpravy to byli Slováci, dokonce i kluci, které jsem porazil v eliminacích.
Doma byli asi hodně nervózní, jak se vám povede. Takže, jak reagovali na vaši radostnou zprávu?
Nejprve jsem poslal esemeskou, že jsem ve finále, a pak, že jsem získal stříbro. Doma měli ze zisku medaile velkou radost.
Už jste stihl, po návratu domů, absolvovat nějakou oslavu?
Ještě ne. Domů jsem se vrátil až v pondělí, docela dost unavený, ale nějaká oslava určitě proběhne. Asi až o víkendu.
A co stříbrnému úspěchu říkal váš oddílový trenér Karel Kolerus?
Ten byl z mého výsledku doslova nadšený. Samozřejmě, že mi pogratuloval a popřál do dalších velkých závodů hodně úspěchů.
Jaké velké akce vás ještě letos čekají?
V polovině listopadu se v Maroku uskuteční mistrovství světa. Tam bych chtěl také získat nějakou medaili. Před tím se ještě zúčastním závodů v domácím prostředí a i v zahraničí, například v Německu. Teď už si vybírám jenom závody, o kterých vím, že mi výkonnostně něco dají a jsou vysoko hodnocené.
Na světovém šampionátu to budete mít, vzhledem k větší konkurenci, ještě těžší než na mistrovství Evropy. Uvědomujete si to?
Samozřejmě. Zisk stříbrné medaile na Evropě je ale pro mě velké povzbuzení a zároveň i výzvou, abych se na světové boje co nejlépe připravil. Trénovat budu opět s Petrou Pecekovou, a já doufám, že formu vyladíme zase tak, jako teď před Paříží.
Je pro vás těžké skloubit studium na gymnáziu s tímto časově tolik náročným sportem?
Zatím zvládám obojí, hlavně díky pochopení vedení školy, které mi v tomto vychází vstříc. Bez toho bych se nemohl karate natolik věnovat.
Jste nominován do ankety Nejúspěšnější sportovec Písecka za rok 2008. Jak vnímáte tuto skutečnost?
Pro mě je to velká čest, být mezi deseti nejúspěšnějšími sportovci našeho okresu. Vždyť jsou mezi nimi i ti, kteří ve svých sportovních odvětvích vybojovali medaili dokonce na mistrovství světa. A to už něco znamená. Samozřejmě, že bych byl rád, kdybych se umístil co nejvýše. Chci být nejlepší nejen doma, ale také v kraji, i v celorepublikovém měřítku. Chci stále stoupat nahoru a já věřím, že jednou budu opravdu tím nejlepším.
