Celý program se konal na výborně připravených hřištích místní ZŠ J. K. Tyla. Již v době, kdy se děti nejen z pořádající školy účastnily sportovního programu, jsme hovořili s patronkou projektu Kateřinou Neumannovou. Mistryně světa a olympijská vítězka v běhu na lyžích se do rodného Písku moc těšila a jednodenní pobyt si zde náležitě užívala.

Kateřino, řekněte, jak jste spokojena s dosavadním průběhem projektu na jihu Čech?

Především jsem ráda, že se tuto akci podařilo zorganizovat. Nyní před volbami se to nesmí moc říkat, ale zásluhou velké podpory Jihočeského kraje, konkrétně hejtmana Jiřího Zimoly, se všechno povedlo zrealizovat. A s tím jsem velice spokojená. Pro mě je důležité vidět děti, jak si všechno náležitě užívají.

Jsou v pohybu a o akci pak budou odpoledne mluvit doma a vrátí se na hřiště i se svými rodiči či prarodiči a budou soutěžit v rodinných týmech. A možná si mnozí rodiče řeknou, že by nebylo špatné, kdyby jejich děti sportovaly. A to je právě to, co si člověk od této akce slibuje.

Doba je složitá a pro mnohé rodiny je velice těžké podporovat děti v jejich sportovní činnosti. Je to velká škoda, protože, když děti nedostanou šanci, tak si hledají svoje vyžití někde jinde, a ne vždy je to činnost, kterou jsme si přáli.

Pro mnohé děti jsou některé disciplíny, jako je ragby, hod raketou a podobně velkou neznámou. Přesto vás asi těší, když vidíte ten jejich zápal a nadšení vyzkoušet si je a ukázat spolužákům, že něco umí. Je to tak?

Určitě ano.To je právě ono, neboť v poslední době se často hovoří o tom, že děti nesportují, jsou obézní a mají ve škole problémy při hodinách tělocviku. V rámci  tohoto projektu jsem ještě neviděla znuděné děti, které by tyto disciplíny nebavily. Je to o tom, dát jim příležitost.

Já si myslím, že Písek je město, kde se hodně sportuje a při trošce snahy si každé dítě za pomoci rodičů najde oddíl, který mu umožní sportovat. Jsou místa, kde jsou na tom daleko hůře. Písek má krásná sportoviště, má velkou podporu, je tady spousta oddílů, takže je to tady mnohem jednodušší, než je tomu jinde.

A vědí děti při těchto akcích, kdo je to vlastně Kateřina Neumannová?

Většinou to vědí, i když svůj podíl na tom mají jejich učitelé, kteří je na hřiště přivedou. Pravdou ale je, že jsem pro ně už trochu stará, děti žijí současností. Zajímavější by asi bylo, kdyby přijela Bára Špotáková nebo nějaký jiný úspěšný sportovec současnosti. Já to beru tak, že jsem Jihočeška a mým přáním a cílem je, když tu možnost mám, pomoci dětem z tohoto kraje.

Když nastane pozdní podzim, nezačnou vás svrbět ruce, abyste sáhla po lyžích, jako jste tomu zvyklá dlouhé roky?

To víte, že mě ruce svrbí (směje se), pro mě je hlavně hrozně složité sedět přes týden v kanceláři a dělat takovou tu normální práci, když  na horách je prašan a svítí sluníčko, zatímco ve městě je smog. To jsem dřív neznala. Asi si na to nezvyknu, že je člověk zařazený do režimu, kdy má pracovní dny a dny volna. 

Dřív jsem to měla docela obráceně. To jsem jezdila z hor do města za zábavou a odpočinkem. Teď  mohu odjet na hory jen v případě, když mi to práce dovolí. Je to těžké, ale zvykám si.

Trvalo vám dlouho, než jste si zvykla na práci v kanceláři?

Víte co, je štěstí, že nemám práci, kde by mě někdo měřil čas strávený v kanceláři, abych dodržovala osmihodinovou pracovní dobu. Mám práci kreativní a často se dostanu mezi lidi. Samozřejmě nějaký čas trávím v kanceláři, ale také chodím po různých schůzkách a mám i možnost, že nadále jezdím po sportovních akcích. V tom je to docela příjemné.

Na druhou stranu to, co bývalo, už nikdy nebude. Vždycky je něco za něco. Nesmím zapomenout na to, že jsem musela sportovat a běhat, i když bylo špatné počasí, že by člověk psa nevyhnal, ale já musela jít na trénink. To už teď nemusím. Příroda, vzduch, hory a sníh, to všechno mi hrozně chybí. Na hory sice nadále jezdím, ale už podstatně méně, než bych chtěla. Bohužel…

Jak je to nyní s vaším projektem Hledáme novou Kateřinu Neumannovou?

