Již jsme přinesli první část rozhovoru s Petrem Luskem, teď přinášíme jeho druhou část.

Z takové cesty jste si určitě přivezl spoustu zážitků a nových zkušeností. Je to tak?

Zážitků z Dakaru je spousta, hlava je pořádně vstřebá třeba až měsíc po návratu domů. Při závodě jste neustále v dobrém slova smyslu v závodním stresu. Cestu intenzivně prožívám s ostatními závodníky ve chvílích, kdy se snažím dostat se na nějaké atraktivní místo. A když se vám to povede, oni k vám přijedou a podaří se vám záběry, kdy v dunách písek lítá hodně vysoko, nebo se dostanete do nádherné krajiny, kam toho motorkáře nebo auto pěkně posadíte, tak z toho máte perfektní pocit.

Zážitků je spousta, a to jak pozitivních, tak i negativních. Vzhledem k tomu, že jsem tam za několik let získal hodně kontaktů a pořadatelé mě již dobře znají, měl jsem, pokud to bylo třeba, k dispozici i vrtulník, takže jsem se dostal prakticky všude. Na druhou stranu jsem zažil i krušnou chvíli, kdy ve vrtulníku začalo všechno houkat a šli jsme na nouzové přistání.

Pilot s námi dosedl do křoví, kde jsme čekali tři hodiny, protože ani tato technika nevydržela padesátistupňové vedro a odmítala poslušnost. V takovou chvíli si říkáte, že raději zůstanete u svého auta a do vrtulníku už raději nevlezete. Loni jsem auto otočil v dunách na střechu, naštěstí všechno dobře dopadlo a nikdo nebyl zraněn. Pořád je lepší spadnout na střechu s presscarem než se s vrtulníkem zřítit z výšky.

A co fanoušci na Dakaru?

Nejlepší je to, když se blížíte do cílového bivaku, který zpravidla bývá u nějakého většího města. Jedete šest nebo sedm set kilometrů, kde skoro nic není, maximálně tak malá osada, a pak se blížíte do cílového města. A už sto kilometrů před městem lemují dojezdovou cestu statisíce diváků. Jsou to děti, dospělí, lidé na invalidním vozíku, všichni fandí a tleskají.

Je to velký zážitek. Já se kolikrát stydím, neboť mám jenom novinářské auto se startovním číslem, a lidé mě považují za jednoho ze závodníků. Zastavíte u benzinové pumpy a okamžitě máte auto obalené fanoušky. Každý si na vás chce sáhnout a vyfotit se s vámi. Někdy je to až nepříjemné a někdy pomalu ani nenatankujete.

Poslední kilometry před cílovým bivakem se doslova prodíráte davem lidí, což je úžasný zážitek. Když to vidíte poprvé, říkáte si, že to ani není možné. A když se jede v lokacích kolem Córdoby, kde je rallye tradiční, tak nás pořadatel soutěže upozorňuje na to, abychom si dávali velký pozor při rychlostních zkouškách, neboť očekávají na trati až dva miliony lidí. To je na české poměry něco neskutečného.

Takový zájem lidí je zajímavý nejen pro pořadatele, ale i pro samotné závodníky. To při Dakaru v Africe nebylo, tam se závodníci spíše báli, aby je někdo neokradl nebo aby se jim něco nestalo. Taková atmosféra, jako je v Jižní Americe, tam chyběla.

Kategorii kamionů letos zcela ovládly ruské Kamazy, na kterých jeli první tři závodníci v pořadí Čagin, Kabirov a Nikolajev. Dokonce se říká, že firma Kamaz by měla být generálním sponzorem příštího ročníku Dakaru. Je to tak?

Také jsem to slyšel. Letos byl generálním sponzorem Volkswagen a v tuto chvíli netuším, jak to s ním bude příští rok. Co se týká Kamazu, několikrát jsme měli vedle nich postavený bivak, takže jsme měli možnost vidět, jak dokonalý mají servis. Když tam přijel jejich kamion, okamžitě se na něj vrhla spousta lidí, která doslova rozebrala auto do šroubku a do rána jej zase složila dohromady. To auto pak bylo jako nové. A něčemu takovému se nedá konkurovat. I z tohoto důvodu oceňuji dílčí úspěchy Aleše Lopraise, který vyhrál dvě rychlostní zkoušky a Kamazy nechal za sebou.

Navíc všechny posádky Kamazu spolu výborně spolupracují, prakticky kryjí Čaginovi záda. Pokud by se mu na trati něco přihodilo, během krátké doby je u něho další ruská posádka, která by mu pomohla třeba novým náhradním dílem nebo čímkoli, jenom, aby se odtud včas dostal. Kvůli nedostatku peněz si naše týmy nemůžou něco takového dovolit. Kdyby Josef Macháček a Martin Plechatý na čtyřkolkách měli za sebou nějakého „nosiče vody“, který by za nimi přijel, odmontoval by třeba osu ze svého stroje a vyměnil by ji za porouchanou a oni mohli pokračovat, tak by to bylo skvělé, jenomže to tak není.

