Letošního ročníku tohoto velice náročného závodu, který je rozdělen na kategorie hobby a sport, se zúčastnilo 3035 lidí. A zatímco v kategorii sport mohou být pouze dvojice (povinně všichni ti, kdož jsou registrovaní v nějakém klubu či svazu vedeném pod ČSTV), druhá kategorie hobby umožňuje start dvou i tříčlenným hlídkám, kdy se předpokládá, že účastníci nejsou aktivními sportovci a jdou si jen vyzkoušet své síly.

Start závodu byl v pátek večer na náměstí v Třinci a závodníci se přes vrcholy Velký Javorový, Ropice, Travný, Lysá hora, Smrk, Čertův mlýn, Radhošť a Velký Javorník dostali druhý den do cílového města Frenštátu pod Radhoštěm. Délka trasy kategorie sport měřila 94 km s převýšením 5430 metrů. Závodníci ji museli absolvovat v limitu třiceti hodin.

Ačkoli Beskydská sedmička nepatří mezi nejnáročnější závody, které se u nás či ve světě konají, co se týče popularizace extrémních závodů a sportů, dosahuje v ČR jasného vrcholu.

V kategorii sport muži 40 – 50 let obsadila čtrnácté místo dvojice Jaromír Géryk – Jakub Michálek ve výborném čase 15:51:46 hodin. Dvojice tvořila tým, který soutěžil pod názvem Metelsku blesku.

Mladší z této dvojice, dvaadvacetiletý Jakub Michálek pochází ze Šamonic a studuje tělovýchovu v Českých Budějovicích. Běháním se zabývá teprve dva roky.

„Nikdy jsem delší tratě neběhal, ale chytlo mě to a doufám, že u této sportovní činnost vydržím co nejdéle," říká Jakub Michálek, který rovněž hraje aktivně fotbal a střílí góly za mužstvo TJ Podolí II, účastníka okresního přeboru Písecka.

Po návratu s beskydské sedmičky poskytl Jakub Michálek Deníku jižní Čechy rozhovor.

Je vám dvaadvacet let, ale se svým kolegou jste startoval v kategorii mužů 40 – 50 let. Můžete to vysvětlit?

Určitě. Startující týmy se mohou vytvořit individuálně, záleží prostě na lidech, jak se dají dohromady. Jsou kategorie do čtyřiceti let, čtyřicet až padesát a nad padesát let. Kategorie se určuje podle věku staršího závodníka z dané dvojice.

Vy jste svého kolegu z týmu znal již před závodem?

Ne. Seznámili jsme se přes internet pomocí diskuzního fóra tohoto závodu. Jaromír Géryk bydlí přímo pod Lysou horou.

Beskydskou sedmičku jste absolvoval poprvé v životě, jak jste se na tak náročný závod připravoval?

Takový závod je především o hlavě. Do přípravy jsem zařadil hlavně běh do kopců a také seběhy, protože při nich trpí hlavně stehna. Musím říct, že mně odešla úplně. Seběhy mě docela zničily.

Do kopce se vyškrábu pomocí rukou nebo hůlek, ale dolů to bylo horší. Navíc tam byla samá lesní cesta se spoustou kamení  a to bylo nejhorší. Tím nohy nejvíce trpí. Doma se připravuji tak, že běh střídám s jízdou na kole.

Co byste řekl k vlastnímu průběhu závodu?

Start byl v pátek v deset hodin večer  na náměstí v Třinci a cíl pak na náměstí ve Frenštátě pod Radhoštěm. Závod se dá zvládnout tak, že do kopce jdete ve svižném tempu, v občerstvovacích stanicích se zastavujete minimálně, jenom rychle něco sníst, a když je třeba, doplnit si vodu a jídlo. A jde se dál.

Z kopce a po rovině se běží.  Trasa je dopředu daná, každý tým dostane na začátku mapu. V průběhu závodu musí každý tým projít čipovou kontrolou. A na vrcholech, kde nejsou čipy, byly tajné kontroly, jež nejsou vyznačeny na mapě.

Co má závodník na sobě a u sebe v průběhu závodu?

Každý závodník má u sebe čelovou svítilnu na noc, náhradní čelovku a baterky, náplasti na puchýře, energetické gely, magnéziové tablety a nějakou müsli tyčinku. Obě kategorie, sport i hobby, startují najednou.

Na trase byly výborně zásobené občerstvovací stanice, kde měli melouny, banány, sůl, müsli tyčinky a iontové nápoje. Na poslední občerstvovací stanici byly k dispozici rohlíky, chleba a salám a to pro mě byla záchrana. Když  jíte patnáct hodin sladké, tak  toho máte až dost.