Byla jsem nucena tento projekt trochu upravit v tom, že jsem ho přesunula jenom do jihočeského regionu. V létě děláme tréninkový pobyt na Zadově nebo na Lipně právě pro mladé lyžaře. Samotné závody už víceméně, kvůli nedohodě se svazem lyžařů, dále nepokračují, takže se soustřeďujeme hlavně na tréninkové tábory.

Talenty jsou, ale většinou nepřežívají období puberty, kdy hodně dětí odchází z různých důvodů a se sportem končí. Je to pochopitelné, protože při rozhodování, jestli lyžovat či sportovat v obecné rovině, a nebo studovat, je samozřejmě záležitost zcela zásadní. A spousta mladých dává přednost právě studiu, což je z mého pohledu pochopitelné.

Po skončení vaší sportovní kariéry nastal v českém běžeckém lyžování mezi ženami obrovský výkonnostní propad. Jak si díváte na jeho budoucnost?

Hrozně mě mrzí, že v dohledné době nevidím žádné běžkyně, které by mohly vozit medaile z velkých závodů. Vypadá to, že situace bude horší než lepší. Ten propad byl vidět ještě v době, kdy jsem závodila, ale tenkrát to nechtěl nikdo moc vidět, protože největší pozornost se upřela na mě. A to, že další závodnice skončily dvacáté, třicáté i horší  moc nikoho nezajímalo. To byla už realita před pěti lety a po mém odchodu se situace ještě více zhoršila.

Máme jen dvě běžkyně, které jsou schopné absolvovat závody Světového poháru a tím pádem nejsme schopni postavit štafetu. Pro mě je smutné i to,  když se člověk podívá na výsledky juniorských kategorií či kategorií do třiadvaceti let, i tam to nevypadá, že by budoucnost byla o něco lepší. Musíme počkat, až se opět narodí nějaký přírodní talent, který třeba za pár let zamíří do světové špičky, ale zatím to tak nevypadá. Já bych tomuto nepříjemnému stavu ráda pomohla, ale v tuto chvíli není komu pomáhat.

Kudy povedou sportovní kroky vaší dcery Lucie?

To je otázka! Lucka se v tuto chvíli dost věnuje tenisu, ale přiznám se, že kariéru v tomto sportu pro ni nevidím jako tu nejlepší. I pro mě by bylo dost složité podporovat ji ve špičkovém tenise, neboť je to otázka velké investice časové i finanční. Opravdu si nejsem jistá, jestli půjdeme touto cestou. Lucka se rovněž věnuje atletice a v zimě lyžuje.

Já se snažím, aby sportů dělala co nejvíce, protože je talentovaná, takže uvidíme, u čeho zůstane. Já bych ji nejraději viděla u atletiky, ale to se Lucce, které je devět let, moc nechce. Zatím dělá všechno. Najít si svoji disciplínu, do toho už bych si netroufla mluvit, to musí ona sama. Nechávám tomu zcela volný průběh.

Jak moc se vás dotkly nedávné zdravotní problémy sjezdařky Šárky Záhrobské?

Já sice nejsem v osobním kontaktu se Šárkou Záhrobskou, ale s některými lidmi z jejího týmu jsem ve velice úzkém kontaktu. Navíc se znám s Pavlem Kolářem, který o jejích zdravotních problémech také něco věděl. V tu chvíli si člověk říká, že všechny medaile jsou  nedůležité, hlavně, aby byl člověk zdravý a měl kolem sebe zdravé lidi v rodině, dceru a další, všechny dosažené úspěchy nejsou vůbec důležité.

Naštěstí během krátké doby bylo jasné, že by pro její normální běžný život mělo všechno skončit bez nějakých důsledků. Po operaci se Šárka rychle zotavila, dneska už naplno trénuje a já věřím, že se znovu vrátí do dřívější formy. Těch několik dní nejistoty člověka nutí přehodnocovat věci, kterými se v daný okamžik zabývá a řekne si, že je to vlastně nepodstatné.

Důležité je to, abychom byli zdraví, byli schopni fungovat a pracovat. A jestli k tomu přibudou úspěchy ve sportu, je druhotná věc.

A ještě na závěr: jak byste zhodnotila tuto akci v Písku a kdy vás opět doma uvidíme?

Především jsem ráda, že jsem našla podporu na jihu Čech pro tento typ akcí a doufám, že tomu tak bude i nadále. Všechno úspěšně běží jak má. Vždycky je to i o počasí, které nám v Písku přálo, takže je všechno ideální. Jsem ráda, že se naskytla možnost, abych mohla přijet do Písku  částečně ve vztahu s touto akcí i pracovně.

Chtěla bych moc poděkovat všem, kteří se na konání této akce podíleli a také těm, kteří mi na její uskutečnění pomohli získat finanční prostředky. A kdy se v Písku opět objevím?  Nevím, ale doufám, že to bude brzy.