Jaké pocity máte na startu této náročné rallye, když víte, že vás čeká třináct těžkých etap a před sebou máte bezmála deset tisíc kilometrů, a naopak, když se blížíte do cíle závodu?

Když stojíte na startu, jste plni očekávání a doufáte, že závod dopadne co nejlépe, jak pro vás, tak pro samotné jezdce. A také to, že uděláte co nejlepší fotky. Při samotné cestě vás čeká obrovská porce práce, ohromná únava, přesto musíte těch deset tisíc kilometrů zvládnout. V průběhu závodu absolutně nevnímám, jaké je datum, den, prostě nic.

A když se po šestnácti dnech dostanete do cíle, je to obrovská úleva, všechno z vás najednou spadne a jste šťastni, že už to skončilo. Jenom dojet do cíle a dokončit závod je obrovský úspěch, proto také každý druhý jezdec v cíli brečí a vidíte tam obrovské emoce, které se snažím zachytit. V průběhu rallye je pouze jeden volný den, kdy se stejně musíte věnovat údržbě svého auta a snažíte se alespoň trochu si odpočinout.

Josef Macháček říká, že Dakar je jako ruská ruleta. Buďto ji ve zdraví dokončíte, nebo se už domů nevrátíte. Jak vy vnímáte tento náročný závod?

Na jednu stranu má Pepík Macháček v tomto pravdu, protože tam vidíte profesionální týmy, které jsou trénované a jedou úplně jinou ligu než pole takzvaných soukromníčků, kteří závod dělají. Tam vidíte obrovské úsilí těchto lidí, aby danou etapu či rychlostní zkoušku ve zdraví dokončili. A když se blížíte do cíle, tak hlavně motorkáři se k vám blíží zcela vysíleni. Každý třetí padá únavou, takže do nich lijete vodu, protože už ani neví, jak se jmenují. Musíte jim dát naději, že za nějakých třicet nebo padesát kilometrů již dojedou do cíle.

A v cílovém bivaku je polní nemocnice, kterou tvoří obrovský stan s padesáti lidmi zdravotnického personálu. A tento stan je plný závodníků s menšími zraněními. Ty, kteří mají větší zranění, odvážejí rovnou do nejbližší nemocnice, pokud to jenom trochu jde. Dále je tam deset vozidel se dvěma lékaři a tři vrtulníky se dvěma lékaři na palubě.

Máte v tomto směru nějaké zkušenosti?

Loni si Martin Plechatý vyhodil rameno a zpočátku to vypadalo dost špatně, ale pak to bylo v pohodě. Martin říkal, že když ho vrtulník vysadil u této polní nemocnice, že je to tam jako při válečném stavu. Lékaři tam nestíhají řešit to velké množství zranění. Prý je to doslova řezničina. Když dorazíte do cíle a jdete si pro výsledky, zjišťujete, jak jsou na tom závodníci po zdravotní stránce. A jste rád, když slyšíte jenom dobré zprávy a nikdo není v ohrožení života. Bohužel, několikrát se to už také stalo. To je prostě Dakar.

Jak se závodník dovolá v odlehlém místě lékařské pomoci?

Pravdou je, že lékařské zabezpečení v průběhu závodu je na vysoké úrovni. Já mám v autě, stejně jako i ostatní závodníci, krabičku, a kdybych měl nějakou nehodu nebo se mi něco stalo, mohu si přivolat pomoc. Na té krabičce jsou tlačítka různé barvy. Červené je na to, když je opravdu velký problém nebo jsem zraněný, tak do pěti nebo deseti minut by u mě byl vrtulník.

Loni, když jsem se s autem převrátil, mi během chvilky volali satelitním telefonem a ptali se, jestli jsem v pořádku. Zřejmě je v autě nějaké čidlo. Zelené tlačítko je zase na to, když přijedete k nějaké nehodě a potřebujete nějakou pomoc.

Kolik snímků jste za letošní ročník nafotil?

Na závod jsem docestoval 27. prosince minulého roku a domů jsem se vrátil 19. ledna. Za tři týdny jsem včetně slavnostního startu, samotného závodu a okamžiků v cíli udělal hrozně moc fotek. To se ani nedá spočítat. Je jich několik tisíc. Po návratu domů je pak problém se v tom množství orientovat a vybrat ty nejlepší snímky do různých novin, motoristických časopisů či do připravované knihy o Dakaru.