Já normálně salám Vysočinu nejím, ale tam jsem ho do sebe cpal, jako kdybych nejedl  několik dní. Prostě sůl v potravinách je pro lidský organismus v takovém závodě parádní. Mně hodně pomáhá namočit si banán do soli.  Skousnout něco takového je někdy horší než vyšlápnout nějaký kopec, ale pomáhá to.

A jak se běží v hluboké noci, kdy je člověk zvyklý spát. Měl jste velkou krizi?

Mně osobně se v noci běží lépe než ve dne, krize na mě sedne zpravidla tak čtyři hodiny po rozednění. Běhání v noci mám rád. Krizi musíte vyběhat nebo ji vyhnat pomocí různých energetických doplňků.

Běželi jste ve dvou, doplňovali jste se nějak s kolegou v průběhu závodu? Vždyť jste se až do startu prakticky neznali?

To je pravda, ale fungovalo to tak, že jsme si do kopce navzájem pomáhali. Přestože je kolega starší, byl na takové situace lépe připravený. Ten měl krizi na druhém kopci  a to jen proto, že se špatně občerstvil. Náš tým táhl právě on. Jinak  jsme se slovně podporovali a navzájem se povzbuzovali.

Setkali jste se s rivalitou na trase mezi závodními týmy?

Nic takového jsme neviděli. Závod probíhá v přátelském duchu, když jsme například v noci předbíhali závodníky kategorii hobby, tak jsme jenom zakřičeli: „Zprava, zleva, středem"  a oni ochotně ustupovali do strany a dávali nám přednost. Všechno bylo v pohodě, nikde jsme se nesetkali s nějakým podrazem nebo něčím podobným.

Trasu závodu měřící 94 kilometrů s převýšením 5430 metrům měli účastnící absolvovat v limitu do třiceti hodin a vy jste dorazili do cíle v čase pod šestnáct hodin. Jak jste byli spokojeni s tímto výsledkem?

Spokojeni jsme byli, já myslím, že je to velice slušný čas. Svůj podíl na tom měl i fakt, že závod zahájilo přes tři tisíce lidí najednou a startovní pole se roztrousilo až na třetím nebo čtvrtém kopci. Určitě se v průběhu závodu nestalo, že bychom běželi sami, neustále jsme měli nějaké soupeře na dohled. Prostě vždycky byl nějaký tým před námi nebo za námi.

Absolvoval váš kolega z týmu  některý z předchozích ročníku Beskydské sedmičky?

Ano, letos se tohoto závodu zúčastnil již potřetí, takže má velké zkušenosti. Také v Beskydech trénuje, a tak jsme mapu téměř nepotřebovali,  trať znal tak dobře, jako by ji sám stavěl.

Musíte být v průběhu závodu neustále v pohybu nebo se můžete na nějakou dobu zastavit?

Můžete se zastavit, to záleží pouze na závodnících samotných. Důležitý je ale časový limit čipových bran, do kdy se tam musíte dostat. Někteří závodníci kategorie hobby si třeba na trati i krátce zdřímli.

My jsme se ale chtěli dostat do cíle v čase pod sedmnáct hodin, takže jsme si dali maximálně pět minut v občerstvovací stanici, nabrali jídlo, vodu a pokračovali dál.

Převýšení trati 5430 metrů dalo člověku asi pořádně zabrat, ne?

Když jsem poprvé viděl profil tratě, tak jsem si řekl, že to nebude tak hrozné, že je to pořád nahoru a dolu a je to tak udělané proto, aby nalákali lidi, ale skutečnost předčila očekávání. Bylo to hodně náročné.

Vaše pocity v cíli na náměstí ve Frenštátě pod Radhoštěm?

Pocity byly nádherné, to se nedá ani slovy popsat. Poslední kilometr před cílem byli diváci rozmístěni kolem trati a hlasitě závodníky povzbuzovali, přestože je neznali. A to člověka tak nakopne, že běží, jako by právě závod odstartoval.

Přestalo mě všechno bolet a poslední metry jsem si náležitě vychutnával. Já měl úplné zatmění a musím říct, že si z cíle absolutně nic nepamatuji. Ještě, že jsem si pak doma mohl všechno připomenout z videa.

A co se pak děje po takovém závodě v cíli?

