Ať si to přejeme nebo ne, svět se neustále mění. Proměnil se po listopadu osmdesát devět a postupně se přeskupoval v průběhu let devadesátých. Pak přišlo jedenácté září dva tisíce jedna a teroristické útoky a pocit zdánlivého bezpečí, který se začal rodit po konci studené války, opět vyprchal. Museli jsme si zvyknout na zpřísněné kontroly na letištích, útoky fanatiků, na zprávy o válečných konfliktech, na stupňující se příliv migrantů do Evropy. Ale to všechno bylo daleko, na okraji našeho vnímání. Nic z toho se podstatnou měrou nedotklo našeho bezpečí ani pohodlí, k prokázání sounáležitosti a soucitu s postiženými stačily vlajky připnuté na profilových fotografiích sociálních sítí. Náš malý český rybníček zůstával v podstatě stejný.

Pak svět zasáhla pandemie covidu-19 a nastaly dva těžké roky. Ve chvíli, kdy se zdálo, že to nejhorší už máme za sebou, začala válka o Ukrajinu a s ní i o budoucí podobu světa.

Alena Mornštajnová
je spisovatelka

Jak bude vypadat svět v dalších letech, nedokážu odhadnout. Jako nepoučitelná optimistka doufám jen v to nejlepší. Ale jedno vím jistě – můj malý svět, svět zabydlený lidmi, přáteli a známými, už nikdy nebude stejný, protože pravda o člověku se ukáže teprve ve chvíli, kdy přijdou těžkosti a je potřeba trochu se uskromnit, myslet na to, co je v zájmu nás všech.

Už v době pandemie mě zaskočily útočné reakce na rozdílné názory na sociálních sítích. Nemám teď na mysli trolly, kteří se vyrojili jako houby po dešti, ale lidi, kterých jsem si vážila. Místo aby táhli za jeden provaz, začali se hádat a podkopávat si nohy. Na sociálních sítích byly slovní útoky nejvyhrocenější, ale s netolerancí a vulgaritou se člověk potkával i mimo ně. V té době jsem se pár známým začala vyhýbat. Ne kvůli rozdílným názorům, ale kvůli agresivitě, s jakou je prosazovali.

S válkou na Ukrajině přišla obrovská vlna solidarity, ale samozřejmě i obavy. Naše ekonomika na tom nebyla nejlépe před tím, než k nám začali proudit uprchlíci, dokáže unést další zátěž? Upřímně, to netuším, ale jedno vím jistě. Nikdo nemůže vědět, kdy se sám ocitne v situaci, kdy bude potřebovat pomoc. A na to by měli pamatovat ti, kdo nepřejí bezplatné jízdenky a volné vstupenky do zoologické zahrady nebo na bazén lidem vyhnaných z domovů, lidem drceným strachem o své blízké i budoucnost svou i své země. Jestlipak jim závidí i postele na ubytovnách, postávání v dlouhých frontách na úřadech a nejistotu dalších dní? Jaké to asi je ocitnout se bez prostředků v zemi, jejíž jazyk neznáte a místo povolání, na které jste několik let studovali, se musíte spokojit s prací uklízečky nebo pokojské? Jaké to asi je vysvětlovat dětem, že táta s nimi není, protože bojuje?

close info Zdroj: Deník zoom_in A tak už asi nepůjdu na kávu se známou, které vadí, že se ukrajinská maminka nespokojila s obyčejnými papírovými plenami pro miminko a požádala o kvalitní. Je tak těžké pochopit, že nemůže převlékat dítě desetkrát denně a na pračku na ubytovně je pořadník? Nechci už poslouchat stesky nad zrušenou školou v přírodě, protože v chatkách bydlí uprchlíci. Nechci poslouchat řeči o nevděku. Vždyť bojují i za nás. Možná by pro ně bylo jednodušší prostě zatnout zuby a ustoupit. Jenomže pak bychom možná jednoho dne před návštěvou z Moskvy museli prchat my.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.