Důraz samozřejmě kladu na české závodníky. Při závodě ukládám fotky do notebooku a zároveň je zálohuji na externí disk. Jsou to nesmírně cenné věci a přijít o ně by byl velký problém. Teprve až po návratu domů mám čas na to, abych si všechny snímky roztřídil.

Máte k některé z těch fotografií zvláštní vztah?

Těch fotek je mnoho a v tuto chvíli musím říci, že jsem se ještě nedostal ke všem. Úžasné jsou fotky některých závodníků v cíli, kdy pro velkou únavu nevnímají, kde jsou a co se vlastně děje. Ty jsou hodně emotivní. A pak jsou to záběry z trati, kdy kromě samotného závodníka dostanete na fotku ještě něco navíc z okolního prostředí, krásnou krajinu, stříkající vodu za motorkou, gejzír písku za zapadlým vozidlem, fandícího domorodce a podobně.

Nechci dělat klasické novinářské fotky, ale snažím se do nich dostat daleko víc. Aby to prostě k něčemu bylo a já byl s tím daným snímkem spokojen.

Nastane období, kdy se závodníci z Dakaru budou účastnit různých besed. Budete fotografovat i tyto akce?

Určitě. Co se týká akcí kolem KM Racing Teamu bude těchto akcí po návratu domů hrozně moc. Pozvání dostávám na besedy do rádií, novin, ale jsou to i besedy v televizi. Nejhezčí atmosféra bývá tehdy, když se sejdou fanoušci na vesnici v sále místního hostince, a vy jim tam o Dakaru vyprávíte. Sejde se tam dvě stě lidí, kteří hltají každé vaše slovo. To je nádherný zážitek.

Ono je všechno ještě moc čerstvé, přesto, zúčastníte se i příštího ročníku Rallye Dakar?

Jak už jsem sem řekl, Dakar je pro mě obrovská droga. Je to závod, v jehož průběhu si kolikrát říkám, že jsem v koncích, v bezvýchodné situaci, a co tam vlastně ještě dělám, ale právě proto, že je tento závod tak obtížný, se na něj pokaždé moc těším. Pokud ta šance zase bude, tak ji využiji. Uvidíme, jak to bude s týmem, protože finanční náklady na mě jsou téměř stejné jako na startujícího závodníka. To se počítá řádově na statisíce. Jde o to sehnat peníze, neboť pořadateli platíte nemalé startovné, provoz auta je docela drahý a jsou to i další záležitosti.

A pojede se opět v Jižní Americe?

Co mám informace od místních novinářů, tak by se závod měl ještě minimálně pět let konat v Jižní Americe. Pořadatelé koketují s myšlenkou dostat závod do Peru a Brazílie, protože jsou tam obrovské trhy, a tyto země má o pořadatelství enormní zájem. Já jsem byl kdysi v Brazílii na klasické rallye a z mého pohledu bude hodně těžké najít tam tak zajímavé tratě, jako jsou v Argentině a v Chile.

A otázkou je, jak by to chtěli napojit, protože by museli část závodu vést přes Bolívii. Tam je sice nádherné prostředí, ale zabezpečení je v této zemi na velmi špatné úrovni. Hlavně z pohledu složek, které se starají o bezpečnost lidí.

Jaké byly oslavy v cíli?

(Smích) Oslavy byly veliké. Čeští jezdci sice moc dobře nedopadli, ale v našem týmu jel Polák Lukasz Laskawiec, který v celkovém pořadí čtyřkolek obsadil výborné třetí místo. Ačkoliv byl před závodem podceňován, protože jel Dakar poprvé, umístil se lépe než Macháček či Plechatý. A to je pro nováčka v tak silné konkurenci neskutečný výsledek. Proto byly oslavy velké. Zamluvili jsme si jednu restauraci v Buenos Aires , kde se jedly steaky a spousty dalších lahůdek.

Bude o letošním Dakaru napsána kniha?

Bude, alespoň doufám, neboť je o ni obrovský zájem. Důvod je jednoduchý, jednak jde o propagaci našeho týmu, tak i celého závodu. Takže, jakmile se doma trochu rozkoukám, začnu s přípravou fotek pro tuto knihu.

Lze říci, že by tato kniha mohla oslovit i potencionální sponzory?

I kvůli tomuto kniha vyjde. V současné době je výroba knih u nás prodělečná záležitost, pokud ji chcete udělat pěkně, to znamená na kvalitním papíru a velký formát. A to vám nikdo nezaplatí, protože taková jedna kniha by vyšla na částku kolem jednoho tisíce korun. Knihy se dělají nejen jako památka pro aktéry závodu, ale jako dárek těm, kteří již do závodu nějaké peníze investovali, ale i pro ty, kteří by mohli příští ročníky financovat.