Hlavní postava tohoto pořadu, mistr svého oboru, šéfkuchař Zdeněk Pohlreich, je moderátorem této sledované show. V průběhu natáčení v Písku poskytl Deníku následující rozhovor.

Můžete říci, jak vlastně vznikl tento pořad?

Pořad vznikl tak, že televize Prima zakoupila licenci na britský originál, který se jmenuje Kitchen Nightmares a nabídla mi spolupráci v tomto pořadu.

Kolik dílů pořadu Ano, šéfe! v televizi uvidíme?

V první sérii točíme dvanáct dílů a v těchto dnech se jedná s televizí Prima o druhé sérii. Natáčení mi zabírá spoustu času. Já mám svůj byznys, konkrétně dvě restaurace, a je hrozně těžké tam nebýt dva týdny v měsíci. Někde ten čas ale musím ukrást. V tuhle chvíli o tenhle čas nějakým způsobem okrádám svoji rodinu a bohužel i svoje podnikání. Není mi to příjemné, na druhou stranu, rozhodl jsem se pro tuto práci dobrovolně, takže není žádný důvod si na ni stěžovat.

Díky tomuto pořadu i televizní obrazovce jste se rychle stal známou osobností. Jak se vyrovnáváte s popularitou?

Mně nevadí. Já si na větší zájem o moji osobu nestěžuji, alespoň vím, že náš pořad lidé sledují a hodně je zajímá. Popularita, jak vy říkáte, není zas až taková, aby mě nějakým způsobem omezovala nebo mi zasahovala do soukromí. Já to až tak neprožívám. Já budu hospodským celý svůj život a tenhle pořad je pouze takovým bonusem navíc. Nehraje to v mém životě až tak důležitou roli, jsou jiné, závažnější věci.

Nyní natáčíte v Písku. Jak se vám líbí toto jihočeské město?

Přiznám se, že jsem byl v Písku naposledy, když mi bylo asi šestnáct let. Musím říct, že se mi tady moc líbí. Včera jsem se byl projít po městě, znovu jsem se po dlouhých letech prošel po Kamenném mostě. Hodně to tady žije. Líbí se mi tady. Někdy sem zase přijedu.

Kdy diváci uvidí tento „písecký“ díl v televizi?

Nevím, na kdy to přesně připadá, ale měl by to být jedenáctý díl. Ten půjde v televizi asi tak za měsíc.

Několik let jste pracoval ve svém oboru v zahraničí. Můžete říci, kde všude jste byl?

Tři roky jsem pracoval v Austrálii, nějakou dobu v Americe, Německu a v Holandsku.

Po svém návratu do Česka jste začal podnikat. Co vás na této činnosti u nás nejvíce štve?

Nevím, jak to říct. Prostředí pro tuto činnost není u nás zcela ideální. Myslím si, že daňová zátež pro podnikatele je hodně vysoká. Chápu, že nikdo nechce platit daně, ale jedenadvacetiprocentní DPH je strašně moc. Obecně si myslím, že to vadí všem podnikatelům v oboru.

V jednotlivých dílech vašeho pořadu navštěvujete restaurace v různých městech. V jakém stavu se nacházejí česká stravovací zařízení?

Setkávám se s tím, že lidé si, pro mě z nějakého zahádného důvodu, myslí, že za jídlo není třeba platit. Je to o penězích, kolik jsou lidé ochotni za jídlo utratit. A je to i o tom, že člověk se setkává s diletanstvím, s neodborností, s nechutí na sobě stále pracovat. To jsou věci, se kterými se setkávám velice často.

Řekněte, jakdlouho už vaříte?

Před osmatřiceti lety jsem šel do učení na kuchaře, takže v kuchyni se prakticky pohybuji celý život.

Jaká jídla patří k vašim neoblíbenějším?

Čím jsem starší, tím mám raději jednodušší jídla. Mám rád ryby, těstoviny a zeleninu, tedy vesměs lehčí jídla. Nic těžkého.

Lze váš pohyb v kuchyni brát jako namáhavou „sportovní“ disciplínu?

