Přijela jste do Písku na pozvání organizátorů zhlédnout atletické mistrovství republiky veteránů. Co od tohoto klání očekáváte?

Za pozvání už jsem poděkovala. Musím říci, že jsem velice ráda do Písku přijela, vždyť zde vidím spoustu známých lidí. A jsem zase mezi jinými atlety než mezi těmi vrcholovými. Toto mistrovství veteránů se kryje s termínem atletického mistrovství republiky dospělých, jež se koná v Praze.

Když tady vidím známé lidi, říkám si, jak je dobře, že je atletika stále baví, i když už jsou v pokročilejším věku. Těším se na to, že zde strávím den mezi trochu jinými lidmi a výkony než někde, kam jsem zvyklá stále jezdit.

Na jaké úrovni se dneska nachází česká atletika?

Po našem odchodu jsou tam nějaké mezery. Ať už jsem to byla já, Táňa Kocembová, Helena Fibingerová, Imrich Bugár, Zdeňka Šilhavá, Jožka Pribilinec, to když jsme ještě závodili za Československo. To byla ohromná parta lidí, kteří se chtěli atletice naplno věnovat, protože jsme tehdy neměli moc možností. Hlavně jezdit na závody do zahraničí. Všechno bylo jiné. Pořád jsme jenom trénovali. Vždycky jsem si říkala, že to bude dobré, že po nás přijdou další, lepší závodníci.

Nyní je ale jiná doba. Sama jsem mezi mladými často na stadionu a vidím, že je všechno zdaleka úplně jinak. Nevím, jestli to je můj pohled jenom z Čáslavi, ale mám o českou atletiku velké obavy. Mladí nechtějí a ani nejeví zájem trénovat. Nemají vztah k pohybu a sportu jako takovému. A když už, tak by nejraději chtěli všechno hned. A to v atletice nejde. Z každé maličkosti udělají velký problém. Často si říkám, že se musím vžít do doby, která nyní je. Mladí mají spousty možností, které my jsme dříve neměli. Oni raději sedí doma u počítače, než aby šli ven sportovat.

Co tedy udělat, aby se tento stav změnil?

Kolikrát říkám svým svěřenkyním, holky, podívejte se, jak je to krásné, když člověk pěkně běží. Jsou to ale zbytečná slova. Doufám, že se to brzy změní. Vždyť atletika měla u nás vždy dobrý zvuk a byl o ni zájem. Každopádně je třeba začít u mládeže. Získat ji pro atletiku a dát k ní zkušené trenéry.

Nemrzí vás, že v dnešní době se vrcholová atletika provozuje za docela jiných podmínek, než tomu bylo za vaší éry?

My jsme tehdy dělali atletiku za docela jiných podmínek. To se s těmi současnými nedá vůbec srovnávat. Zrovna před několika dny jsem četla v novinách, kolik stálo startovné Usaina Bolta v Ostravě na Zlaté tretře. Myslím, že to bylo kolem pěti milionů korun. Hned jsme si říkala, co by za takové peníze měly děti u nás v oddíle: boty, oblečení, a další.

Ale o tom to právě je. Bohužel je jiná doba. My jsme byli vychovávaní jinak a za docela jiných podmínek. Kolikrát si řeknu, že kdybych měla možnost závodit v téhle době, jaké by to asi bylo. Na druhou stranu dobře víte, co peníze dokáží s lidmi udělat. Já nejsem náročný člověk, ale říkám si, že peníze jsou také třeba. Kdybych je měla, tak bych je asi rozdala svým sestrám, ale teď o tom nemá cenu přemýšlet, protože už to nebude jiné.

Jsou peníze motivačním prostředkem k dosažení lepších výkonů?

Vzpomněla jsem si na keňskou závodnici Pamelu Jelimovou, která se neustále pokoušela překonat můj světový rekord na osm set metrů. Ona tvrdě trénovala, možná téměř tři roky. V loňském roce vyhrála všech šest mítinků Golden League a samozřejmě i ohromný Jackpot. A vyhrála i olympiádu v Pekingu.

Tak jsem si říkala: Co s ní ty peníze asi udělají? Buď mě ten rekord opravdu vezme, nebo v příštím roce nebude moc dobře běhat. A ono se mi to potvrdilo. Nic moc. Už ji dokonce stáhli ze všech velkých mítinků. Nemohu ji ale soudit, protože si nedokáži představit život v Keni, v jakých podmínkách se tam připravovala nebo jestli třeba nebyla zraněná. Nevím o ní nic. Jenom to, kolik spousty peněz loni vyhrála.

Světový rekord na osm set metrů držíte již od roku 1983, tedy přes čtvrt století. To je pro vás skvělá vizitka, ne?

V loňském roce jsme na stadionu v Čáslavi tak trochu slavili pětadvacet let trvání tohoto rekordu. A Jelimové to zrovna začalo běhat. Tak jsem si v duchu říkala, ať ten rekord vydrží do 26. července a završím tak pětadvacet let trvání rekordu. Jelimová se svými časy k němu neustále blížila. A ještě se vrátím k tomu předchozímu. Kdybych závodila v této hektické době, zvali by mě na mítinky a nabízeli mi velké peníze a startovné, tak nevím, jestli bych ten rekord vůbec zaběhla.