Je tam obrovská euforie. Člověk je v sedmém nebi a velice rád, že už je v cíli.  Dostali jsme pivo, takže jsem se trochu napil, sundal ze sebe batoh a všechno to napětí a stres ze mě najednou spadlo. Byla to neskutečná úleva. Jediným mým přáním bylo, lehnout si do auta a dlouho spát.

Splnili všichni účastníci závodu v kategorii sport stanovený časový limit třiceti hodin?

Myslím si, že v naší kategorii to stihli všichni, ale co jsem se díval na statistiky, tak každý třetí tým závod z různých důvodů  nedokončil.

Co vám tento závod ukázal z pohledu toho, že jste ho dokončili ve velmi dobrém čase?

Závod byl pro mě skvělým  zážitkem a dodal mi chuť k tomu, abych se zúčastnil i příštího ročníku.

Zkrácený záznam ze závodu odvysílala Česká televize. Viděl jste se na obrazovce?

(smích) Byl to půlhodinový záznam, na který jsem se samozřejmě díval, ale v televizi jsem se neviděl. Třeba až příští rok.

Co se člověku honí hlavou, když se dívá na průběh závodu v televizi již v klidu v teple domova?

Probíhalo mi hlavou toho hodně,  hlavně to, že se mi tam líbilo, bylo to fajn a měl jsem velkou chuť si jít zaběhat.

Už jste se domlouval se svým kolegou na start v příštím ročníku Beskydské sedmičky?

Ještě ne, spíše jsme se domlouvali na závody, které se uskuteční během roku ještě před pátým ročníkem Beskydské sedmičky. Například v lednu 2014 se koná závod 24 hodin na Lysé hoře.

A jakých závodů se ještě zúčastníte do konce letošního roku?

Ten nejbližší  závod se koná 12. října na Šumavě, je dlouhý 94 kilometrů a je to sólo závod, takže ho absolvuji sám za sebe. Není to závod týmů.  Závod na Lysé hoře je buďto sólo nebo ve dvojici. Tam bych to chtěl zkusit rovněž sólo.

V takovém případě je závod  pro člověka hodně náročný, hlavně po psychické stránce, neboť se tam musí spolehnout pouze na sebe. Startuje se v jedenáct hodin dopoledne, jde se přes noc do jedenácti hodin druhého dne dopoledne.

Co je v takovém závodě nejhorší?

Asi mráz, ten je hodně nepříjemný a člověka dost vysiluje.

Co byste poradil zájemcům, kteří by se chtěli příští rok zúčastnit pátého ročníku Beskydské sedmičky?

Vzkázal bych jim, aby už pomalu začali trénovat a nic nenechali na poslední chvíli, protože za dva měsíce se to nezvládne.  Příprava na takový extrémní horský maraton v Beskydech je dlouhodobější záležitost.

Je třeba během roku chodit běhat minimálně třikrát až čtyřikrát týdně. Je to velký zápřah. A také je třeba se na takový náročný závod připravit psychicky, že to bude hodně bolet a kopce jsou nekonečné.

Máte nějaký úsměvný zážitek ze závodu?

Úsměvný zrovna ne, ale při výstupu na Radhošť jsem měl takovou krizi, že mě na vrcholu předbíhali babičky s dědečky, co si tam šli udělat hlad před obědem. To jsem měl takovou krizi, že jsem myslel, že závod nedokončím. Tam mě hodně táhl můj parťák Jaromír Géryk, který mě hodně povzbuzoval.

To samé platí o neznámých lidech, kteří, když nás během závodu potkali na trati, tak nám tleskali a hlasitě fandili. Ti byli úžasní. Závodu se zúčastnilo i hodně žen  a musím říct, že běžely dobře.

Zúčastnil se závodu ještě někdo z Písecka?

Z Písecka ne, ale byl tam jeden tým ze Strakonic a další  z Českých Budějovic.

Vaše závodní i soukromé plány plány do budoucna?

Mým cílem je dokončit Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích a po škole využít moji trenérskou práci v nějakém sportovním klubu. Kromě běhání a jízdy na kole ještě hraji fotbal, hokej, lyžuji, ale věnuji se i dalším sportům. Závěrem bych chtěl poděkovat mým rodičům, kteří mě velice podporují.

V den startu závodu jsem si sbalil věci a po obědě vyrazil do Třince. V autě jsem si rozložil  matraci a spal celou cestu, takže jsem se na závod v klidu  soustředil. A rodiče celou cestu odřídili, stejně jako nazpátek. Za to jim patří velký dík. Bez jejich pomoci bych závod takto nezvládl.