Vitální důchodce je dědečkem bývalé reprezentační brankářky Barbory Raníkové a nechybí na žádném utkání píseckých házenkářek v interlize. V obloukové hale totiž dělá při zápasech ženské Mol ligy pořadatele.
Velký úspěch, jehož Raník v roce 1968 s Karvinou dosáhl, si spolu s tehdejšími spoluhráči připomněl při příležitosti karvinských oslav padesátiletého výročí od této události. „Občas se vídáváme při různých příležitostech. Jsme pořád dobrá parta,“ usmívá se Arnošt Raník.
Házenkářský oddíl Baník Karviná se může pochlubit nejrůznějšími trofejemi, mistrovský titul z roku 1968 se ale zapsal do historie klubu jedinečným způsobem. Karvinští házenkáři se stali mistry republiky vůbec poprvé.
A pan Raník byl u toho. „Bylo to úžasné. Dokázali jsme porazit i Duklu, která v té době byla naprosto suverénní a sbírala jeden titul za druhým,“ vybavil si v rozhovoru poskytnutém Karvinskému deníku.
Arnošt Raník patřil k nejobávanějším střelcům celé soutěže. Jeho specialitou byly takzvané vykláněčky, které nikdo jiný v lize neuměl.
„Snad ještě Vašek Eret z Plzně. Byli jsme dva v celé soutěži, kteří tohle ovládali,“ říká Raník, který uměl tímto způsobem nejen střílet, ale také uvolňovat spoluhráče. Ve svém repertoáru měl i další speciality. Uměl se například blýsknout střelou zpoza zad. „Uměl jsem i různé druhy střelby, spodem, horem, z výskoku. Všechny finty jsem se naučil v české házené,“ vypráví Arnošt Raník.
Českou házenou, zvanou národní, začal hrát v Albrechtičkách u Studénky. Od normální házené se liší tím, že brány jsou užší a vyšší.
V týmu Karviné skončil v roce 1971, když tam začal trénovat jeho strýc Dušan Růža. „Nechtěl v družstvu nikoho z rodiny, tak jsem musel odejít,“ vysvětluje Raník.
Poté se Arnošt Raník usadil v Písku, kde se hrála divize, tedy třetí nejvyšší soutěž. „Vydržel jsem hrát až do padesáti. Povedlo se nám dokonce vyhrát druhou ligu, to už jsem ale působil jako trenér,“ vzpomíná na svou hráčskou kariéru Raník. Písecký tým byl tenkrát béčkem pražské Dukly.
Po roce 2010 začala mužská házená v Písku skomírat a stále více na sebe začaly upozorňovat ženy, které se zabydlely v nejvyšší československé soutěži. Házená má zkrátka ve městě tradici a Písek má být na co hrdý.