Sportovní disciplínou bych to nenazval. Že je to fyzicky velice náročná práce, je jistá věc. Je tam hodně společných záležitostí. Myslím si, že lidé, kteří sportovali, mají pro práci v kuchyni lepší vlohy, než ti, co žádný sport nikdy neprovozovali. Ti první mají lepší odolnost, což je strašně důležité, protože kuchyň je opravdu hodně tvrdá. Takoví lidé mají týmové myšlení a jsou schopni se vzdát něčeho ve prospěch kolektivu. A to je strašně důležité. Kuchyň není sport, neboť je to prostředí, které není vždy ideální, ale je tam zase spousta adrenalinu, frustrace a všeho ostatního.

Vařil jste někdy pro známé či populární sportovce?

Kdysi ano. Ještě když jsem se učil, pamatuji si, že jsme vařili pro československý fotbalový národní tým, ale už si nepamatuji, jaká to byla věková kategorie.

Vy osobně provozujete aktivně nějaký sport?

Pokud mi to čas dovolí, snažím se chodit hrát tenis a golf, v zimě zase hodně lyžuji.

A patříte ke konzumentům sportu prostřednictví televizní obrazovky?

Mám rád baseball, protože jsem ho hrál v mládí, a hraje ho nyní i můj syn. Na ten se často dívám. Sport je pro člověka hodně důležitý, ale je třeba, aby se provozoval ve správných podmínkách. A také, aby měl na člověka správný dopad.

V jednom z dílů vašeho pořadu jste vařili pro prvoligové hokejisty Benátek nad Jizerou. Jak byli hráči spokojeni s tím, co jste jim připravili?

(smích) Dobře víte, že sportovci jedí s obrovskou chutí, protože při své činnosti mají velký výdej kalorií. Hokejisté Benátek byli s jídlem moc spokojeni, neboť to pro ně byla velká změna. Oni se celý rok cpou jenom kuřatama, teď si dali pro změnu něco jiného a chutnalo jim. Moc.

Ve Švýcarsku startuje mistrovství světa v ledním hokeji. Budete fandit našemu týmu?

Já mám hokej velice rád, moc se mi líbí. V mládí jsem se ho pokoušel hrát, i když pouze na té nejnižší úrovni. Ve srovnání s fotbalem upřednostňuji hokej v tom, že se takříkajíc nehraje vleže, ale v neustálém pohybu. Hokej je tvrdý sport, kde hraje chlap proti chlapovi, neválejí se na ledě, když do nich někdo strčí. Co se týká fotbalu, dívám se v televizi pouze na špičkové týmy a soutěže. Na český ligový fotbal se nevydržím koukat. Fotbal u nás jako takový, i s tím, co ho provází, je mi doslova směšný. U nás je zažitý zvyk, že všechno se řeší zprostředka. Přijde pár hejsků, nechají si zaplatit hromadu peněz, občas kopnou do balonu a ukáže se, že to moc neumí. V tom vidím paralelu třeba právě s gastronomií. Lidi, aby ukázali, co v nich je, tak často, bohužel, musejí odejít pracovat do zahraničí. Tam se to prostě dělá jinak, lépe. A o tom to je.

Bude Jaromír Jágr tím správným tahounem našeho týmu na tomto šampionátu?

Já doufám, že ano. Já tohoto hráče strašně obdivuji. Jednou jsem četl jeho autobiografickou knihu a na něm je vidět, co má za sebou a kam to v životě směřuje. Má obrovský talent, který využil. Tvrdě na sobě pracoval, takže to v hokeji dotáhl tam, kde dneska je. Stále patří mezi nejlepší hráče na světě.

Co říkáte oslavnému večírku některých našich fotbalových reprezentantů po prohraném kvalifikačním utkání se Slovenskem?

Víte co, ryba smrdí od hlavy. Je to zvyk o tom, že něco jiného se říká a něco jiného se dělá. Kdyby tito lidé měli v sobě alespoň trochu studu a zbytku charakteru, tak z nich v mužstvu nikdo nezůstal. Jenomže oni mají různé výhody, hodně mlaskají a nikomu se z týmu nechce pryč. Lidsky je jejich čin pochopitelný, ale morálně doslova zavrženíhodný.