Martin Kovář (nar. 20. 3. 1967) seděl na břehu, vedle sebe měl udici a trpělivě čekal. U rybářů tomu ani jinak není. Dali jsme se do hovoru a já se snažil, abych při tom nerušil klid kolem sebe, i když v blízkosti sedělo či postávalo několik desítek dalších rybářů.

Martin Kovář je spoluzakladatelem světově unikátního projektu kontakt bez bariér, v rámci něhož se lidi s tělesným postižením učí plavat. Martin Kovář nestál pouze u zrodu projektu, nýbrž měl na jeho podobu výrazný vliv. Podílel se na celkové koncepci výuky, která funkčně spojuje různé úrovně od rehabilitace až po vrcholový sport.

Můžete říci, jak dlouho se věnujete výcviku nových plavců z řad hendikepovaných lidí?

Letos to byl ve Strakonicích již osmnáctý ročník tří běhů kempu dospělých lidí a dětí se zdravotním hendikepem, kteří se učí plavat nebo se v plavání zdokonalují. Někteří pilně trénují, další o prázdninách jen tak odpočívají. Tito patří k těm prvně zmiňovaným.

Proč je podle vás o tento výcvik tak velký zájem?

Protože tímto specifickým typem speciální služby se u nás nikdo jiný nezabývá. Pokud by někdo chtěl naučit plavat hodně hendikepovaného člověka, tak by se takovému komfortu, jakým je Kontakt bez bariér, nemůže nikdo hlásit. V tom jsme asi ojedinělí jak metodickou řadou, i přístupem Jana Nevrkly a celého kolektivu. Ve Strakonicích je velmi příznivé a léty odzkoušené bezbariérové prostředí. Nám tam nic nechybí.

Řekněte, daří se vám výuka plavání podle vašich představ?

Bylo by dobře, kdybychom k naší práci měli ještě nápomocné sportovní instituce, neboť my jsme v takové opozici vůči českým paralympijským iniciativám, takže se tato výuka hradí z jiných peněz za finanční spoluúčasti samotných frekventantů. Asi by bylo normální, kdyby se o tuto záležitost staral stát, ale i tak jsme rádi, že právě stát pomáhá tomuto občanskému sdružení.

Kolik instruktorů se o samotnou výuku stará?

Nevím přesně, ale v řádech je to několik desítek učitelů a instruktorů. S výukou jsou spojeny doprovodné programy, aby si děti, mladí i staří lidé užili celodenní režim. Trénovalo se dvoufázově ve vodě, ráno a odpoledne, a kromě toho se i cvičilo. Jak už bylo řečeno, uskutečnily se tři kurzy, každý trval jeden týden.

Mnozí však ví, že kromě tohoto letního kempu je Kontakt bez bariér celoročně působící organizace v pěti velkých městech, kde denně chodí do vody lidé s hendikepem, a pobytových míst je asi deset. Ale Strakonice jsou podle mého názoru vrcholem z letních akcí.

Jestlipak frekventanti těchto kurzů ví, že jedním z instruktorů či cvičitelů je Martin Kovář, několikanásobný paralympijský vítěz v plavání?

Do přijímacích pohovorů to povinně nedáváme (smích). Všichni ale mají jistotu, že když se naučil plavat nějaký Kovář, který má ochrnuté nohy a částečně i pravou ruku, a později dokázal přivézt zlaté medaile z paralympiády, takže se mohou stejnou metodikou naučit plavat i oni. Musím říci, že i dnes mě hodně těší tři získané zlaté medaile v kraulařských závodech na paralympiádě v Aténách v roce 2004.

Vy se ale nevěnujete pouze plavání, vždyť před osmi roky jste se stal mistrem světa v lovu ryb udicí. Je to tak?

Je. Ale to už je dávno (usměje se). V roce 2002 ve Walesu jsme udělali díru do světa v soutěži hendikepovaných rybářů. Do té doby nás všichni měli za outsidery. A od toho roku se nám daří. Akorát, že já už nechytnu ani kapra v Dobešicích na rybníku.

Na mistrovství světa v lovení ryb udicí jsem byl třikrát a jednou se mi povedlo přivézt zlato. Teď už nemám tolik času, protože jsem pracovně hodně vytížený a také se musím více starat o rodinu. Jsou i jiné věci v životě než plavat z jednoho konce bazénu na druhý.

Takže do Písku už tak často nejezdíte?

Ale jezdím, tak dvakrát do měsíce. Pracuji jako ombudsman jedné banky a angažuji se v několika neziskových organizacích. Jsem členem Českého svazu tělesně postižených sportovců, působím ve správní radě Nadace Charty 77 a dalších projektů, takže práce mám až dost. A když si vyšetřím alespoň trochu volného času, jdu na ryby.