Když vidím, kolik osmistovek dnes zaběhnou přední světové závodnice, říkám si, že to ani neni možné. Vždyť jsou to jenom ženské a ne stroje. My jsme neustále trénovaly a prakticky nás nikam nepustili, jenom na mistrovství Evropy nebo na mistrovství světa. Tenkrát nebyly mítinky typu Golden League, a kdyby byly, tak by nás na ně nepustili. Dneska je to jiné. V současné době se koná spousta atraktivních závodů, každý chce vyhrát milionový Jackopt v Golden League. Možná, že kdybych tenkrát měla šanci vyhrávat tolik peněz, jako je tomu dnes, tak by mě to asi hodně ovlivnilo.

Přesto, jak je možné, že tento váš rekord se ještě žádné závodnici nepodařilo překonat?

Já říkávám, že čas od času se narodí výjimeční lidé, kteří podají výjimečné výkony. Nezáleží to jenom na člověku, ale na spoustě jiných okolností. Na lidech kolem sebe, na zdraví a vztahu ke sportu, jako to bylo u mne. Já jsem se do atletiky doslova tak „zblbla“, že byl pro mě na prvním místě tvrdý trénink a pak až to ostatní. Myslím si, že hlavní příčinou toho, že můj rekord stále ještě odolává, je ten, že my jsme tolik nezávodily, jako je to nyní.

Trénovaly jsme nepřetržitě několik měsíců a pak nás vypustili na závod. A to jsme na dráze nechaly duši. Občas se k rekordu někdo přiblíží, například Jelimová až na 73 setin sekundy. To je časový úsek, který v našem životě nic neznamená. Ale na dráze ano. Jsem ráda, že rekord vydržel. Loni jsem u televize proseděla se stopkami v ruce každý větší závod a s napětím čekala, jak to dopadne. Rekordy jsou tu od toho, aby se překonávaly, takže až se to jednou stane, bude to pro mne velká úleva. Musím ještě říct, že mám velice příjemný pocit, když se dívám na televizi, běží se osmistovka a v rohu časomíry svítí můj rekord a někdy i moje jméno.

Jednou jste někde prohlásila, že kdybyste tehdy v Mnichově měla průběžné zprávy z tratě, mohl být rekord třeba ještě o sekundu lepší. Můžete to vysvětlit?

Nebyla jsem typem závodnice, která vyhlašuje pokusy o překonání světového rekordu. Lidé se mě ptají, za jakých okolností jsem zaběhla světový rekord na osmistovce. Jednak jsem byla v plné přípravě na mistrovství světa v Helsinkách, které začalo o čtrnáct dní později, a za druhé jsem měla strašně natrénováno na trať čtyři sta metrů. Byla jsem zdravá a několik let před tím jsem neměla nic jiného než atletiku. A přijela jsem do Mnichova, kde jsem měla běžet dvě stě metrů.

Dva dny před tím v Praze jsem zaběhla čtyřstovku ve druhém nejrychlejším čase na světě všech dob za rekordem Mariky Kochové, a dostávala jsem do nohy křeč. A tu jsem cítila i v Mnichově. Obávala jsem se, že by se mi na dvoustovce mohlo něco přihodit a roky práce by přišly vniveč. Až na místě jsme se rozhodli, že tedy poběžím osm set metrů. Říkala jsem si, o nic nejde, poběžím tak, abych moc netrpěla. Nevyhlašovala jsem pokus o překonání rekordu, nebyli žádní vodiči, nastoupila jsem na start s tím, že tuto trať v Helsinkách stejně nepoběžím.

A v tak obrovské pohodě a bez stresu jsem rekord zaběhla. Nedívala jsem se na mezičasy, ani nikdo na mě nekřičel, jak rychle běžím. Věřím tomu, že kdybych nějaké informace měla, tak výsledný čas mohl být ještě třeba o sekundu rychlejší. No nic, po bitvě je každý generál. Už je to pryč. Často se mi ten běh promítá před očima. Kdybych se tehdy na něj hodně soustředila, tak by to asi tak nedopadlo.

Řekněte na závěr, co byste popřála české atletice do příštích let?

Jednak bych si přála, aby atletika byla více podporovaná v menších oddílech, protože to tam skomírá. Když si vzpomenu na Čáslav a další menší města, musím říct, není to idální stav. Když pak čtu v novinách, jak velké peníze se točí ve fotbale nebo v hokeji, tak mě to hodně zamrzí. Atletika vždy byla a bude královnou sportu a určitě si zaslouží větší podporu.

A těm, kteří se věnují atletice vrcholově přeji, aby na letošním mistrovství světa v Berlíně předvedli co nejlepší výkony a domů přivezli nějaké medaile. Jsme hodně malá země a každý takový výsledek je pro nás velký úspěch.

Budete opět sedět nervózní u televize se stopkami v ruce?

U televize samozřejmě sedět budu. Pro mě je pokaždé velký zážitek dívat se na světový šampionát v atletice. Nervózní ale asi nebudu, protože letos se zatím na osmistovce nikdo k mému rekordu nepřiblížil. Uvidíme …