Kde jinde člověk za jeden život může zažít to, co se někomu nepodaří za celý jeho vymezený čas na globusu světa? Jedině v novinách. Nebo ve filmu. Ale jelikož nejsem herec, tak jsem rád, že již nějaký ten pátek mohu v rodině žurnalistů působit. Nyní jako celostátní reportér, neboli létající redaktor. Někteří kolegové o mně tvrdí, že mám trošku punkerský styl života i psaní. A asi mají pravdu. Punk mám rád, ale raději mám metal, životní příběhy a … pivo. I to mám naštěstí ve svém redaktorském portfoliu.
A i s životními příběhy se naštěstí mohu takřka každodenně setkávat a přenášet kouzlo a auru respondentů do liter tištěných a v síti nul a jedniček publikovaných. A i když cestování není zrovna mým koníčkem, tak jsem toho v rámci profesního vzrůstu nachodil více než Švejk ve své anabázi. Na této cestě jsem naštěstí potkal spoustu skvělých kolegů. A to jak v Hradeckém, Krkonošském, Jičínském, Rychnovské, tak i Pardubickém deníku. A teď mám ještě širší redaktorskou rodinu, která se ke mně hlásí takříkajíc od Aše až po Brno.
Někdy však člověk musí vypnout a dobít baterky. Naštěstí mám úžasné kamarády, plnou knihovnu, hospodu blízko bytu, ale hlavně tu nejúžasnější bytost na světě – moji milovanou dceru, která člověka naplňuje nejen tím, že prostě je, ale i jejími neskutečnými hláškami, kterými by bez problémů strčila do kapsy i ty nejvyhlášenější hláškaře světa – Pavláska, Shakespeara či Jaromíry Jágra a Soukupa.