Motokrosu se věnoval Dvořáčkův otec Pavel starší v tehdy nejsilnějším jihočeském týmu Sandra Pacov. Jeho majitel Jiří Kuthan se po letech k motokrosu vrátil, založil zbrusu novou stáj MTX Racing a vzpomněl si po letech i na rodinu Dvořáčkových.

Pohodový šéf s velkým citem pro vyhledávání motokrosových talentů vycítil, že z mladého pokračovatele rodinné tradice by jednou rozhodně mohlo něco být. A vytvořil mu ty nejlepší podmínky k výkonnostnímu růstu. „Když jsem s motokrosem začínal, tak taťka už pomalu končil. Ale už jako malý jsem s ním jezdil po závodech. Líbilo se mi to a bylo skoro jasné, že budu také závodit,“ vzpomíná Dvořáček junior na své začátky.

První motorku dostal Dvořáček junior ve čtyřech letech. „To jsem jezdil jenom za barákem. Až někdy ve dvanácti se mě trenérsky ujal Jarmil Zelenda a začal jsem se motokrosu věnovat na nějaké úrovni. Následně jsem přešel do SMS týmu v Rudníku, kde jsem měl velmi dobré podmínky a určitě mě to posunulo dál,“ vypráví Východočech od Hradce Králové. „Další kroky vedly k Jirkovi Kuthanovi a jeho MTX teamu. Zde jsem absolutně spokojený. Panuje tady rodinná atmosféra, za což jsem vděčný. Snažíme se dělat sport na profesionální úrovni, ale zároveň se s ním také bavit a užívat si to,“ zdůrazní.

Své předpoklady začal Dvořáček naplňovat už v mládežnických kategoriích. Za jeden ze svých největších úspěchů považuje titul juniorského vicemistra republiky ve třídě do 125 ccm. „Pak jsem přestoupil do třídy MX2, kde jsem byl v juniorech první rok pátý a o rok později jsem byl opět druhý,“ připomíná své juniorské medaile.

Jenže jeho rozlet přibrzdilo zranění. „Předloni na podzim jsem si při tréninku vyhodil rameno a sezonu jsem nedokončil. Před tou minulou jsem měl dobrou zimní přípravu, jenže čtrnáct dní před prvním závodem jsem si rameno vyhodil znovu. Lékaři mi rovnou doporučovali operaci, ale my jsme to chtěli zkusit, když už jsme dali tolik sil do zimní přípravy. Několik závodů jsem odjel, ale v Lokti nad Ohří mi to vypadlo potřetí a sezona pro mě definitivně skončila,“ posteskne si.

Operace ramene se ukázala jako neodvratná. „Kvůli koronaviru se to ale pořád odsouvalo, protože v nemocnicích nebyla volná lůžka. Nakonec mě operovali v Olomouci. Tři měsíce jsem nemohl nic dělat a až pak jsem se mohl začít připravovat,“ popisuje své zdravotní trable.

Pro letošní sezonu mladý pilot přeskočil do nejsilnější třídy MX1, se kterou se teprve seznamuje. „Letos je mi dvaadvacet let a juniorská republiky se ještě loni jela do jednadvaceti. V Německu je to stejně. Tak jsme se rozhodli přestoupit na čtyřistapadesátku, pořídili jsme motorku a tohoto kroku nelituji,“ zdůrazní.

Konkurence v domácím šampionátu elitní třídy je velká. „S výsledky zatím moc spokojený nejsem. Bohužel se mi nepodařilo ani jednou dobře odstartovat a potom se na trati trápím,“ říká Dvořáček, jenž se pohybuje ve druhé desítce mezinárodního mistrovství republiky. „Zvykám si na tempo, ale čekal jsem to přece jen lepší,“ připustí. „Letos bych se chtěl v nové třídě rozkoukat a další rok se uvidí hlavně podle zimní přípravy. Někdy v budoucnu bych určitě chtěl vyzkoušet alespoň nějaký závod mistrovství světa a třeba vyhrát mistrovství republiky. Budu pro to dělat maximum,“ ujistí.

Motokros je poměrně nebezpečný sport a Dvořáček už za sebou má nepříjemný úraz. „Strach na motorce nemám. Ten mám spíš tehdy, když se dívám na někoho jiného. Pokud sám jedu, tak je tam plno adrenalinu a nemyslím na to, že bych se měl bát,“ usměje se.